Je tomu 100 let, kdy gradovalo „řádění“ berlínského dadaisty Raoula Hausmanna. Byla to nekompromisní erupce, drsná vzpoura – dalekosáhlý povel k osvobození. Záznamy z dějin umění se však zpravidla stále jen opisují, a tak z této ryzí aktivity zůstává v širším povědomí jen ikonická dřevěná hlava a pár fotomontáží.
K jisté neuchopitelnosti však přispěl i sám Hausmann, nehledící zištně na své dějinné zásluhy a budoucí hodnocení. Na to neměl čas. Byl to nespoutaný a do šíře se rozlévající živel. V roce 1920 s Johnem Heardfildem a Georgem Grossem zorganizoval První mezinárodní dada festival s díly napěchovanými v malé galerii pod vznášející se figurínou. Zde vystavoval dnes ztracené fotomontáže na téma hybridní člověk-stroj. „Dadasof“ Hausmann v duchu své vitální filozofie překotně střídal své aktivity i výrazové prostředky.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku