Vybrat zajímavé nebo typické dílo z oblasti konceptuálního umění není kvůli jeho „nemateriální“ povaze jednoduché. Zpravidla se odehrává fyzicky jen v přítomném čase, plyne podobně jako divadlo – a dá se jen těžko retrospektivně vystavit v galerii. Existují však výjimky: na jaře 2010 se newyorské MoMA podařilo nabídnout přehlídku srbské Mariny Abramović (1946) připomínající čtyři desetiletí její kariéry, v níž se zabývala se převážně performancemi a jejím tělem. Původně se zdálo, že tato akce bude spíše pro „intelektuální odborníky“, avšak výsledek byl nakonec velmi překvapivý a povzbudivý.
Pořádající muzeum si původně chtělo touto akcí „odškrtnout“ prezentaci jiného než tradičního umění, které se ostatně hodí spíše do menších prostor, kde pak „intervenuje“ do okolního světa. Je to nyní móda a trend, jistá „partyzánština“ oživující obecně uměleckou produkci. Marina Abramović se stala v mnoha ohledech výjimkou a vstoupila do velkého umění. Zpočátku se zvažovalo, jak v MoMA její práce najednou ukazovat (když u nich bývá sama hybatelkou). Řešení se našlo, když se umělkyně rozhodla najmout skupinu náhradníků, kteří její minulá díla – akce – performance přehrávali za ní.
Jedno dílo (představení) však Marina Abramović obstarala osobně – vždyť se jmenovalo Umělkyně je přítomna (2010). Spočívalo v tom, že protagonistka seděla na dřevěné židli v prostorách své americké výstavy – uprostřed atria rozhlehlé slavné budovy měla před sebou malý stolek – a za ním na druhé straně prázdnou židli. A pozor! Zavázale se, že zde bude sedět, aniž by se výrazně pohnula, a to celou dobu konání výstavy – každý den z jedenácti týdnů (dokonce prý nechodila během více 7, 5 hodinové denní směny na záchod). “Bylo to naprosté překvapení… ta obrovská potřeba lidí mít skutečný přímý kontakt… to bylo nečekané,“ vzpomíná umělkyně a vzpomínala na své performanční začátky ze sedmdesátých let: “Když jsem poprvé použila své tělo před publikem, pochopila jsem, že toto je mé médium.“ Od té doby „Marina Abramović posouvá hranice těla a mysli a zkoumá komplexní vztah mezi umělcem a publikem prostřednictvím představení, která vyzývají jak pro sebe, tak v mnoha případech pro účastníky emocionálně, intelektuálně a fyzicky. Koncepty, které inspirují její práce, jsou klíčové, stejně jako použití vlastního těla k vyjádření jejích myšlenek. Umění se věnuje od dětství a brzy si uvědomila, že nemusí vznikat v ateliéru, ba ani konkrétní podobu.“ (cituje MoMA její vztah k osobité tvorbě).
Ale zpět k její památné akci Abramović z roku 2010: Návštěvníci, kteří byli zvědaví nebo prostě odvážní, si mohli usednout na prázdnou židli a pozorovat umělkyni: a tím se stát součástí živého uměleckého díla. Zájem byl překvapivě obrovský, umění je nevyzpytatelné. Muzeum se v té době stalo nejvyhledávanějším místem v New Yorku, o se všude mluvilo, tvořily se fronty, návštěvnost rostla, chodili obyčejní lidé i celebrity. Jak slíbila, umělkyně seděla na židli, měla dlouhé šaty a mlčenlivý výraz připomínající vystavené sochy (záběry na videu však ukazují výjimečné pohnutí fyzické i duševní).
Většina těch, kteří usedli za stůl, vzpomínali na mimořádný prožitek a hluboký zážitek, který jim přinesl dosud nepoznané emoce. A tak se nevšední výstava s tímto představením stala jednou z nejúspěšnějších v historii muzea – stanula po bok takovým událostem jako byly přehlídky Pabla Picassa, Andy Warhola či Vincenta van Gogha. Umělkyně se tímto zpočátku nenápadně plánovaným výstupem dostala do nejvyšších pater uměleckého provozu. Oslovila odborníky i mnoho nových zájemců o umění a navázala tak na slavná šedesátá léta 20. století, kdy podobné akce začaly vznikat jako projevy avantgardní tvorby. K nejslavnějším patří modré performance Yvese Kleina.
Marina Abramović v roce 2010 představila smířlivější a v mnohém duchovnější „tělesnou akci“ než jakou se proslavila v roce V roce 1974 čekalo na osmadvacetiletou perfomerku snad nejnáročnější vystoupení ze všech. Po dobu šesti hodin stála nehybně na jednom místě a dovolila přihlížejícím dělat si s ní, co se jim zlíbí. Některé ze 72 předmětů na stole měly pozitivní využití, jiné způsobovaly bolest. Srbská umělkyně Marina Abramović vymyslela v roce 1974 experiment s názvem Rhythm 0. Chtěla zjistit, jakou mají lidé doopravdy povahu. Jsou ve své podstatě zlí? Odpovědi na tyto otázky se snažila najít vskutku bolestným způsobem.
(Již od 23. září se Marina Abramović, „ikona a průkopnice performančního umění“ představí v Londýně – více naleznete ZDE).
-red-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku