Pavel Šmíd: Maso malby

Rozhovor Petra Vaňouse s Pavlem Šmídem

Pavel Šmíd (nar. 1964 v Krnově) studoval SUPŠ v Praze, po maturitě vystřídal několik zaměstnání a absolvoval základní vojenskou službu, zároveň se po mnoho let pokoušel dostat na vysokou výtvarnou školu. Část tehdejšího života prožil v Ostravě, kde se přátelil s Janem a Danielem Balabánovými, Jiřím Surůvkou, Hanou Puchovou, Petrem Pastrňákem a dalšími, s nimiž také organizoval výstavy; s některými z nich na konci osmdesátých let spoluzaložil skupinu Přirození. V roce 1990 byl přijat na AVU ke studiu malby (ateliér Malba I, Škola prof. Jiřího Sopka). Absolvoval ji v roce 1997. Jako scénograf spolupracoval se Ctiborem Turbou, nadále se rovněž podílel na organizaci výstav a dalších kulturních akcí. Věnuje se také občasné publicistice. Těžištěm jeho práce je malba. Průběžně vystavuje, jeho práce jsou zastoupeny v Národní galerii v Praze a dalších institucích.

Narodil ses v Krnově, v rodině, která měla historicky napůl německé napůl české (slezské, moravské?) kořeny. Jak se ti jako dítěti žilo s touto komplikovanou národností identitou v totalitním Československu?

Ono to zas tak výjimečné nebylo, alespoň v Krnově ne. Tam žili jen náplavy, protože to bylo původně komplet německé město. Navíc to byly docela exotické náplavy – Řekové, Makedonci a v kasárnách Rusové. Ti ale žili odděleně, nepamatuju se, že bychom měli ve třídě ruského spolužáka, přitom tam žily rodiny důstojníků. My bydleli v paneláku, protože otci se žinýrovalo zabírat vilu po němcích, což jeho kamarádi dělali. Sám je po matce Němec, pochází z jižní Moravy.

Na vojně jsem měl potíže s prací na štábu, kvůli utajovaným skutečnostem, protože část odsunuté rodiny žila v „NSR“. Větší potíže jsem měl později, především kvůli studiu, protože otec byl po roce 68 vyloučen z KSČ.

On to měl vůbec zajímavé. Jeho otec, tedy můj dědeček, žil před Velkou válkou na statku v Rakousku, ale první světová válka je připravila o všechno, tak se vydali v roce 1919 do nového svobodného Československa tam jim okamžitě počeštili příjmení ze Schmid na Šmíd. Usadili se na Hodonínsku, a že byli pracovití, docela se rychle vzmohli, ale zkušenosti z doby bídy je zavedly do náruče KSČ. Takže na 1. máje v meziválečném čase můj děda milionář v bílém obleku nesl v čele průvodu hrdě rudý prapor. Žádné bekovky, šedivé pláště a tupé ksichty., jak to známe z dobových plakátů. No pochopitelně za měnové reformy o všechno přišel.

Babička Němka byla starousedlice. Její rodina žila v Hustopečích u Brna od 17. století. Ovšem mého otce, tedy prvorozeného syna (ročník 1935) dali v roce 1941 do němeské školy, ačkoliv děda o sobě tvrdil, že je a byl vždy Čechem. No, na některé věci se odpovědi už nedočkám.

Takže můj otec v útlém dětství slavil 29. dubna na dětských besídkách vůdcovy narozeniny (hrál na housličky), v 1948 stihl cvičit na posledním Všesokolském sletu a ještě později stál tryznu u pomníku velkého kormidelníka J. V. Stalina. A to toho měl ještě dost před sebou.

Později jsi žil v Ostravě. Jaká to byla doba a jak na ni vzpomínáš?

Do Ostravy jsem přišel po vojně v roce 1986. Dostal jsem místo v obchodním domě Budoucnost v Havířově jako propagační výtvarník. S oblibou říkám, že jsem v minulosti pracoval v Budoucnosti. Později se mi podařilo v Ostravě získat byt, takže jsem se stal velmi brzo ostravákem. Moje žena studovala pedagogickou fakultu. Jejím spolužákem byl mimo jiné Jiří Surůvka, ten se zase znal s Petrem Pastrňákem a ten zase s Bendou a někdo znal bratry Balabánovi, tak se postupně vytvořila skupina lidí, kteří se pravidelně scházeli po hospodách, brblali a snili. Doba byla šedivá, plná komunistických žvástů soudruha Mamuly, krajského tajemníka KSČ.

Ostrava chátrala. Byla takzvaně zatravňována, což byl eufemismus pro bourání zajívamých staveb, např. kubistické krematorium, koksovna Karolina a další.

Nám se občas podařila nějaká akce. Jako třeba v roce 1988 velká výstava nebo spíš přehlídka v podchodu vedoucím na tehdejší autobusové nádraží. Bylo to naprosto apolitické, navíc řádně povolené pod hlavičkou SSM, zas takoví rebelanti jsme nebyli. Jenomže účast byla hojná a tehdy srocení více než čtyřech lidí znamenalo demonstraci. Někteří studenti měli polízanice, něco nahrála na kameru StB a jinak z toho nic víc nebylo. On už režim přece jen doklepával, ale kdo to mohl vědět. Možná sami soudruzi.

V roce 1989 zakládal jistý Glac samizdatový časopis SMrevue. Všechny přípravy probíhaly v přísné konspiraci. Nakonec se zjistilo, že sám Glac je plukovníkem StB. Asi potřeboval vykázat u nařízených nějakou činnost.

Já jsem ve změnu vůbec nevěřil, měl jsem pocit, že je to na věčné časy.

Kdy si se dostal k malbě a co tě k ní přivedlo?

Já si na malbu moc netroufal. Dělal jsem grafiky. Hlavně linoryt a občas jsem zkoušel hlubotisky, dokonce i lepty. Doma v kuchyni jsme měli satinýrku a tam jsem po práci tiskl. Bylo z toho dost smradu. Postupně nám pochcípaly myšky, papoušek a pes.

Když jsem se po osmé v roce 1990 hlásil na školu, a to na grafiku konkrétně k Čepelákovi, tak si Jiří Sopko někde všiml akvarelu, který jsem na zkouškách udělal a přijal mě na malbu.

Lákaly tě i jiné umělecké či výrazové disciplíny?

Na škole jsme hráli divadlo. Nejdřív po bytech a dvakrát na AVU v prostorách Moderní galerie. No divadlo, ona to byla spíš taková pohybová a vizuální show. Sehnali dobrou hudbu, tu nějak rozumně sestříhali a pak se podle ní kroutili. Občas jsme něco na sebe chrstli, kouzlili se stínohrou a ohňostrojem. Byli jsme mladí, někteří i pohlední, tak se na to dalo koukat. Ale nějaká velká sdělení jsme nehledali. Devadesátky byly hodně o radosti a svobodě.

Později po škole jsme vystavovali v různých alternativních prostorách, kde se s malbou pracovalo obtížně. Navíc se na malíře v té době koukalo dost skrz prsty, ač to mnozí tehdejší kunstšíbři budou dnes popírat.

Tak jsem koketoval s různým kolážováním textilu. Sešíval z látek figurky apod. Takový zvětšený patchwork. Ale bylo to pod tlakem a z toho nikdy nic kloudného není.

Nicméně experimentovat potřebuju stále. Občas, abych si od malby odpočinul, vyřezávám z desek siluety a ty pak různě zpracovávám. Je to jen hra se světlem a prostorovou iluzí. Když to napíšu přesně, ověřuju si, co se dá vytěžit z vyřezané ďoury.

Jak bys z dnešního pohledu okomentoval aktivity skupiny Přirození? Kdo ti z jejích členů byl nejblíže?

Skupina přirození je tak trochu mýtus. Ne že by úplně nexistovala. Jan Balabán sepsal jakýsi manifest, který se ovšem ztratil. Výstavy skupiny proběhly dvě nebo tři, ale vždycky se skupinou vystavoval i někdo, kdo nebyl tak úplně členem. Bylo to vlastně logické, protože kolem se pohybovalo dalších x zajímavých lidí, kteří potom zakotvili jinde anebo prostě začali dělat něco jiného.

Na jednom ze Surůvkových kabaretů Honza Balabán slovy doktora Untajtitla (jméno tohoto fiktivního kunsthistorika se odvíjí od častého popisku pod obrazem - until tittle) prohlásil skupinu za rozpuštěnou. Ale to už jsem byl v Praze a v Ostravě se děly mnohé další věci a vznikaly mladší skupiny jako např. Kamera skura nebo Černá hvěda. Ostrava se bez nás obešla.

Přirození totiž nebyla ani tak skupina jako postoj. Nejenže se příznivec Přirození zbaví všech vyumělkovaností, falešného pokrytectví a všelijaké lži ve své tvorbě, ale i v životě. Nic není tabu a není nic lidského, o čem nebylo možno hovořit otevřeně a bez zábran. Šlo to tehdy tak daleko, že si někteří členové sdělovali takové hovadiny, jestli taky čůráme doma do umyvadla, jesli se šťouráme, popř. jakým způsobem v nose nebo prdeli, o sexu ani nemluvě.

Někdo narhl, abychom si psali „upřimné dopisy“, kdo koho a jak sere, kdo s kým měl styk, či neměl. No a na tom postupně naše upřímnost nakonec ztroskotala.

Ze členů skupiny mi byl pochopitelně nejblíže moje partnerka Helena. Pokud jsem chtěl zažít veselý večer, tak jsem se těšil na Paroha – Jiřího Surůvku, pokud jsem potřeboval něco hloubavějšího, byl tu Jan Balabán. Netušil jsem, že to bude trvat tak krátce. Vlastně pouhé čtyři roky.

Ale v kontaktu jsme zůstali. S Honzou Balabánem jsme byli asi nejčastěji. Pokud měl v Praze čtení, tak u nás přespával a když jsem byl já v Ostravě, tak jsme na pivo vyrazili skoro vždycky. Hodně jsme si psali. Byl to vlastně poslední člověk, se kterým jsem si pravidelně psal.

S Parohem se vídám často, ale jeho pes Emil se nesnese s mých psem Kudlou. To trochu limituje naše setkávání.

Co vás tehdy sjednotilo a co naopak vedlo k rozpadu skupiny?

My zas tak jednotní nebyli. Ani věkově, ani intelektuálně. Jan a Daniel Balabánovi nás dost převyšovali. Dana, jako jediného profesionála, musela naše výtvarná infantilita docela popuzovat. Ale potřeba spolunáležitosti, tichého spiklenectví proti okolnímu blbství reálného socialismu, toto otupily.

S pádem režimu se otevřeli možnosti. Chtěl jsem dostudovat.

V první vlně jsme odešli do Prahy já s Helenou a Petr Pastrňák. Rok na to odjela studovat na VŠUP Hana Puchová (ta se po skončení studia vrátila). My jsme v Praze zůstali, pro některé ostravské patrioty to byla zrada.

Je něco, co by sis přál, aby se z té doby již nikdy neopakovalo?

Strach, strach ze všeho možného. Pořád jsem se citil strašně proti režimu bezmocný a zranitelný a to jsme neměli děti, přes které se dalo ještě víc vydírat.

Proč je pro tebe konstantně důležité téma totality a ideologie v jejich různých historických podobách?

Četl jsem Kunderovu esej o umění románu. S obrazem je to podobné. Když dopředu víte, co chcete sdělit, přijdete o tajemství a překvapení. Ve finále stejně nesdělíte nic víc než to, co jste si vytýčil na začátku. Přesto jsem se potřeboval vyzpovídat ze svých obav, že se věci stále opakují. Sice ne přes kopírák, ale určité znaky, vizuální podobnosti by nás měly přinutit zpozornět.

Mezi Hitlera, Stalina a Lenina umisťuješ náhle Mickey Mouse. Vnímáš konzumní společnost vyznávající pop-art, jako druh totalitní společnosti, podobně jako například Jan Švankmajer, nebo v ní pociťuješ nějaké skryté varovné signály, které by k totalitě mohly vést?

Já tak ostře obraz Mickey Mouse nečtu. Nepovažuju společnost jen proto, že vyznává pop-art za automaticky totalitní. Pokud cítím varovné signály, tak hlavně ve zjednodušování, ve vědomém upravování faktů, tak aby lehčeji vklouzli do krku, aby se s nimi dalo lépe rozpřáhnout, popř. konejšit sebe i druhé. Pokud mezi Hitlera, Stalina a Lenina vstupuje Mickey Mouse, tak spíš jako obraz intelektuálního kýče. Vznikají tendence vytvářet ostrovy správných a těch nesprávných názorů. To vždy vede k tenzi a společenské frustraci. Pokud se pravda nehledá, ale stanovuje, tak je to špatně.

Jak aktuální je to pro tebe téma?

Jak jsem uvedl, vždycky mě bavila historie. Dějiny jsou ovšem víceméně sledem interpretací historiků se svými mnohdy dobově podmíněnými názory. Takže sice hledám v minulosti odpovědi, ale nemůžu říct, že bych je vždy úspěšně nacházel. Přítomnost si nás vždycky najde nepřipravené a v nedbalkách. Rozlišování faktů od interpretací, či informací od dezinformací se stává nejen pro intelektuála úkolem číslo jedna. Čert totiž může vyskočit z každé krabičky, hlavně z té, kde to čekáme nejméně.

V tvé malířské práci se, zdá se mi, vyhrocuje kontrast mezi formami odcizení a úsilím o to, znovu se nějakým způsobem malířsky chopit „stavu věcí“. Znovu je přímo či alespoň z nějakého kritického stanoviska zpřítomnit. Co tě přivedlo k tomu, že se námět náhled odcizil a stal se pouhým povrchem?

Ve svých nových obrazech hledám stopy dějiných zvratů v běžných foto momentkách z alba svých rodičů. Vždycky jsem se v předchozí tvorbě snažil být mimo sdělované, tak trochu jako cool voajér. Najednou pracuji s „materiálem“ konkrétních vzpomínek konkrétním osob z mé rodiny. Znám jejich příběhy, osudy i momenty, kdy zasáhla vyšší moc nebo nižší moc – válka, soudruzi apod. To, že nemusím nic vysvětlovat a iluzivně vytvářet, mě osvobozuje a užívám si chuť malby, malířského gesta a hmoty barvy.

Jak se stavíš k retro návratům v oblasti vizuální kultury?

Teď to bude znít pokrytecky, protože já se pohybuju zhusta ve vizuální minulosti. Ale v tom současném boomu retro cítím jakýsi bolestínský sentiment. Pokud v tom uvízne někdo nad padesát a výš, tak je to celkem srozumitelné, i když to nesvědčí o přliíšné intelektuální pružnosti. Pokud je to někdo mladší, tak trochu nevím, co si o tom myslet.

Jak vnímáš v rámci současné vizuální kultury vztah digitálních nástrojů, které formátují a reprodukují určitým způsobem viděné, k malovanému obrazu, který zakládá určitou intenzivní zkušenost? Cítíš tu nějaký problém, nějaké ohrožení?

Jak uvádíš, jsou to nástroje, i štětec je jen nástroj. Jasně, pokud maluju, je v tom intenzivní pocitový a pohybový zážitek. Říkám tomu zaklínat čas. Kdo umí číst malbu, umí vyčíst i energii a vnitřní nastavení tvůrce. Digi-nástroj přináší možná něco nového. Komunikace dnes probíhá na sociálních sitích, kam dobrovolně nepatřím. Probíhá tam jiný typ komunikace a tu provází jiná vizuální zkušenost. Těžko můžu hodnotit něco, v čem jsem v podstatě nevědomé mimino.

Ovlivnila tě nějakým zásadním způsobem tvá dlouholetá zkušenost s prací pro filmové ateliéry?

Už jsem tu otázku dostal mockrát. Všeobecně se to trochu přeceňuje. Ona ta škála řemesla pro film, je široká. Pozadí se už moc nemalují a patiny jsou takový běžný řemeslný stardart, který jde spíš proti čemukoliv, co se podobá malbě. Jasně, pokud malujete pozadí, které má na výšku například 10 metrů a je dlouhé 60 metrů a vy před ním stojíte, tak vás to vystřelí, protože je to úžasný pocit.

V posledním souboru obrazů čerpáš náměty z rodinných fotografických alb, která uchovávají paměť ve stavu jakéhosi povrchu. Jak s ním může pracovat malíř?

Snažím se tu vzpomínku rozpohybovat dát jí život. Zároveň vnímám pomíjivost okamžiku a prosté vytrácení paměti. V horizontále obrazu i vertikále minulosti jde o podobný proces únavy materiálu, korozi, blednutí a odpadávání barev, praskliny.

Rodinná alba jsou jistě velmi osobní záležitostí. Co tě vede k tomu, se k nim vracet? Proč otevírat někdy bolestná místa osobní minulosti?

Moji rodiče zaplaťpánbůh ještě žijí. Mám spoustu otázek, hlavně nepříjemných, které bych jim rád položil, ale citím, že by mi neodpověděli upřímně. Dílem proto, že jako jejich dítě nikdy nebudu jejich rovnoceným partnerem a tudíž se mi nemají co zpovídat.

Pak je tu obvyklá nám všem vlastní interpretace vlastní minulosti. Je lhostejné, jestli si ji zkrášlujeme nebo traumatizujeme. Nemyslím si, že bych z nich dostal odpověď, která by byla pro mě cenná, aniž bych je neuvedl do nepříjemných rozpaků.

Moje nové obrazy jsou vlastně svévolnou interpretací minulosti jiných.

Co stojí za vznikem obrazového cyklu Maso?

Měl jsem loni úraz a mohl jsem malovat jen malé formáty. Kombinace bolesti a vědomí vlastní zranitelnosti mě přivedly k malování základní hmoty těla. Možná jsem začal soucítit s těmi tvory, jejichž těla konzumujeme, nevím. Prostě maso, kus svalu jsem postupně proměnňoval v maso malby.

Jak se dnes cítíš jako zkušený malíř střední generace, který pochází ze Slezska a dlouhodobě žije v Praze?

Já se cítím dobře. Já se totiž cítím vždycyky dobře. Říkám tomu schopnost vnitřního sebeklamu. Jiný něco namaluje a zhrozí se. Já něco namaluju a šťastně pln uspokojení z dobře odvedené práce jdu domů nebo na pivo. Že to nestálo za nic a že jsem se měl zhrozit, zjistím třeba až za rok, někdy později, nebo vůbec. Taky už jsem velký kluk a už se tolik nebojím.

Proč vlastně malbě stále věříš?

Nepovažuju malbu a obraz za předmět víry. Je to jeden z nejstarších prostředků komunikace a sdělení mimo jazyk a tím, že není navázán na jazyk dokáže být srozumitelný napříč epochami, náboženstvími, kulturami. Tečka.

Pavel Šmíd (nar. 1964 v Krnově) studoval SUPŠ v Praze, po maturitě vystřídal několik zaměstnání a absolvoval základní vojenskou službu, zároveň se po mnoho let pokoušel dostat na vysokou výtvarnou školu. Část tehdejšího života prožil v Ostravě, kde se přátelil mj. s Janem a Danielem Balabánovými, Jiřím Surůvkou, Hanou Puchovou, Petrem Pastrňákem ad., s nimiž také organizoval výstavy; s některými z nich na konci osmdesátých let spoluzaložil skupinu Přirození. V roce 1990 byl přijat na AVU ke studiu malby (ateliér Malba I, Škola prof. Jiřího Sopka). Absolvoval ji v r. 1997. Jako scénograf spolupracoval se Ctiborem Turbou, nadále se rovněž podílel na organizaci výstav a dalších kulturních akcí, věnuje se také občasné publicistice. Těžištěm jeho práce je malba. Průběžně vystavuje, jeho práce jsou zastoupeny v Národní galerii i dalších institucích.

Petr Vaňous

psáno pro Revue Art, 2018

Pavel Šmíd: Maso malby

Richard Drury: „Pokud umění neřeší jádro lidského bytí, je zbytečné.“

Magdalena Juříková o sochách a veřejném prostoru

Relevantní články

Skupina Přirození – „Ostravští divocí“ po 30 letech

Diskuze k tomuto článku

Nejčtenější ...

Vladimír Kokolia je zoufalec

Ateliér Věry a Vladimíra Janouškových je již otevřen

Vermeer – největší výstava jde do našich kin

Malířka Jitka Válová: Osud člověka

Vzácný obraz Františka Kupky se vrátil ze zámoří…

Sledujte nás

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?

Pavel Šmíd: Maso malby

Čtěte také

Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.

Subscribe

Relevantní články

Diskuze k tomuto článku

Nejčtenější ...

Spolupráce

Sledujte nás

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

NOVINKA

Spustili jsme e-shop knih o výtvarném umění

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?