Je to krásný český jazyk… line se do šíře i zákoutí, oplývá zvláštní magií, vrstevnatostí, proměnlivou náladou a barevností. Prostupuje vyprávěním epickým, lyrickým, uchváceným i melancholickým – velebí přírodní krajinu dosud neporušenou, také však mizející. Ale duch místa trvá. Josef Váchal zaznamenává nejen svými dřevoryty, ale i slovem intenzivní prožitky neúnavného a žasnoucího chodce. Tento kraj byl řadu let jeho velkou láskou a romantickým světem, s kterým se svérázně ztotožňoval. V roce 1931 vydal rozměrnou knihu Šumava umírající a romantická.
„Koncem srpna a po celé září bývá Šumava nejkrásnější. Ztratí se z ní většina parazitů lidských, prázdináři a dovolenci. Den po dni rozhošťuje se po ní více klidu. První bílé jíní, které lehne na traviny luk a první mlha odváživší se ukázati se ve slunci po řadě několika po sobě následujících krásných dní je blížícího se podzimku předzvěstí. Večery, již zkrácené, jsou dosud plny sluneční záře. Přibývá pestrosti lesům, prostoupeným listnatými stromy, kterým nutno přibrati za stafáž ranní páry z rašelinišť a slatí. Dlouho dopoledne zastřena jsou údolí mlhami. Však výšiny tím jasněji svítí od rána časného jak pochodně. Slunce ještě chvíli opíjí se vlastním vedrem nahrazujíc tak úbytek teploty pohlcený častějšími ranními mrazy. Však tvář svou, když schová, tím žalostněji kraji předtuchu nastávající zimy vyvolává. Přibývá barvitosti zemi. Je to tklivější příroda stále více. Řekl bych však, že je čistší, a jako křesťan po zpovědi. Není tu prašných stop po létě jak v kraji. Příroda chová se, jak zbožný před smrtí cítíc zimu v zátylí. Mnoho je však ještě překrásných zářijových dnů…“ tak začíná Váchalovo vyprávění. Romantika, mystika a estetika se zde mísí v jedinečném monumentálním díle. Více si poslechněte na Českém rozhlase ZDE.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku