Před Rimbaudem, před surrealisty, existoval Gérard de Nerval (1808 – 1855), který zakoušel svůj život jako lucidní / vědomě bdělý sen; záchvaty šílenství, které ho odsoudily k pravidelným pobytům v blázinci a nakonec k sebevraždě byly osudné, ale pro vlastní tvorbu / terapii podnětné. Právem je dnes oslavovaný jako nejopravdovější mezi francouzskými romantiky, avšak jeho odkaz šel ještě dále… Nyní vychází v českém překladu knižní soubor jeho nejvýznamnějších textů… Jaký byl životní osud této zvláštní pařížské postavy?
Surrealistický manifest vyšel roku 1924. Nechybělo mnoho, a mohlo být následné avantgardní hnutí známé pod zcela jiným jménem. Apollinairův termín pochází z předmluvy k jeho hře Prsy Tirésiovy; a jeho použití bylo spíše vyjádřením vděku za nedávno ukončený inspirativní život. Novotvar surrealismus tak asociuje spíše realitu „nad“, „za“ či „pod“ běžnou skutečností, než ono původně cílené „do“ reality. A tak kdyby se Breton a spol. rozhodovali o názvu jen v trochu jiné konstelaci, mohli jsme zde možná mít „supernaturalismus“.
Při pozornějším čtení legendárního manifestu se totiž můžeme dočíst: „Surrealismus obecně jako význam převládl nad Apollinairem. Bezpochyby větším právem bychom se byli mohli zmocnit slova supernaturalismus použitého Gérardem de Nervalem u jeho Dcer ohně. Skutečně se zdá, že Nerval byl v účastné míře naplněn oním duchem, kterého se dovoláváme, kdežto Apollinaire naproti tomu znal ze surrealismu, a to ještě nedokonale, pouze jeho literu a ukázal se neschopným podat jeho teoretický nárys, kterým nás mohl upoutat.“
Gérard de Nerval (1808 – 55), příslušník druhé generace romantiků, prokletý básník, kritik a mystik byl vskutku pravým předchůdcem surrealistů, a to povahou své existence i přístupem k pramenům tvorby, která však ve výsledku vykazovala ještě atmosféru pevnějšího symbolismu. Avšak zvláště v Nervalově případě se zde již prolínají reálie bdělé i snové, otevřené volné imaginaci i neočekávané účinnosti.
Již ve dvacátých letech 19. století korzoval a šokoval zpočátku spíše civilním volnomyšlenkářstvím. Na procházky chodil se svým oblíbeným domácím zvířetem – s langustou. Na zvědavé otázky kolemjdoucích odpovídal pobaveně i záhadně: „Langusta je lepší než pes. Neštěká a navíc zná tajemství moře.“ Jeho krédo: „sen je druhý život“ jej osvobozovalo, ale také se mu stalo osudným. Stalo však také inspirací budoucím tvůrcům. Ostatně největší z českých-světových surrealistů posledních let – Jan Švankmajer – nazval svou filmovou „psychoanalytickou komedii“ Přežít svůj život a přihlásil se tím vědomě k Nervalovu „sen je druhý život“ a dalším novátorským sentencím.
Nerval se v uměleckých kruzích dočkal uznání až svým mistrovským prvním překladem Goethova Fausta do francouzštiny, který vyšel roku 1827. Toto věčné téma muselo být Nervalovi blízké i osobně. Faust, z pohledu moderní psychoanalýzy, je jistě velkým modelovým příběhem – jakési opožděné individuace – hledání a hledění na sebe sama z různých úhlů (pod)vědomí. Nervalovým vrcholem vlastní tvorby je sbírka 12 sonetů Chiméry, kterou zařadil do souboru Dcery ohně (1854). Mimořádné je také nedokončené dílo Aurélie neboli Sen a život. Tento spis patří k nejkrásnějším vylíčením zážitků lásky, ale zároveň ohlašuje „supernaturalistický stav snění“, který se mu kradmo vléval i do běžné existence. Dcery ohně již psal z valné části v psychiatrickém ústavu. Jeho úzkostné stavy, později teomanie, démonomanie či schizofrenie živily v něm paradoxně(?) návaly tvůrčí síly. Když byl „na svobodě“, jezdil po světě – psal cestopisy, aby se uživil; zvláště Orient a východní nauky jej však vnitřně oslovily.
Aurélie byla Nervalovou tvůrčí personifikací herečky Jenny Colon, do které se roku 1838 zamiloval. Podrobnosti jejich vztahu nejsou zcela jasné, ale vypadá to, že po dramatickém čase zůstalo na straně Jenny jen u pouhé „náklonnosti“. I když se jejich cesty rozdělily, Nervalův život tento vztah ovlivnil zásadně. Idealizoval si tuto ženu (i když po 4 letech zemřela) a uctíval jí až do konce svého života. V jeho závěru se stala Aurélie postavou na pomezí snu a existování, postavou plující v prostoru krásném i nebezpečném…
Až mnohem později – v Manifestu surrealismu se dočteme: „Duch člověka, který sní, je plně uspokojen událostmi, jak se mu naskýtají. Úzkostná otázka možnosti se už neklade. Zabij, leť rychleji, miluj, jak je ti libo… Nech se vést, události nepřipouštějí, abys je odkládal na později. Nemáš jména. Ta snadnost všeho je neocenitelná. Jaký rozum, ptám se, rozum o tolik širší než onen druhý; dává snu charakter přirozeností a působí, že přijímám bez výhrad spoustu epizod, jejichž podivnost by mě ve chvíli, kdy toto píši, zcela ohromila? A přesto jde o něco, co si ověřuji vlastníma očima, vlastníma ušima…“
Nerval soužen nenaplněnou láskou, zrazenou a zraněnou duší a následnými duševními excesy se ocitl sám a zmaten. Nejen ve svém „supernaturalistickém stavu snění“ odešel na vlastní přání z léčebného(?) ústavu a bez prostředků se toulal Paříží. Jeho bytostná sympatie k okultním naukám si podle všeho nacházela místo především v principu gnostického osobního poznávání, prožívání a odpoutávání se (pozemskému). Ovšem, stalo se tak v gnosticismu, řekl bych, „pesimistického“ pojetí – a to ve vyhroceném asymetrickém dualismu (těla a duše). „Tento svět je útulek a místo přežívání. Stydím se, že Bůh mě zde vidí,“ zapisuje si Nerval. Takto nihilistické prohlášení se shoduje s gnostickou představou, že „svět stvořený je jenom zlem a v něm a vůči němu je dobro bezmocné; nezbývá než unikat z jeho zajetí.“ Taková byla totiž stanoviska radikálního pokračovatele gnosticko-křesťanských myšlenek – vlivného Markiona, jež položil základy tohoto učení již ve 2. století, které vážně konkurovalo „čistému“ křesťanství.
Ráno 26. ledna 1855, blízko náměstí Challet, na konci vlhké a špinavé uličky ke schodišti byl na dělící mříži objeven muž oběšený na šňůře od zástěry s kloboukem na hlavě. V jeho kapsách byly nalezeny dvě účtenky z útulku, pár drobných a několik stránek s nadpisem „Sen je život“. Na základě strangulační rýhy byl tento čin prohlášen za sebevraždu. Mezi literáty a umělci nastalo pozdvižení, neboť identifikovaný pan Labrunie byl znám pod pseudonymem Gérard de Nerval. Množily se hypotézy o skutečné příčině smrti, včteně vražby či nepovedeného žertu. Dokonce i Alexader Dumas, básníkův přítel, věřil v ohavný zločin…. Tkanice ze ženské zástěry a klobouk, který nespadl z hlavy navzdory smrtelným křečím? Alred Delveau, který Nervala znal dobře, shrnul nevyřčené myšlenky jeho přátel: „Kdyby byl Gérard de Nerval pomýšlel na sebevraždu, byl by si zvolil vznešenější způsob, hodnější sebe, svého jména i svých přátel… Kdyby byl pomýšlel na sebevraždu, byl by duši vypustil, nebyl by ji poplival.“ A tak básníkova smrt zůstane zřejmě hádankou jednou provždy.
Radan Wagner
titulní foto k článku: Odilon Redon, Reflexe, 1900 – 05, pastel, soukromá sbírka
Text nakladatelství Malvern k nové knize: Duševní choroba – schizofrenie – propukla u Gérarda de Nerval v únoru 1841 a projevovala se pak ve zrychlujícím se tempu stále novými záchvaty. Paradoxně však právě v tomto pochmurném období, jež skončilo 26. ledna 1855 Nervalovou sebevraždou v ulici de la Vieille Laterne, připravil básník k tisku ony knihy, které v očích budoucnosti vytvoří jádro jeho díla, knihy, v nichž se stále zřetelněji otevírají průhledy do alternativního světa a kde historické děje a mytické obrazy trvají ve věčné přítomnosti a prostupují se s událostmi vypravěčova života.
V roce 1854 vyšel povídkový soubor Dcery ohně, asambláž sedmi textů, většinou staršího data, doplněná cyklem „supranaturalistických“ sonetů Chiméry. Právě zde se poprvé objevila povídka Sylvie, mimořádně hluboký „regressus ad originem“, v němž vypravěč během návratu do kraje svého dětství odkrývá prvotní obrazy, jež hluboce podmínily jeho další život.
K vrcholným textům tohoto posledního období patří také povídka Pandora, krátký, ale neobyčejně koncizní text, v němž Nerval evokoval svou někdejší návštěvu Vídně, města, kde se každý může stát donjuanovskou postavou milostných zápletek, a kde titulní hrdinka – projekce jeho dvou životních lásek, herečky Jenny Colonnové a pianistky Marie Pleyelové – vypouští ze své skříňky šílenství, jež vrhá vypravěče do mytického prostoru.
Nejhlubším ponorem do hlubin rozrušeného vědomí je pak Aurelie, mimořádně lucidní zpráva o tom, jak v období Nervalových záchvatů sen, vzpomínky, mýtus a literatura pohlcovaly životní skutečnost. Halucinace tu přivádějí básníka na rýnské břehy, jež jsou však zároveň Valois jeho dětství, a poté mu dávají sestoupit proudy roztaveného kovu do míst, kde se setkává s mrtvými příbuznými a může spatřit nekonečné řady mužů a žen všech národů a časů, „jimiž kdy byl a kteří byli jím“, a pochopí, že „jsme nesmrtelní a zde uchováváme obrazy světa, v němž jsme žili“.
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku