Leitmotivem výstavy k 100. výročí narození Libora Fáry je prostředí jeho ateliéru na pražských Vinohradech, kde se výtvarník cítil nejlépe, kde si pouštěl jazz a tvořil a tvořil…
Ateliér v ulici Anny Letenské získal v roce 1954, s nástupem do Armádního uměleckého divadla. Zde se seznámil s některými důležitými kulturními osobnostmi své doby – kromě divadelníka E. F. Buriana, jenž divadlu šéfoval (a scéna se následující rok vrátila ke svému předválečnému názvu D 34), to byl tamní lektor a záhy i dramatik Josef Topol, dramaturg a režisér Jan Grossman či architekt a scénograf Vladimír Nývlt, od něhož Fára zmíněný ateliér získal. Tento prostor se stal jedním z důležitých bodů na pomyslné kulturní mapě hlavního města. Totiž: kromě toho, že zde Fára pracoval a po určitý čas i žil, přijímal tady množství návštěv, občas se tu konaly večírky (legendární je ten, kdy slavil padesátiny, jenž posléze inspiroval dramatika Josefa Topola k napsání hry Sbohem, Sokrate!). Bez nadsázky lze tvrdit, že ateliér žádného jiného českého výtvarníka druhé poloviny dvacátého století nenavštívilo tolik významných fotografů. Nemalý podíl na tom nesla jeho žena.
K jejich osudovému setkání došlo v roce 1949 v okruhu takzvaných spořilovských surrealistů (označovaných podle pražské čtvrti Spořilov, kde se dotyční tvůrci scházeli a v níž Fára i jeho příští partnerka také vyrůstali). Annette Šafránková tehdy byla studentkou dějin umění a estetiky na Karlově Univerzitě. V listopadu 1952 se stali manžely. Anně Fárové, jak se nyní jmenovala, posílal otec, žijící v USA, čísla proslulého obrazového časopisu Life. V něm Fárovi narazili na fotografie Henriho Cartiera-Bressona. Anna i pod tímto dojem zaměřila svůj profesní zájem na fotografii. V roce 1956 vycestovala do Paříže, kde se ostatně v roce 1928 narodila – její matka byla francouzská profesorka, otec československý diplomat, měla tudíž i patřičnou jazykovou výbavu. Navštívila mimo jiné právě Henriho Cartiera-Bressona, spoluzakladatele agentury Magnum Photos. Souhlasil s realizací své monografie v Československu. Ta roku 1958 skutečně vyšla jako první svazek edice Umělecká fotografie, která tehdy byla i v mezinárodním měřítku unikátem, graficky ji upravoval Libor Fára.
Přátelství s Cartierem-Bressonem umožnilo Anně Fárové napsat texty o některých dalších členech Magnum Photos a spolupracovat na jejich výstavách. V Praze byla průvodkyní kupříkladu Marca Ribouda, tehdejšího prezidenta Magnum Photos, Inge Morathové, Andrého Villerse, Hanse Namutha. Rovněž ti, stejně jako Cartier-Bresson, fotografovali ve Fárově ateliéru.
Vedle toho byl Libor Fára v tvůrčím kontaktu s plejádou českých fotografů. Jednak mu někteří reprodukovali obrazy a také fotili podklady pro jeho koláže: zprvu to byla Emila Medková, dále Miroslav Jodas, s nímž spolupracoval intenzivně více jak dvě dekády, a v poslední fázi života byl takovým spolupracovníkem Jan Malý. Jednak do ateliéru zavítali kupříkladu Miloň Novotný, Dagmar Hochová či Josef Koudelka (příští člen Magnum Photos), jehož divadelní fotografie Fára využíval v šedesátých letech pro obálky časopisu Divadlo, který graficky upravoval. A patří se dodat, že svědky některých z těch fotografických návštěv byly i dvě dcery, které se manželům Fárovým narodily – Isabela (* 1961) a Gabriela (* 1963).
Libor Fára s fotografií jako médiem soustavně pracoval: jak ve své volné tvorbě v podobě koláží (třeba cyklus Snídaně o půlnoci) či surrealistických objektů (Stojíme ve hře, mimo hru, Pocta Braccellimu, Situace bílého obdélníku a další), tak ji využíval při tvorbě obálek knižních titulů nebo filmových a divadelních plakátů. Dá se proto říct, že fotografií byl jeho ateliér prostoupen doslova i obrazně. Což s sebou neslo ještě jednu skutečnost, která vlastně umožnila uspořádat tuto ojedinělou výstavu. V éře analogové fotografie bývalo zvykem, že když jste za někým zašli a fotili jej, tak jste mu posléze dali zvětšeniny s ním pořízených záběrů. Ze setkání zůstal hmotný doklad, fyzické fotografie. Právě z nich je sestavena přítomná výstavní kolekce. Neboli: až na výjimky jde o originální zvětšeniny od dotyčných autorek a autorů, o takzvaně vintage printy. Proto zde jsou tak pestré formáty exponátů i vizuální povaha zvětšenin.
Ateliér, v němž byl Libor Fára tolikrát vyfocen, byl prostě jeho nejoblíbenějším místem, tady byl jeho svět. A v ateliéru také zemřel.
Josef Chuchma
Výstava: STUDIO | Libor Fára 100, Leica Gallery, Praha, do 14. září 2025
foto / zdroj: Leica Gallery, Gabina Fárová
Diskuze k tomuto článku