Mondrianova malba se s nástupem fašismu ocitla na seznamu „zvrhlého umění“. Stejně jako Marcel Duchamp a řada dalších emigroval do Spojených států, kde byl vítán a uctíván. Jeho revolučnost, která měla „lidem budoucím“ přinést život více harmonický zde ale poněkud ztrácela sociální rovinu. Byla to samotná malba ducha, energie, linie a barvy, která se dostala do popředí obecného zájmu. Teosofický „pravoúhlý“ Holanďan začal navíc v Americe malovat New York a jazz, ale své principy přesto neopouštěl. Stále platilo jeho krédo z roku 1939: „„Je-li jediným ryzím výrazem umění patřičné zpracování vyjadřovacích prostředků a jejich užití (to znamená kompozice), pak musejí být vyjadřovací prostředky v naprosté shodě s tím, co mají vyjadřovat. Mají-li být bezprostředním výrazem univerzálna, musejí být univerzální, to jest abstraktní. Sloužíme lidstvu osvětou.“
Mondrian v Americe namaloval obraz „Broadway Boogie-Woogie“ a ten spolu s dalšími zásadně ovlivnil tamní nastupující generaci abstraktních malířů – zvláště s geometrickými tendencemi. A byl otevřený i jiným autentickým projevům, když například coby člen poroty…..jako jediný upozornil na kvality tehdy ještě neznámého Jacksona Pollocka…..
Ve stejném roce 1939, kdy psal Mondrian své výše citované krédo, objevila se v Americe také klíčová studie „Avantgarda a kýč“. Její mladý autor Clement Greenberg píše hned na úvod:
„Jedna a ta samá civilizace vytváří současně dvě tak rozdílné věci, jako je báseň od T.S. Eliota a populární šlágr, nebo Braqueův obraz a obálku časopisu Saturday Evening Post. Všechny tyto čtyři věci se řadí do kultury a jsou ostentativně částí jediné kultury a produkty stejné společnosti. Zde, jak se zdá, jejich souvislost končí. Eliotova báseň a báseň Eddieho Guesta – jaká kulturní perspektiva je dostatečně široká, aby je umožnila situovat do vzájemného vztahu? Skutečnost takové rozdílnosti v rámci jediné kulturní tradice, která je a byla brána jako něco samozřejmého, – znamená tato skutečnost, že je tato rozdílnost součástí přirozeného stavu věcí? Nebo je to něco úplně nového a zvláštního pro naší dobu?
Odpověď přináší více než jen zkoumání v oblasti estetiky. Myslím, že musíme zkoumat blíže a osobitěji než doposud vztah mezi estetickou zkušeností a – nikoliv obecným – individuem, a sociálními a historickými kontexty, ve kterých se tato zkušenost odehrává. To, co se tímto osvětlí, nám mimo shora položenou otázku zodpoví i další a možná dokonce ještě důležitější otázky.“
Greenberg upozorňuje tímto na situaci v „novém světě“, totiž na atmosféru společnosti bez vlastní delší tradice, společnosti, která však je relativně vyspělá, hybná, ale i nevypočitatelná. A tak ve své studii rovněž zdůrazňuje: „Lidská společnost je v průběhu svého rozvoje čím dál tím méně schopná ospravedlnit nevyhnutelnost svých vlastních specifických forem, rozchází se se zavedenými pojmy, na kterých musí z velké míry záviset umělci a spisovatelé při komunikaci se svými posluchači. Je obtížné cokoliv předpokládat. Všechny základní pravdy obsažené v náboženství, autoritách, tradici a stylu jsou uvrženy v pochybnost, a spisovatel či umělec již není schopen odhadnout reakce svého publika na symboly a odkazy, se kterými pracuje.“
Evropská avantgarda, která neměla u veřejnosti z řady důvodů konečnou odezvu se od společnosti „odtrhla“ a přestla být tak politická. Vizionářství bylo v podstatě nahrazeno hledáním cesty, která by kulturu uprostřed ideologického zmatku a násilí udržela v pohybu. Spíše stranou veřejnosti udržovali její umělci vysokou laťku své tvorby tím, že jí zúžili a současně povýšili k významu absolutna, kde jsou všechny pomíjivosti a rozpory buď vyřešeny, nebo nedávají žádný smysl. (Respektive jej zde musí divák sám se svou zkušeností a intuicí nalézat).
Vzhledem k tomu, že Amerika „politicky“ potřebovala své vlastní umění (reprezentaci, identitu apod.), našla v tradici nezatížené abstrakci živnou půdu. Ovšem, tam, kde je avantgardní předvoj, obecně nalézáme i zadní voje – tedy i kýče. Citovaný levicově orientovaný Clement Greenberg (mimochodem židovského /evropského původu) byl následně nejvlivnějším americkým výtvarným kritikem první poloviny 20. století (po boku takových veličin, jakými byli Harold Rosenberg, Dwight Macdonald nebo Meyer Schapiro).
Greenbergova esej Avantgarda a kýč má stále co říct i k současné situaci v kultuře a umění. Greenberg tehdy poukazoval, jak se kýč inspiruje vysokým uměním. Možná se ale změnil poměr. Je to naopak? Dnes jako kdyby byly citace z tzv. nízkých forem a masové kultury hlavním inspiračním zdrojem současné avantgardy. Pro světové umění byl v tomto ohledu přelomový Pop art, který začal poprvé systematicky jako svůj zdroj využívat populární kulturu. (Greenberg si Pop artu nikdy necenil a považoval ho za úpadkový projev). Avantgarda či „vysoké umění“ v současnosti představuje pluralitní prostředí, které do obecné kultury uvádí fenomény, které předtím nebyly ve vztahu k umění chápány vážně. Kýč a avantgarda dnes k sobě mají blíže než kdykoliv předtím. Vzájemně se podporují a někdy je dokonce těžké je od sebe odlišit.
Pop art (tedy česky asi: „lid um“) a Piet Mondrian? Ano, ale již bez jeho vědomí (zemřel v roce 1944) a to jen z jeho trvalého, avšak různě chápaného odkazu. Roku 1968 použil Yves-Saint Lauren pro svou módní kolekci Mondrianovu malbu, která se tak definitivně stala… Čím vlastně?
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku