Je tomu 100 let, kdy gradovalo „řádění“ berlínského dadaisty Raoula Hausmanna. Byla to nekompromisní erupce, drsná vzpoura – dalekosáhlý povel k osvobození. Záznamy z dějin umění se však zpravidla stále jen opisují, a tak z této ryzí aktivity zůstává v širším povědomí jen ikonická dřevěná hlava a pár fotomontáží.
K jisté neuchopitelnosti však přispěl i sám Hausmann, nehledící zištně na své dějinné zásluhy a budoucí hodnocení. Na to neměl čas. Byl to nespoutaný a do šíře se rozlévající živel. V roce 1920 s Johnem Heardfildem a Georgem Grossem zorganizoval První mezinárodní dada festival s díly napěchovanými v malé galerii pod vznášející se figurínou. Zde vystavoval dnes ztracené fotomontáže na téma hybridní člověk-stroj. „Dadasof“ Hausmann v duchu své vitální filozofie překotně střídal své aktivity i výrazové prostředky.
Své objevy jen představil, ukázal jiným, ti je rozpracovali a sám uháněl dál k dalším průzkumům. Chvíli vydával časopis, tancoval, psal a přednášel poezii, kreslil, maloval, vymýšlel fotogramy, fónické texty, sochy asambláže, z nichž osamělá je Mechanická hlava – Duch naší doby z let 1919 – 20. A dále napíše „morfologický“ román Hylé, v němž pracuje s textovou montáží v mnoha jazycích (vyjde veřejně až v roce 1969). Vynalézá přístroj zvaný optofon, který na principu fotoelektrického jevu mění barvy a tvary na hudbu. Navrhuje architekturu a experimentuje s fotografiemi ženského těla.
Od 60. let si koresponduje s Robertem Rauchenbergem, Yvesem Kleinem či s americkými představiteli hnutí Fluxus. Odmítá tehdy módní pojem „neodada“.
Píše knihy – tou poslední byla „Excentrická smyslová vnímavost“ z roku 1970, v níž vyzývá k prolomení hranic egocentrismu našich smyslů.
Hausmann od 20. let z Berlína vyjížděl na dada akce po celé Evropě. U nás se zastavil v Teplicích, Karlových Varech a Praze. Zde v roce 1920 uspořádal Dada festival – tančil „sixty-one step“ a při dalším pobytu – tentokrát s legendárním Kurtem Schwitersem a Hanach Höchovou – deklaruje své poselství (na zpáteční cestě přes Lovosice inspiruje svým „zpěvem“ Schwiterse k sepsání slavné Pra-sonáty (lze najít na You tube).
V letech 1937 – 38 pobývá Hausmann v Československu, chce se zapojit více do zdejšího avantgardního hnutí. Karel Teige, již coby zarputilý surrealista, jej však prý „ignoroval“ neboť považoval dada jen za dočasné a již neaktuální „šaškování“.
Existuje názor, že jsou díla, která člověka nutí přemýšlet o autorovi – umělci, a jiná, která ho nutí přemýšlet o člověku. Hausmann nedává jednoznačnou odpověď, avšak jeho život i doba jsou zde obsaženy. V každém případě se vědomě a vehementně bránil být „virtuózem“ formy. Chtěl být především autentický, kritický a naléhavý. A to se mu, i při pohledu s odstupem času, jistě povedlo. Nechtěl být laciným světákem, ale mezinárodním buřičem, který chtěl rozvrátit klišé a povrchní formalismus. Hlásal, pracoval a burcoval.
Hausmann, představitel „zvrhlého umění“ prchá koncem 30. let se svými židovskými ženami – manželkou a milenkou – před fašismem. Po Paříži se usazuje v Limoges, kde zůstal až do konce svého života (1971). Přínos Raoula Hausmanna je mimořádný, inspiroval řadu umělců a hnutí, sám však zůstává poněkud opomíjen; plody jeho revoluční „strategie“, neobyčejné imaginace, tvůrčí originální energie však většinou sklízeli jiní.
Radan Wagner
Foto: archiv
P.S.
I v pozdější době udržoval s tehdejším Československem tu a tam kontakty. Tedy pokud to politická situace ještě dovolovala. Přinášíme zde znění dopisu, který adresoval významné osobnosti naší kultury: překladateli a redaktorovi Miroslavu Topinkovi:
Raoul Hausmann 20. listopadu 1969 6 rue Neuve St. Etienne 87 Limoges / Francie
Milý Miloslave Topinko,
děkuji Vám za Váš milý dopis i za Vaše vysoké mínění o dada. Když jsem byl v letech 1937 a 1938 v Praze, nejenže mě Karel Teige ignoroval, ale protože byl [rozuměj: v té době, M. T.] surrealistou, vystupoval proti mně. To je vše, co Vám o svých vztazích s Karlem Teigem mohu říct. Mimo to však byl Teige přítelem Hanse Richtera, který byl členem curyšské skupiny dada, takže některé informace by Vám možná mohl poskytnout Richter. Zde je jeho adresa: Hans Richter, Via Bustelli 2, Locarno, Švýcarsko. Dovolte mi, abych Vám řekl, že berlínský Club Dada ve skutečnosti vzešel a navázal na časopis Die Freie Strasse, který byl od r. 1916 redigován mým přítelem Franzem Jungem a od r. 1918 mnou. Naše skupina zcela odmítala Freudovu psychoanalýzu, zejména její oidipovský komplex. Již v r. 1874 prokázal švýcarský mytograf Bachofen, že mýtus o Oidipovi neoznačuje nic jiného než změnu mateřského práva na právo otcovské. Jung a já jsme tohle všechno opustili a přijali tezi Otto Grosse, podle níž primárním lidským konfliktem je konflikt mezi vlastním a cizím. Nesmírně lituji, že Vám nemohu poslat některé z mých psycho-sociologických explikací problému komunismu, jež jsem v r. 1919 otiskl v revue Erde, ani řadu dalších článků a knih, jež jsem od té doby publikoval. Ale vždycky mi můžete napsat, pokud si myslíte, že bych Vám mohl být užitečný nějakými dalšími informacemi.
S vřelým pozdravem Váš Raoul Hausmann
Diskuze k tomuto článku