Svět podle Eriky Bornové / + video o výstavě v GHMP

Zpočátku zaujala svými sochami z polystyrenu a používáním dalších pro umění netradičních materiálů. Pracovala s šupinami, kožešinami, krajkami, peřím nebo celofánem. Po dočasném poranění zraku se pustila do rozsáhlého malířského cyklu autoportrétů. Byly to vzpomínky na sebe samu, nové nahlížení, ale také jakýsi obrazový deník zaznamenávající vážnou, byť nakonec dočasnou situaci. V posledních letech obrátila svou pozornost pod vodní hladinu a maluje fantaskní svět rostlin i živočichů. Také tyto práce můžete spatřit na výstavě v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci, která potrvá do 9. ledna 2022. U této příležitosti jsme spolu vedli následující rozhovor.

Tvůj výtvarný projev je nezaměnitelný a originální. Zabýváš se také vážnějšími tématy, ale spíše je pojímáš s poetickým nadhledem a skrze obyčejné motivy. Do jaké míry to konvenuje s tvou povahou?

Ironie? Humor? Hra? Sebetázání? Asi tak od všeho trochu….

V dřívější sochařské tvorbě jsi používala celkem nezvyklé materiály, jak si k nim přišla?

Poté co jsem začátkem devadesátých let udělala krávu v životní velikosti, pokrytou kukuřičnými zrny a pak ji čtyři silní muži sotva odnesli z mého ateliéru v šestém patře činžovního domu, jsem se rozhodla přejít na polystyren. Chtěla jsem dělat velké sochy a zároveň s nimi sama manipulovat. Proto mi dvoumetrové bloky polystyrenu přišly jako ideální materiál, z kterého se dalo ubírat a já jsem mohla vyřezávat pilou, nožem a jemné věci skalpelem. Povrch jsem pak pokrývala voskem, lakem a v posledních letech epoxidem. Zároveň jsem vyzkoušela i rybí šupiny, které se musely vyprat a vysušit. Pak husí peří, a dokonce i psí chlupy, které se na soše po pár týdnech začaly samy pohybovat, když se do nich dostali brouci.

Vlastně ses od existenciálně laděných figurálních motivů dostávala až na hranice osobitého ironického pop artu… Nebála ses vybočovat z hlavních a poněkud jiných trendů?

Vždycky jsem si vybírala témata z osobního nebo společenského života, která mě zaujala. Buďto byly figury žen a mužů z mého sousedství, které jsem vyřezala a z odřezků jsem v galerii vytvořila sníh a vzniklo z toho Setkání na sněhu, pak jsem ztvárnila sebe a svého muže sedíc na posteli. To je mimochodem socha, která je často vyhledávaná na skupinové výstavy. Další inspirací pro mě byly inzertní noviny s nabídkou domácí prostituce. Vyobrazené ženy nemají obličeje a pouze spodní prádlo bylo viditelné a díky těmto inzerátům vznikl cyklus Udělám vše. Abych přešla na jiné téma, vydala jsem se na poutní Svatojakubskou cestu do Compostelly, a podle této cesty vznikl soubor Poutnic a Poutníků. Při hledání poutních cest u nás jsem vytvořila sochu Svaté Starosty, která je v Pražské Loretě a od dětství mě její příběh přitahoval.

To je tedy široký záběr. Někdy jsi označována za umělkyni zabývající se ženskou identitou a fetišizací těla, což se mi nezdá přiléhavé. Nebo se mýlím?

Ženskou fetišizací těla jsem se zabývala právě v cyklu Udělám vše. Jinak se spíš zabývám ženami, které jsou pro mě z profesního hlediska zajímavé. Na výstavě ve Špálově galerii před pár lety jsem chtěla vytvořit pomníky nebo vlastně vzdát hold umělkyním, kterých si nesmírně vážím a které měly i zajímavé mužské protějšky, které třeba taky někdy vyřežu. K mým oblíbeným sochařkám a zároveň trochu nedoceněným patří velmi talentovaná Camille Claudel, která byla studentkou u Augusta Rodina a nějaký čas s ním i žila. Bohužel byla prohlášena za nezpůsobilou a posledních třicet let strávila v ústavu pro choromyslné. Další mojí oblíbenkyní byla malířka Georgie O Keeffe, která namalovala výborné obrazy v Novém Mexiku, kde také na ranči žila. Její životní partner, který ji velmi podporoval byl fotograf Alfred Stiglitz. Další ženou byla Frida Kahlo, jejíž obrazy mám taky ráda a její dům v Mexiko City byl pro mě velkým zážitkem. Její muž Diego Rivera dělal velké fresky a kupoval tajně malířčiny obrazy, aby ji podpořil. No a pak jsem si vyřezala Toyen, jejíž výstava právě probíhá a její obrazy i kresby jsou pro mě velmi silné. Vyobrazila jsem ji s maskou podle fotografie, na které je se svým životním partnerem a malířem Jindřichem Štýrským.

V posledních letech ses zabývala sochařským cyklem zpodobujícím v nadsázce historické ještě další postavy. Čím tě období, v kterém tyto osobnosti žily inspiruje a přitahuje? Myslíš, že tato doba na přelomu 19. a 20. století byla radostnější?

Tak při téhle otázce jsem si vzpomněla na film Woodyho Alena Půlnoc v Paříži, kdy všechny významné postavy měly pocit, že ta doba před nimi byla mnohem lepší. Já asi jak stárnu, tak mám pocit, že ta epocha není tak strašně dávno. Navíc kulturní historie té doby nás ovlivňuje všechny. Vůbec si netroufám tvrdit, že byla radostnější, ale baví mě o té době číst, koukat se na historické filmy a zároveň se i díky dochované korespondenci o těch lidech dozvědět něco víc.

Oskar Kokoschka a Alma Mahler

K mimořádným a mnohdy svérázným lidem, na které ses také zaměřila, patří například Alma Mahlerová, která až fatálně okouzlila řadu slavných mužů. V čem asi spočívala ta její pověstná přitažlivost?

Almu Mahlerovou sem si vybrala jako protipól k Reinerovi Mariu Rilkemu a jeho ženám. Hledala jsem ženu, která zasáhla do života tolika mužům. Alma byla femme fatale tehdejší doby. Když se na nějakém společenském setkání objevila, musela přitáhnout veškerou pozornost. Z dostupných fotografií její charisma není tak patrné. Tak jsem si jí vyřezala z polystyrenu zezadu, aby divák mohl rozvinout svou fantazii. K Almě jsem si vyřezala ze žluté polyuretanové tvrzené pěny její čtyři osudové muže jako její loutky nebo hračky. K nim mě inspirovala historka Oskara Kokoschky, který když ho Alma opustila, tak si nechal udělat její loutku v životní velikosti. Prý s ní asi pět let cestoval, než mu shořela. Almě jsem tedy udělala jejího muže skladatele Gustava Mahlera, architekta Waltera Gropia, malíře Oskara Kokoschku a spisovatele Franze Werfela. Alma se pokoušela sama skládat, do té doby, než se vdala, pak přepisovala partitury Mahlerovi, ale asi ta její nenaplněná seberealizace v ní vyvolávala pocity, že její partneři musí ve svých oborech dokázat maximum.

Pověstná figurína Almy Mahler

Musela to být zvláštní a v mnoha ohledech bouřlivá doba. Střetávaly se staré doznívající poměry s rodícím se moderním uměním a nevázanějším postojem i životem. Nebo si zpětně tuto epochu idealizujeme?

Ano, doba to byla fascinující. Pomalu dohasínalo dlouhé devatenácté století a v tvůrčích lidech narůstala netrpělivost se starými pořádky. Vznikala novátorská díla, ale mnozí si neuvědomovali, co všechno také zároveň ničí. Tahle tenze přerostla do katastrofy světové války. Asi není nutné si tu dobu pouze idealizovat. Zároveň ale byla ve společnosti normou vysoká kulturnost, která se projevovala aktivní podporou tvůrčích lidí.

Vytvořila jsi sochu i nějakému takovému osvícenému podporovateli?

Sochu přímo ne, ale malovala jsem portréty mecenášů českých umělců, Josefa Hlávky, Sidonie Nádherné, Antonína Veitha - o něm se moc nemluví, ale bez něj by neměl moc šancí sochař Václav Levý. Ještě jsem udělala Alexandra Brandejse. Schválně jsem portrétovala pouze mrtvé, aby mě někdo nenařknul z podlézavosti.

Historické postavy, které tě zaujaly žily na území střední Evropy. Bylo to jistě zvláštní geografické i duchovní území, na němž se prolínaly různé národy, zvyky a hodnoty. Moderní doba však k této nejednoznačnosti přispěla svým sklonem k individualismu, a nejen umělci byli „odsouzeni ke svobodě“. Následky těchto nejistot měly vliv i na psychiku. Tvoří se snad lépe narušeným jedincům?

Umění obecně klade obrovské nároky na psychiku. Franz Kafka, Egon Schiele a mnozí další by o tom mohli vyprávět a také jejich díla o tom také silně promlouvají. Moderní doba přetrhala mnohá pouta a uvolnila vnitřní běsy, ale skvělí umělci, a to i ti nejúspěšnější, tady byli vždy pod nějakým tlakem.

K této atmosféře patří bezesporu i již zmíněný pražský rodák a slavný básník Rainer Maria Rilke. Úryvek z jeho básně sis dala i do názvu své současné výstavy. Čím tě jeho poezie oslovila a zaujala?

Rilke se narodil v Jindřišské ulici v Praze. Jeho dětství bylo poněkud zvláštní. Matka ho do jeho sedmi let oblékala do dívčích šatů jeho zemřelé sestry a později ho otec dal na vojenské učiliště. Myslím, že tolik podivných zážitků z něj udělalo senzitivního umělce, který celý život vyhledával starší a movitější dámy ze šlechtických kruhů. Ty mu zřejmě do určité míry suplovaly matky a zároveň vytvářely dokonalé zázemí pro jeho tvorbu. Obklopoval se vesměs velmi zajímavými ženami. Jeho první žena byla studentkou u sochaře Augusta Rodina a sám Rilke mu pár let dělal sekretáře. Nicméně se ženou Clarou Westhofovou vydržel pouhý rok, aby se vydal dál do světa. Jeho báseň Šílenství z Knihy hodinek je jeho prvotina. Vypůjčila jsem si z ní první větu Šílenství je stráž noci a tato báseň mě provázela celé období covidového šílenství. Přijde mi, že Rilkeho básně jsou nadčasové.

Rainer Maria Rilke

Rilke byl nejen mimořádným básníkem, exaltovaným vizionářem, ale i svérázným člověkem putujícím z místa na místo. Pověz nám o něm ještě něco…

Rilke skutečně nevydržel příliš dlouho na jednom místě, a tak vždy když se seznámil s nějakou ženou mecenáškou či umělkyní, pobýval většinou u ní na zámku nebo v prostorách, které mu ženy mecenášky poskytovaly. U nás se přátelil se Sidonií Nádhernou, za kterou jezdil do Vrchotových Janovic, a nakonec jí i rozmluvil sňatek se stejně zajímavým mužem se spisovatelem a novinářem Karlem Krausem. Další ženou, která se stala Rilkeho přítelkyní, byla kněžna Marie Thurn und Taxis Hohenlohe. Ta mu poskytla zázemí na zámku Loučeň a na hradě Duino v Itálii. Protože mám ráda malíře, který si říkal Balthus, bylo pro mě milým překvapením, že žil několik let s Rilkem, který měl za jednu z partnerek Balladine Clossowskou, malířovu máti.

Rilke se tedy nechával podporovat ženami z aristokratických kruhů, ale zároveň je známo, že sympatizoval s ruskou bolševickou revolucí. Jak si vysvětluješ tento paradox?

Tak tady jsem přesvědčena, že to bylo hlavně ovlivněno jeho láskou a obdivem k Lou Andreas Salomé, která ho provázela celým jeho životem. Byla o patnáct let starší, než on a byla to rusko-německá spisovatelka a psycholožka. Její vztah k Rusku, ruským spisovatelům a posléze revoluci velmi ovlivnil i Rilka, který ji byl okouzlen stejně jako například slavný filozof Friedrich Nietzsche.

Patřil tedy k dobově rozháraným géniům doznívající starých pořádků, který měl i své lidské slabosti, přecitlivělost, hypochondrii, vnitřní neklid. Měl však mimořádný dar vhledu pod povrch věcí, vyslovoval neviditelné, avšak přítomné…

To jsi řekl krásně!

Jeden z tvých novějších cyklů, který je na výstavě zastoupen vznikl také díky osobní krizi. Jedná se o sérii nezvyklých a překvapivých autoportrétů. Z jakého důvodu jsi se k jejich tvorbě rozhodla?

To jsem takhle v srpnu za velmi ostrého slunečního světla a se špatnými dioptriemi, vyřezávala do bílého polystyrenu vlas po vlasu Almy Mahlerové a najednou jsem cítila tlak v oku a polystyren změnil barvu…

Autoportréty z roku 2018

Co se tedy vlastně stalo?

Vnitřním tlakem mi praskly najednou všechny žilky v oku a vytvořila se jakási krevní sraženina, která nebyla zvenku vůbec vidět, vše se odehrálo uvnitř oka. Takže jsem okolí viděla dost zdeformovaně a barevně naprosto odlišně od reality. Nejdříve jsem si jedním okem četla diagnózy na Googlu a ty nebyly moc příznivé. Nakonec jsem se vyhnula i operaci a vše se vyřešilo medikamenty. Nicméně období, kdy nevidíte tak jako dřív a v rámci léčebného uzdravení, nemůžete dělat svou práci, číst, sledovat filmy a jste opravdu vyřazeni z provozu si uvědomíte – to není vůbec příjemné. Lidé, kteří tento hendikep mají natrvalo, jsou neskutečně stateční a já se před nimi hluboce skláním. Takže po začátečním zoufalství, jsem si řekla, že tento svůj problém využiji k zachycení svého obličeje a pocitů z něho. Udělám takový deníkový záznam, který vyjevuje, jak se který den vidím. Protože se třeba už nikdy neuvidím a chtěla jsem si zapamatovat svou tvář. Ty tvary a barvy které jsem viděla při pohledu do zrcadla mě začaly v průběhu toho půl roku bavit a prožívala jsem u toho i radostné chvíle. V momentu, kdy se zrak vrátil do původního stavu jsem i já opustila zaznamenávání svého obličeje.

Autoportréty Eriky Bornové z roku 2018

Je překvapivé, že při takovém zrakovém omezení jste se přiklonila k malbě, a ne vaší oblíbené soše. Proč jste se takto rozhodla?

V té době nepřicházelo řezání v úvahu, protože jsem vůbec nedokázala zaostřit a při vyřezávání Almy jsem měla to štěstí, že socha byla kromě pár vlasů dokončená. Návrat ke kresbě a malbě byl tak naprosto přirozený. Odložila jsem nože a skalpely a přešla k papíru, akrylu a olejovému pastelu. Protože z oken mého ateliéru je vidět hlavně beton, začala jsem kreslit rostliny, které jsem si dost vymýšlela. Viděla jsem je líp na černém podkladu, kde lépe vylézala barva a jak jsem před tím neviděla dobře barevně, tak jsem si začala naplno užívat barev. Byl to asi také návrat k vlastním kořenům, vystudovala jsem přeci jenom na akademii malířství.

Největší malířské dílo na výstavě se jmenuje Jaro rozprostírající se do šíře více než sedmi metrů. Kde a za jakých okolností vzniklo?

Tím, jak jsem si přírodu začala vymýšlet na papíře, tak jsem díky covidu strávila lockdawn ve skutečné přírodě po dobu několika měsíců s mužem, dcerami a jejich muži a s vnoučaty pohromadě. Rodina mého mladšího zetě vybudovala z bývalé níťárny ve Šluknovském výběžku podnik jménem Fabrika, kde se konají hudební koncerty, divadelní představení a také výstavy. Zároveň je tam hospoda a velký ateliér, a to vše bylo díky covidu opuštěné, tak jsem toho využila k větším formátům. Tahle moje dosud největší kresba je inspirována probouzejícím jarem a nepřetržitým informacemi o virech, které jsou vizuálně dost krásné.

Rostliny, 2019

Jaro, ale i další tvoje novější práce tedy neznázorňují obvyklé lidské postavy v různých situacích, ale vodní rostliny a živočichy. Měla jsi chuť po jiném a volnějším tématu?

Podvodní rovná se vlastně také neviděné, leč přítomné… Takže dalším posunem od Rostlin byly Vodní bytosti, některé se propojují a jiné tvoří už samostatnou kapitolu. Tím, jak jsme byli všichni v přírodě a abychom unikli stresujícím informacím, tak jsme si také často pouštěli dokumentární filmy Sira Davida Attenborougha, abychom více porozuměli přírodním procesům. Stala jsem se členkou jeho Fan clubu - je to asi jediný Fan club s nímž jsem ochotná se ztotožnit. No a ten mě přivedl až k vědeckým serverům, které se zabývají vodními živočichy a tak jsem se i já začala zabývat bezobratlýma, láčkovcema , trubýšema, hlavonožcema , žahavcema , polypama a nezmarama . Propadla jsem kouzlu všech druhů medúz a plžů a mlžů a začala jsem si pochopitelně k nim vymýšlet další tvary a barvy, a to mě drží dodnes.

Mořský svět, 2019

Tyto kresby a malby jsou reflexí tvého nového směřování a nabyté zkušenosti. Takže takové surreálně vědecké obrazové vyprávění?

Určitě je to návrat k přírodě a zároveň obavy o její nádheru a rozmanitost. V době covidu, v čase útlumu lidských aktivit, jsem pozorovala, jak denně kamiony odvážejí pokácené stromy z lesů, které postupně mizí. A podobně zároveň také odcházejí různé druhy podmořských a vodních živočichů, které nenávratně lidstvo likviduje.

Radan Wagner

(Rozhovor byl pořízen pro magazín Pátek Lidových novin)

Video k výstavě naleznete ZDE.

Erika Bornová (1964) vyrůstala v Praze na Vyšehradě, kde dodnes bydlí a pracuje ve svém ateliéru. Vystudovala malířství na Akademii výtvarných umění v Praze (1983–1988). V osmdesátých letech začala vystavovat se svou generací na neoficiálních přehlídkách pod názvem Konfrontace . Malbu časem vystřídala tvorba sochařských objektů a figurální plastiky vyřezávané z polystyrenu. Zároveň začala využívat jiné, veskrze nesochařské materiály podtrhující nadsázku a ironický tón své tvorby. Ve svém díle dlouhodobě tematizuje mezilidské vztahy stejně jako osamocení člověka uprostřed moderní společnosti či nevšední historické postavy. V posledních letech se stal jejím novým tématem podvodní svět. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy jihočeské galerie, Galerie Klatovy – Klenová, Muzea umění a designu v Benešově a v řadě soukromých sbírek v České republice i v zahraničí, včetně Collett Prague – Munich a. s. a Wanniek Gallery. Retrospektivní monografii Křehké monumenty , která shrnuje vývoj tvorby umělkyně a její výstavní aktivity, vydalo v roce 2016 nakladatelství KANT. Jeho péčí nyní vychází publikace Šílenství je stráž noci ke stejnojmenné výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci, kterou pořádá Galerie hlavního města Prahy. Se svým manželem malířem Tomášem Císařovským má dvě dospělé dcery.

foto: archiv

Svět podle Eriky Bornové / + video o výstavě v GHMP

Magdalena Juříková o sochách a veřejném prostoru

Kurátorka Christelle Havranek o umění a jeho vnímání

Relevantní články

Erika Bornová: Šílenství je stráž noci / GHMP

Diskuze k tomuto článku

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?

Svět podle Eriky Bornové / + video o výstavě v GHMP

Čtěte také

Magdalena Juříková o sochách a veřejném prostoru

Kurátorka Christelle Havranek o umění a jeho vnímání

Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.

Subscribe

Relevantní články

Erika Bornová: Šílenství je stráž noci / GHMP

Diskuze k tomuto článku

Spolupráce

Sledujte nás

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?