V podstatě se každý z nás dívá na svět ze své osobní „bubliny,“ respektive ze zájmové, profesní či sociální pozice. A to mnohdy platí i o vnímání umělecké tvorby. Více či méně tomu tak bylo vždy. V dnešní době se však s absencí jednotného stylu tato atomizace kulturní společnosti prohloubila. Přesto se vnímaví lidé „čímsi“ shodnou na jistých hodnotách a jejich hierarchii. Jinými slovy – existují umělecká díla, kde platí obecná shoda a jejich význam je nezpochybnitelný. Proč tomu tak je se už hůře zdůvodňuje. Tomáš Kulka (1948), filozof a teoretik umění, se pokusil ve své nejnovější knize systematicky, byť „jen v půdorysu“ osvětlit a zdůvodnit nejzákladnější kritéria tvorby. Činí tak s důrazem na výtvarné umění, kterému se dlouhodobě věnuje. Kulka po návratu z emigrace dnes působí na katedře estetiky FFUK. Napsal knihy Umění a falzum či známý titul Umění a kýč, který byl přeložen do řady jazyků po celém světě. Nyní u nás vychází jeho nová publikace, která dále rozvíjí některá vybraná témata.

Je posuzování umění věcí jen relativní záležitostí? Existují naopak nějaká obecnější kritéria? A jsou stálá nebo se mění? S uměním je to zkrátka složité. Někomu se „to“ líbí a jinému nelíbí. To je praxe posuzování obrazů či soch okolo nás. Taková relativizace názoru a vkusu je běžná nejen v široké populaci. S uměním si „pravidla hry“ málokdo spojuje. V odborných kruzích se tyto rozdílné přístupy do jisté míry stírají, avšak v hlubších rovinách existují také. Kulka ve svém čerstvém titulu nazvaném Umění a jeho hodnoty / Logika umělecké kritiky dochází se svou systematizovanou erudicí k vlastní teoretické verzi. Ta se nejprve polemicky opírá o práce některých světových teoretiků či filozofů umění, zvláště o teorie Franka Sibleye a Eddyho Zemacha, pak se vydává na vlastní cestu – k jistým pravidlům.

Kulkova kniha si činí nárok být přínosnou (a srozumitelnou) esencí nejen pro odbornou a spíše sofistikovanou veřejnost. Chtěla by oslovit i jiné publikum. Ale právě úvodní kapitoly knihy k tomu moc nepřispívají. Autor v zhuštěné, avšak zdlouhavé formě cituje a rozebírá jiné teoretiky zabývající se příslušnou tematikou, interpretuje jejich tvrzení a nahlíží možné aplikace v praxi. S výsledkem svých kolegů však Kulka není zcela spokojen. Jeví se mu zpravidla jednostranné. Tématem nové knihy je tedy tázání a uvažování, jak vnímat – a především hodnotit – umělecké artefakty v kontextu dějin umění. A jedině tak prý mohou být soudy úplné.

Kulka v pečlivé studii nejprve sleduje dva protilehlé intelektuální tábory a jejich teoretiky. Jedni tvrdí, že estetické soudy nelze zdůvodnit – a že každé dílo je jedinečné. A druzí citovaní zas razí teorii objektivistickou – kdy jsou přesvědčeni, že lze vysledovat jisté objektivní hodnoty i aplikovat obecné soudy. Kulka postupně v knize přichází s třetí cestou a tvrdí, že totiž lze přijmout důsledky teze o jedinečnosti a přitom ukázat, že „estetické soudy jsou zdůvodnitelné“. Prostě, že dílo je jedinečné, avšak jeho kvality lze ex post objektivně vysvětlit a posoudit. Autor se tak poctivě snaží o jakousi syntézu dvou protilehlých názorových skupin a přidává něco navíc. Směřuje k spíše nezaujatému hodnotícímu odstupu a současně nepopírá unikátnost díla. To je první autorova teze.

Druhou tezí je již poněkud originálnější Kulkova teorie. V ní hlásá, že z estetického hlediska můžeme (a máme) posuzovat nejen verzi jednoho díla vytvořeného, ale v představě i jeho neuskutečněné (umělcem nevybrané) varianty. Kulka praví: „…z estetického hlediska hodnotíme umělecká díla podle toho, jak si stojí v konkurenci s tím, jaká by mohla být.“ A každý výtvarník by toto tvrzení asi přijmul.

Třetí teze, kterou Kulka v dalších kapitolách rozvíjí, má aspekt „kritický a konstruktivní“. Ten si zakládá na rozdělení dvou hodnot, které dílo má (mít). Z toho mimochodem vyplývá, že pisatel se soustřeďuje nutně jen na díla špičková a historií prověřená. Podle Kulky je tedy potřeba rozlišovat dvě zvláštní hodnoty: jedna se zde nazývá estetická a druhá (poněkud zavádějícím způsobem pojmenovaná) jako umělecká. Ta první je vizuálně nahlížena jaksi přímo (teď a tady) a ta druhá je předmětem posuzování v rámci dějin umění (znalostmi a souvislostmi). S těmito dvěma vlastnostmi díla – sochy, obrazu či hudby – operuje Kulka pak v celém textu.

Autorovo opakované upozorňování na dvě v podstatě nezávislé hodnoty artefaktu je vcelku známé a dlouho již přijímané. Nikoliv však od nepaměti, ale více až s nástupem modernismu. Autor tuto skutečnost dále a systematicky rozvíjí a ukazuje na slavných příkladech z historie. Na nich je patrné, jak toto vědomí „dvojí kvality“ nebylo vždy (a není mnohdy ani dnes) ustálené a zažité – samozřejmé.

Nejprve však Kulka pokládá otázku hledající, v čem spočívá ona estetická hodnota. I zde se autor knihy noří do historie problematiky (přibližuje například teorii amerického estetika Monroe C. Beardsleye) a chce vyvrátit škodlivý „estetický subjektivismus“. Samozřejmě, že se tak ocitá argumentačně na tenkém ledě, ale k jistým závěrům dochází. V obecných kánonech kritiky (já bych dodal: i lidské psychiky) vidí tři pilíře: jednotu, komplexnost a intenzitu. Tyto časem prověřené pojmy pak Kulka „adoptuje“ do konceptuálního rámce vlastní teorie estetického posuzování. A snaží se vyhnout, aby tyto pojmy nebyly příliš vágní – rozebírá je, definuje, uvádí do souvislostí a ukazuje na příkladech. (Dokonce na stránkách knihy nechybí ani estetika názorně doložená v matematických rovnicích). Nutno dodat, že Kulka se problematice vnímání věnuje dlouho a systematicky. Jeho nejznámější a čtenou prací je publikace Umění a kýč, z které zde místy cituje.

Po řadě úvah a argumentů dochází Kulka k oprávněnému tvrzení, že umění je potřeba nejen citlivě vnímat, ale také mu „rozumět“; vídat jej pravidelně a znát souvislosti či okolnosti vzniku. „Vnímat díla vyžaduje v určité kategorii či ve více kategoriích je dovednost, jež je třeba získat cvikem… jistou průpravou.“

Kulkův “hodnotový dualismus“ (patřičná hodnota estetická + umělecká rovná se pozoruhodné dílo s trvalejší platností) je veskrze správný, avšak vrtkavý. Tuto vlastnost krásně ukazuje na příběhu obrazu Avignonské slečny od Pabla Picassa. Dnes ikonická malba z roku 1907 je považována za nejdůležitější malbu 20. století. Avšak dlouho se jako mimořádná kritikům ba ani jeho přátelům (a dokonce ani samotnému Picassovi) nejevila či spíše nelíbila. „Pro celkové posouzení díla kritikovi nestačí bystré oko, vytříbený vkus a znalosti nutné pro zařazení díla do správné kategorie, musí také znát relevantní část historie umění. K posouzení umělecké hodnoty potřebuje rovněž časový odstup, aby mohl zhodnotit, jak se esteticko-umělecký potenciál dané inovace uplatnil. Musí tedy něco vědět o následném dění ve světě umění. Proto není umělecká hodnota veličinou statickou, kterou bychom mohli jednou a provždy stanovit s konečnou platností… upozorňuji zároveň na to, že posuzování umělecké hodnoty je v každém období záležitostí objektivní… že se zakládá na ověřitelných kunsthistorických skutečnostech,“ dodává Kulka.

Z historických záznamů víme, že Avignonské slečny vyvolávaly ve své době zděšení – a to dokonce i u Picassových jinak věrných souputníků. Georges Braque byl při pohledu na tento obraz „naprosto zděšen“, Henri Matisse se „upřímně rozzlobil“, Guillaume Apollinaire doporučil mladému Picassovi, aby se nadále věnoval jen karikatuře. Přičemž obecně nevadilo ani zvolené téma, ale forma především, tedy jeho zobrazení. Avignonské slečny – pět ženských aktů zobrazených v nevěstinci je zvláštní malbou. Na jedné ploše zobrazuje tušený historický vývoj. Vedle sebe jsou namalovány prvky stylizovaně realistické, syrově negerské a ostře kubistické. A na toto „barbarství“ nebylo okolí připraveno. Chyběly podobnosti, měřítka a souvislosti. Chyběl tedy alespoň trochu usazený „jiný“ vkus, nově rozprostřené paradigma. A to dnes z odstupu už vidíme jinak. Zvykli jsme si.

„Změnil se od roku 1907 natolik vkus? Přehlédli Picassovi přátelé něco, co přehlédnout neměli?“ ptá se Kulka a příběh nejslavnějšího Picassova obrazu shrnuje: „…obraz byl nesrozumitelný, protože ´předběhl svou dobu´ a vyvolal nelibost tím, že porušil stávající normy… a nemohlo být prozatím vnímáno v kategorii kubismu.“ Kulka jakožto vesměs pozitivistický stratég však v této souvislosti nezmiňuje Picassovo tehdejší „vizionářské“ holdování hašiše ani jeho probuzený zájem a fyzikální „čtvrtý rozměr“, o rodící se teorii relativity apod. Ale to jen na okraj.

Jak bylo řečeno, Kulka zdůrazňuje v díle zároveň hodnotu estetickou i uměleckou. Obraz tedy může být krásný nebo působivý, ale jeho přesahující význam plně stanoví až historie. Avignonské slečny vděčí za své mimořádné postavení až následnému kubismu. Do té doby byl jaksi divný a hlavně nezařaditelný. Dnes je chloubou Muzea moderního umění v New Yorku, kam byl zakoupen v roce 1937. Nejen při vnímání umění platí to, že vidíme to, co víme – respektive, že jakékoliv vidění je ovlivňováno průpravou, tedy mírou vědění. To platí v módě, kultuře i běžném životě. A tak má každý z nás o umění nějaké po/vědomí. S argumenty při jeho hodnocení je to však horší. A jak moc jsou potřeba?

Kulkova kniha obsahuje v mnohém pravdivá tvrzení. Dobývá se však Kulka se svou dualistickou teorií do již otevřených dveří? A bude možné aplikovat tuto hodnotovou strategii také na současné, respektive postmoderní umění, které mnohdy bývá nekontinuálně rozprostřené do různých nesouměřitelných stran? Může se tedy každé dílo (byť špičkového autora) vtěsnat do nabízené teorie? To se uvidí. Autor každopádně v knize nabízí řadu zamyšlení, intelektuálních operací a pozoruhodných souvislostí.

Hodnotí umělecké výtvory většina z nás skutečně jen esteticky nebo tendenčně – v lepším případě intuitivně? A platí Kulkovo vyhrocené tvrzení, když na závěr praví, že „estetická hodnota je ve vztahu k hodnotě umělecké extrémně nadhodnocena, zatímco umělecká hodnota, již filozofové většinou nevnímají nebo i její existenci popírají, je právě tím, o čem umění a jeho historie jsou?“ Možné to je. Také to ukáže čas.

(Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty / Logika umělecké kritiky, Argo, Praha 2019)

Knihu si můžete objednat / koupit zde

Více o Tomáši Kulkovi naleznete také na: Tomáš Kulka (1948) (pametnaroda.cz)

Radan Wagner