Matisse a Picasso… kromě společné oddanosti malířství si oba muži nemohli být vzdálenější. Matisse však byl jediným malířem, na jehož podněty Picasso celý život reagoval, a stal se pro něho jediným měřítkem vlastní úrovně. Ale ještě něco je spojovalo… Byl to zájem Sergeje Ščukina o jejich tvorbu, kterou miloval a kupoval. Je až neuvěřitelné, jakou měl tento ruský obchodník se suknem „čich“ na tehdy teprve rodící se velikány 20. století. Byli to tehdy umělci významní, ale v žádném případě mezinárodně proslulí...

Matisse prokázal Picassovi nevšední velkorysost – největší, jakou může prokázat jeden chudý umělec druhému. Přivedl k němu tohoto moskevského boháče ve středních letech – podivuhodného člověka, jež se oddával modernímu umění, abstinenci a vegetariánství. Svou láskou k malířství a penězi, které byl ochotný za obrazy vydat rozčeřil stávající zvyklosti pařížské scény.

Sergej Ščukin (1854 – 1936) obdivoval Picassovu počáteční tvorbu – zvláště modré období či analytický kubismus. Jeho obdiv však měl své limity. Před malbou Avignonských slečen (1907) se i tento vnímavý sběratel zarazil. Před odvážným obrazem, který znamenal počátek jiné cesty, zavrtěl odmítavě hlavou a sklesle prohlásil: „Taková ztráta pro francouzské umění.“

U Picassa zažila Ščukina ještě Fernanda Olivier, milenka a družka malíře v jeho raném období. Ruského milovníka francouzského umění charakterizovala ve své vzpomínkové knize celkem nevlídně. Viděla jej jako „človíčka s prasečím obličejem, nezdravě zažloutlou pletí a obrovskou hlavou, který strašně koktal.“ A ještě dodala, že to byl Žid, jenže Fernanda viděla Žida v každém a všude (ostatně o ní samé se říkalo, že je Židovka). Ščukin byl ve skutečnosti ruský starověrec.

Tento movitý Rus byl každopádně citlivý, jasnozřivý znalec a jeden z nejosvícenějších sběratelů tehdejší doby. Během častých návštěv Paříže navštěvoval nejraději kromě ateliérů egyptské sbírky v Louvru, kde jako téměř jediný ze své generace nalézal analogie mezi starověkými skulpturami a Paulem Cézannem.

Ščukin při první návštěvě u Picassa v rue Ravignan koupil 2 obrazy a zaplatil za ně slušnou částku. Od té doby do roku 1914 si pořídil nejméně 50 dalších (dnes jsou vystaveny v Puškinově muzeu v Moskvě).

Po něm následoval další Rus – Ivan Morozov (1871 – 1921), který získal obrovské jmění v oboru cukrovarnictví. A tak se stalo, že Rusko získalo do vypuknutí 1. světové války mnoho skvělých děl Pabla Picassa a dalších mistrů moderny, což vedlo pozdější vyznavače socialistického realismu do trapných rozpaků. Morozov však náruživě sbíral i ruské umění. To francouzské získával spíše přes pařížské obchodníky s uměním, jakými byli Paul Durand-Ruel, Ambroise Vollard či Daniel-Henri Kahnweiler. Největším vrcholem morozovské sbírky je pravděpodobně soubor 17 Cézannů.

Matisse a Picasso se tedy začali těšit štědré přízni nových sběratelů a zájem si patřičně užívali. Gertruda Stein, jejich dosavadní obdivovatelka a podporovatelka však nastalou situaci zvládala hůře. Ščukin a Morozov vyhnali ceny do výše, které si tato pověstná Američanka nemohla či nechtěla dovolit.

Sergej Ščukin nebyl, jak by se mohlo zdát, člověkem bez starostí. Jeho život střídala jedna tragédie za druhou: nejmladší syn spáchal sebevraždu skokem do ledové řeky, druhý syn se zastřelil, manželka mu předčasně zemřela na rakovinu. Přesto, nebo právě proto věnoval svůj život umění a stal se jedním z jeho nejpokrokovějších sběratelů. V jídelně jeho paláce v Moskvě vedle pravoslavných ikon visela Snídaně v trávě od Clauda Moneta, Cézannův Pierot a Harlekýn, skupina Gauguinových Tahiťanek, van Gogh, Renoir, Degas…

Ščukin, náležící k nové „obchodnické aristokracii“ to neměl jednoduché ani doma v Rusku. Konzervativní ruská šlechta nad jeho zálibou v „obskurních“ umělcích ze Západu kroutila hlavou. Čas však ukázal jeho správnou volbu. Dnes tato sbírka patří mezi nejvýznamnější kolekce moderního umění na světě.

A jak to všechno začalo? Ščukin byl třetím synem z 10ti dětí textilního magnáta. Jeho matka Ekaterina Botkin pocházela z rodiny zavedených moskevských obchodníků. V roce 1878, po období průmyslového vzdělávání a studia v zahraničí, se Ščukin připojil k rodinné textilní firmě. V příštích 10–12 letech se díky kombinaci tvrdé práce a obchodního ducha stal jedním z nejuznávanějších obchodníků Moskvě. Jeho manželství s Lydií Ivanovnou Korenevou bylo požehnáno čtyřmi dětmi. Žili v historickém paláci, který pro něj koupil jeho otec.

Sergej Ščukin objevil svou vášeň nejprve pro impresionistické umění více než půl dekády před Ivanem Morozovem. Když coby obchodník se suknem v roce 1897 odcestoval do Paříže, začala jeho závislost na nákupu uměleckých děl. V tomto roce se vrátil do Ruska pouze s jedním obrazem – jeho prvním Monetem (Šeříky na slunci), který koupil u proslulého obchodníka s uměním Paula Duranda-Ruela.

Takto skromný nákup se však v budoucnu neměl opakovat. V roce 1904 už Ščukin hrdě vlastnil 14 Monetových obrazů. A nadšené i náročné sbírání pokračovalo. V roce 1906 se seznámil s Henri Matissem, od nějž měl v příštích několika letech zakoupit celkem 37 děl (které se stávaly často terčem posměchu). Během pařížských pobytů kupoval (i v různých galeriích) také obrazy Paula Gauguina, Paula Cézanna a Vincenta van Gogha. Láska k dílu Pabla Picassa však převládala. Sběratel ve svém době dokonce vyčlenil jednu rozsáhlou místnost jenom pro jeho tvorbu, která čítala 51 originálů.

Ščukin miloval francouzské umění a svými nákupy chtěl potěšit nejen sebe, ale i ruskou veřejnost, kterou chtěl vzdělávat. Seznamoval je s nejnovějšími západoevropskými trendy, které mnohdy nebyli schopni ocenit ani proslulí pařížští sběratelé. Ščukin nejen umění hromadil, ale snažil se o jeho hluboké pochopení, o porozumění novým technikám i duchovnímu étosu. Kromě toho Matisse pozval do Moskvy, aby mu pomohl navrhnout interiér domu. Na Ščukinovu objednávku rovněž vznikla dvě malířova díla nazvaná Tanec a Hudba.

V roce 1914 mohl Ščukin zájemcům ukázat 13 obrazů Claude Moneta, 3 Renoiry, 8 Cézannů, 4 van Goghy, 16 Gauguinů, 7 Rousseaů, 16 Derainů, 8 Marquetů a mnoho dalších děl, samozřejmě včetně Matisse a Picassa. Celkem obsahovala tato sbírka 258 uměleckých děl. Nedávno byla oceněna na 3 miliardy dolarů. Morozov za 11 let utratil za francouzské umění 1, 5 milionu franků, což z něj činí nepřekonatelného sběratele. Jeho sbírka obsahovala 278 obrazů a 23 soch. Dnes je hodnota jeho sbírky prakticky nevyčíslitelná.

Vše skončilo s vypuknutím bolševické revoluce v roce 1917, kdy všechno umělecké bohatství zkonfiskoval ruský stát. Lenin vlastnoručně podepsal dekret o zabavení „buržoasního majetku“ a Ščukin ještě stačil 8. listopadu uprchnout do Paříže, kde zemřel v roce 1936. Podobně dopadl také Ivan Morozov. Jejich sbírky byly sloučeny a coby závadně „kosmopolitní“ uschovány v temných depozitářích v Moskvě a Petrohradu. Teprve během šedesátých let 20. století byly některé „kousky“ vystaveny. Nyní jich většinu lze shlédnout v Puškinově muzeu v Moskvě či v petrohradské Ermitáži. Na rozdíl od Morozova však Ščukin nikdy neuvedl, že má v úmyslu nechat svou sbírku státu. Z tohoto důvodu jeho vnoučata pokračují v boji za navrácení zabaveného majetku, který považují za rodinný.

Také z tohoto právního důvodu tyto jedinečné kolekce prakticky neopouštěly Rusko. Až v roce 2016 byla Ščukinova sbírka vystavena (250 obrazů) v Paříži (2016) díky Nadaci Louise Vuittona.

Radan Wagner

foto: Foundation Louis Vuitton a archiv