„Freud rozsvítil světlo v několika místnostech vědomí, stejně jako Jung, Grof ale v celém domě,“ tak to někdy tvrdí stoupenci kontroverzního Stanislava Grofa. K jeho nejvýraznějším příspěvkům při zkoumání lidské duše patří objev holotropního dýchání, věnuje se také otázkám psychospirituální krize i dalším souvisejícím tématům. Společným jmenovatelem je zde přesvědčení, že vědomí není průvodním jevem hmoty, ale prvotní vlastností bytí. Letos slaví tato duchovní osobnost světové vědy 90 let.

Píše se rok 2007 a Nadace Vize 97 se rozhodla vyznamenat Stanislava Grofa za „otevírání nových pohledů na svět.“ Objevitel metody tzv. holotropního dýchání a spoluzakladatel transpersonální psychologie přebírá z rukou manželů Havlových prestižní cenu. Nový laureát tak vstupuje do společnosti, v které jsou sémiotik a spisovatel Umberto Eco, český filozof Zdeněk Neubauer nebo polský sociolog Zyknund Bauman, jehož slavná kniha Tekutá modernita se stala celosvětovým bestselerem. Pro tyto nositele ceny je příznačné, že překračují hranice svých oborů a nekonvenčně se zabývají základními otázkami lidského poznání, jejichž výsledky mohou být doceněny až v budoucnosti. Jsou to zkrátka osobnosti, které mají své ideje a inspirativní ideály.

Stanislav Grof, narozený 1. července 1931, je mezinárodně známým psychiatrem, jehož práce však vzbuzuje rozporuplné reakce. S Václavem Havlem a jeho poradci jej jistě pojilo úsilí o další sbližování moderního vědeckého názoru a duchovní vize světa. Vždyť již v roce 1993 proběhla v pražském Obecním domě konference Mezinárodní transpersonální asociace (ITA), která se konala pod záštitou tehdejšího prezidenta. U jejího zrodu již v roce 1977 stál právě Stanislav Grof. Hlavním cílem bylo a dodnes je vytvořit globální síť vzájemného pochopení, spolupráce a poznávání vesmíru a lidské existence jako jeho součásti. Více se na toto téma můžete dočíst v rozhovoru ZDE. K velkým tématům tohoto myslitele patří vztah LSD a umění – více ZDE.

Jaká byla Grofova životní dráha? Tento pražský rodák rád kreslil a chtěl být původně tvůrcem animovaných filmů. Do jeho plánů pracovat u obdivovaného Jiřího Trnky však vstoupila „náhoda“. V rozhodující chvíli se mladému Grofovi dostala do rukou kniha Úvod do psychoanalýzy od Sigmunda Freuda. Dosud neznámou četbou byl natolik okouzlen, že se rozhodl studovat lékařství. Psychoanalýza, které se chtěl věnovat, jej však přestala naplňovat. Rozhodující okamžik nastal v tehdejším Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích. Zde pracoval pod vedením docenta Jiřího Roubíčka, který jednoho dne obdržel překvapivou zásilku ze zahraničí. Farmaceutická společnost Sandoz zaslala ze Švýcarska v 50. letech do Československa a dalších zemí LSD. Doktor Albert Hofmann objevil náhodou psychoaktivní účinky této v laboratořích syntetizované látky. Uvažovalo se o jejím využití v lékařství, avšak bylo třeba rozsáhlých mezinárodních výzkumů v praxi.

Mezi spolupracovníky a pokusnými dobrovolníky v týmu Jiřího Roubíčka byl i Stanislav Grof, který vzpomíná: „Jednoho dne přišla velká krabice plná ampulí. V přiloženém dopise bylo napsáno, o jakou látku jde, a prosba, jestli bychom ji nevyzkoušeli a nepodali Sandozu nějaké hlášení. Původní dojem byl, že LSD je schopno na pár hodin navodit psychózu, což by mohl být užitečný zážitek pro psychiatry. (…) Když jsem pozoroval, že na každého účinkuje jinak, došlo mi, že nenavozuje psychózu, nýbrž je nespecifickým katalyzátorem. Neboli – zážitky a vize neprodukuje, nýbrž vytahuje z hlubokého podvědomí. Od té chvíle jsem začal vidět LSD jako nástroj, který může pro psychiatrii znamenat to samé jako mikroskop v biologii nebo teleskop v astronomii.“

Československo bylo jednou z posledních zemí, kde byly výzkumy s LSD zakázány. A tak tuto nezvyklou psychoterapii u nás podstoupily nakonec stovky lidí. Mezi nimi jsou dnes slavná jména umělců i politiků. Grof byl jedním z desítek lékařů, kteří s diethylamidem kyseliny lysergové v socialistickém Československu legálně experimentovali. Poprvé sám dostal LSD v Roubíčkově klinice roku 1956. Pocity a stavy vědomí spjaté s použitím této drogy na něj udělaly zásadní dojem. „V tomto momentě jsem se o LSD začal zajímat jako o něco, co může prohloubit, zintenzivnit a zrychlit psychoterapii,“ zapsal si Grof později, už jako americký rezident, kterým se stal v roce 1967. „Z freudovské psychoanalýzy jsem věděl, že když se dokážete dostat k nevědomým zdrojům různých příznaků a mezilidských problémů, mělo by se to odrazit v terapii. A tady máme nástroj, který nás k nim dostane rychleji a dosáhne mnohem hlouběji než pouhé rozhovory.“

Celosvětově však LSD pronikalo i mezi „laickou“ populaci a mělo neblahé důsledky a tragická úmrtí. To vedlo ke konci šedesátých let k celosvětovému zákazu všech psychedelik.

Řádné stipendium v americkém Marylandu se po srpnu 1968 Grofovi proměnilo v emigraci. Ve zdejším výzkumném ústavu se stal vedoucím – později se přestěhoval do Saline v Kalifornii, kde poznal svou budoucí manželku a spolupracovnici Christine. A to byl další zlomový okamžik. Spolu se svou ženou vynalezli takzvané holotropní dýchání — metodu sebepoznávání navozením rozšířeného stavu vědomí. To se dělo pomocí prohloubeného a zrychlujícího se dýchání za doprovodu evokativní hudby.

Z hlediska duchovního růstu mladého Stanislava Grofa bylo důležité bližší poznávání východní „jogínské“ moudrosti. Více ZDE. K tomu jej inspirovala také manželka Christina, s kterou se potkal roku 1975. V té době byla studentkou a horlivou stoupenkyní indického duchovního učitele Swami Muktanda, pracujícího s energií kundalini a dalšími technikami. Nakonec byl rodinným přítelem až do své smrti v roce 1982. Grof se přibližoval pomalu novým objevům i pojetí světa. „Vzhledem k tomu, že jsem byl ´transcendentálním hédonikem´, jak jsem často z legrace sám sebe nazýval, konvenčním indickým měřítkům pro střídmého duchovního hledače jsem příliš neodpovídal. Nebyl jsem vegetarián, měl jsem rád sex a vědělo se i o mé práci s LSD a dalšími psychedelickými látkami.“  Takto vzpomíná Grof na svou transformaci v knize nazvané Když se nemožné stane s podtitulem: Dobrodružství za hranicemi běžného vědomí.

Stanislav Grof: „Pro mě bylo hlavním průlomem setkání s Fritjofem Caprou. Ten napsal knihu Tao fyziky, v níž ukázal, že během posledních tří set let západní věda byla [a stále je] ovládána radikálním newtonovsko-karteziánským paradigmatem v kombinaci s monistickým materialismem, a že všechny další disciplíny jako biologie, medicína a rozhodně i psychologie a psychiatrie jím byly rovněž ovládány. Snažili se všechno podřídit fyzikům, protože ti vesmír chápali jako hmotný systém a veškeré vědecké objevy musely být slučitelné se způsobem, jak tehdejší fyzika chápala vesmír.“

Stanislav Grof je rovněž bytostným i aktivním stoupencem přibližování Východu a Západu – kulturní vlny, která je již dnes významná v mnoha oborech lidské činnosti. V oblasti nekonvenční vědy s dalším přesahem můžeme za začátek tohoto směřování (uvědomování) považovat vskutku epochální knihu. Vyšla v roce 1975 s výmluvným titulem Tao fyziky a jejím autorem je Fritjof Capra. Vlivný fyzik a myslitel v tomto díle nastavil základní změnu světonázoru, ke které dochází ve vědě a lidské společnosti. Poukázal fundovaně rovněž na nové vize reality a na sociální důsledky této kulturní proměny. Capra předestírá stále ještě „novou“ fyziku založenou na teorii relativity, a zvláště pak na kvantové mechanice, která mění vidění světa a nastavuje nové paradigma.

Z dnešních významných pokračovatelů bychom měli zmínit Ervina Laszla, který byl nominován na Nobelovu cenu. Ve své knize Věda a ákašické pole (konstantní a věčná paměť vesmíru) hledá či stanovuje „integrální teorii všeho“, která by mohla (měla) být návodem k životaschopnějšímu společnému existování. A samozřejmě, že bez obrovského a iniciačního díla Carla Gustava Junga – jeho objevu „společné paměti“, teorie archetypů nebo mandal – by stál dnešní vývoj možná úplně jinde. Je tedy považován za předchůdce transpersonální psychologie.

Grof je vnímán jako jeden z hlavních představitelů a hybatelů tohoto směru; někdy bývá stavěn do vývojové přímky: Sigmund Freud – C. G. Jung – Stanislav Grof – James Hillman. Tento proud se opírá o širší souvislosti a překračování dřívějších oborových i konvenčních hranic. Pokouší se sjednotit moderní psychologickou teorii s poznatky různých forem mystiky. Transpersonální pojetí vědomí má svoje základy v archaickém, ponorném, skrytém vědomí, které se „vynořuje“ a prosazuje jako vědomí rozšířené. Vedle manželů Grofových zde výrazně působí například Ken Wilber, Abraham Maslow či Richard Tarnas. Všichni jsou vědci či myslitelé světového věhlasu.

K významným mezníkům Grofovy cesty a sjednocení patří rok 1982. To se podařilo uskutečnit Mezinárodní transpersonální konferenci v indické Bombaji s pestrou společností. Pod názvem Pradávná moudrost a moderní věda se nabízelo a využilo fórum pro výměnu názorů mezi vědci nového paradigmatu a duchovních učitelů. A program měl hvězdné obsazení: Karl Pribram – odborník na výzkum mozku, Fritjof Capra – fyzik, Rupert Sheldrake – biolog, Virginia Satirová – rodinná terapeutka a mnoho dalších vědců. Duchovní svět zastupoval: Swami Muktananda, Matka Tereza či Muzafer  Ozak Al-Jerrahi. Tato akce měla triumfální úspěch a stala se inspirací pro další podobná konání po celém světě.

Transpersonální psychologie oslavila 50 let svého trvání v roce 2017 v Praze velkolepou konferencí, které předsedal Stanislav Grof. Výmluvný úvod hlásal: „Materialismus je překonán. Není schopen dát odpověď na smysl života ani nasytit lidskou touhu po nekonečnu. Není ani schopen nabídnout řešení krize. Krize ve skutečnosti není katastrofa, nýbrž zkouška, ve které je třeba obstát a vyjít z ní duchovně silnější, moudřejší, dokonalejší a také vnitřně celistvý. Překračování hranic materialismu a celistvost jsou hlavními myšlenkami letošní Mezinárodní transpersonální konference, která se uskuteční v Praze.“ Ani zde nechyběli špičkoví psychologové, psychiatři, myslitelé, parapsychologové, umělci a další osobnosti, pro které je spiritualita běžnou a přirozenou součástí jejich života a kteří nepovažují člověka za pouhé hmotné tělo a lidský mozek jen za velice důmyslný biologický počítač. (Významná ITA konference v Praze proběhla i v roce 2016. ZDE se můžete podívat na Grofovu zahajovací přenášku).

Osobnost Stanislava Grofa je tedy spojována s výzkumem účinků LSD a transpersonální psychologií. Spolu se svou ženou Christine je objevitelem holotropního dýchání (směřujícího k celistvosti) a originální psychoanalytické terapie spojené s vlastním traumatickým porodem. Je vědcem a myslitelem celostního typu uvažování. Dalo by se říct, že ve svých výzkumných a léčebných aktivitách se zabývá historií (kořeny) člověka i lidstva. Navozováním mimořádného stavu vědomí – dříve drogou, nyní dechovým extatickým cvičením či meditací – umožňuje coby terapeut kýžené návraty. V obou případech je to jakási cesta zpět proti proudu času – mnohdy bolestná, avšak osvobozující od dosavadních podvědomých traumat.

Díky četným výzkumům se však ukázala ještě další zajímavost. Po vyvolání mimořádného stavu vědomí vypovídali pak pacienti o svých vizích, stavech a zážitcích, které si byly v mnohém podobné. To znamenalo, že „navštívili“ jakousi paralelní říši (rovinu) naší společné paměti, nadčasové mytologie a stále platných archetypů. Koncem šedesátých let se v Grofově případě jednalo o výstupy z více než 5000 psychedelických sezení, která s kolegy prováděl nejdříve v Praze a potom v Baltimoru. Když se soustředil na části svědectví, které se týkají zásadních otázek lidské existence, podstaty reality a kosmického tvůrčího principu, došel k nečekanému objevu. Stanislav Grof vzpomíná: „Ke svému překvapení jsem zjistil, že jednotlivé metafyzické vhledy mých pacientů se navzájem pozoruhodně podobají a tvoří různé dílčí aspekty jedné, vše spojující kosmické vize. Tento pozoruhodný náhled na existenci kosmu a lidstva, jenž z této analýzy vyplynul, se radikálně lišil od modelu, který vytvořila newtonovsko-karteziánská věda. Naopak se nápadně podobal různým duchovním systémům, jež Aldous Huxley nazval filozofií věčnosti.“

Grofovy poznatky a následné přesvědčení o „živém kosmu“ se tedy překvapivě blížily nejen východním naukám, ale i světonázoru kvantově-relativistické fyziky a dalším revolučním poznatkům moderní vědy. Ta je zpravidla označovaná jako „nová“ a předpokládá jiné nahlížení skutečnosti. Po letech dalšího bádání se tato pozorování stala základem Grofovy důležité knihy Kosmická hra: zkoumání hranic lidského vědomí. Přes celou řadu důkazních faktů však obecně stále trvá nesoulad mezi vědci i čtenáři podobných knih. Je to v podstatě také otázka víry přijmout takové závěry. Takový rozdílný postoj ke světu připomíná spor abstraktní a popisné malby, alternativní a klasické medicíny, celostního prožívání a pravoúhlého počítání. Je to spor světonázorový podložený nejen fakty, ale ještě více intuicí, zkušeností a založením každého z nás. Pro jedny jsou Grofovy poznatky hlubině inspirující, pro druhé však nepřesvědčivé a nevědecké.

Stanislav Grof je světově proslulým zastáncem tvrzení, že vědomí je základním kosmickým jevem, a nikoliv výsledkem materiálních neurologických procesů v lidském mozku. Na obhajobu svého přesvědčení v jednom z rozhovorů zmiňuje trefný příměr: „Velice málo lidí, včetně vědců, si uvědomuje, že nemáme vlastně žádný důkaz pro to, že vědomí má původ v mozku. To, co máme, je nesmírné množství pozorování, která dokládají systematické korelace mezi anatomií, fyziologií a biochemií mozku a stavy vědomí. Nic z toho však ve skutečnosti nedokazuje, že vědomí pochází z mozku. V této souvislosti obvykle dávám jako příklad televizi, kde se jedná o podobný typ spojení. Kvalita příslušného vysílání, jeho zvuku a obrazu, kriticky závisí na fungování komponent, z nichž se televize skládá. Je tu tedy tato korelace, ale tím jistě není prokázáno, že program vzniká v té krabici. Ve skutečnosti bychom se smáli někomu, kdo by se snažil studovat její tranzistory až na molekulární úroveň a věřil, že tak najde důvod, proč se každý den v sedm hodin na obrazovce objeví Mickey Mouse… Existuje možnost, že mozek tu hraje důležitou roli, ale může se jednat o roli přenosovou, může vědomí spíše zprostředkovávat než vytvářet.“

Stanislav Grof je vědcem inklinujícím podobně jako C. G. Jung, Rudolf Steiner či Teilhard de Chardin k duchovním přesahům. Ostatně rovněž ikona moderní vědy Albert Einstein prohlásil: „Nejkrásnějším zážitkem, kterého se nám může dostat, je tajemno… Komu je tato emoce cizí, kdo se už neumí v údivu zastavit a zůstat stát ve vytržení s posvátnou úctou, jako by byl mrtev.“

Radan Wagner

foto: archiv