Vypravil jsem se na úpatí Řípu – do Roudnice nad Labem, kde má malíř a sochař Tomáš Polcar dvě výstavy. Jednu ve zdejší Galerii moderního umění a druhou v prostorách bývalého kláštera. V Českém středohoří tento pozoruhodný umělec střední generace také pracuje a žije se svou rodinou. Povídali jsme si na jeho právě probíhajících výstavách a také v ateliéru, který si zařídil na venkově v opuštěném kravínu.

Díváme-li se na dílo Tomáše Polcara, vnímáme nezvyklou syrovost, lapidárnost a podstatu. Ale podstatu čeho? Obrazy jsou malbou a objekty plastikou nebo spíše zviditelněným konceptem? V každém případě jsou to artefakty nesené pokorou a hlubinou reflexí bez zbytečných nánosů. Nepředvádějí sebe ani svého autora – nejsou povrchně sebestředné, ale vnitřně výmluvné. Snad k nám přicházejí z vrstev tušené archetypální paměti. Ve své symbolické vrstevnatosti se brání jednoznačné interpretaci, ale přeci jen nás k jakémusi příběhu navádějí.

Polcar se vyjadřuje oproštěným tvarem nebo monochromní barevností. Převažují volné geometrické obrazce či jejich fragmenty a základní objemy. Krása spočívá v pevné redukci a obnažené struktuře. Šedé plastiky a černobílé malby… nechávají odvíjet se nahodilé i fatální stavy a procesy. Promítají a prolínají se zde zkušenosti osobní i skutečnosti transcendentní. Vzpomeneme si na předsokratovskou antickou filozofii, křesťanství, hermetické makro/mikro světy „Jak nahoře, tak dole…“ anebo také na novodobé duchovní proudy rozvíjené Rudolfem Steinerem či C. G. Jungem.

Vnímáme zde meditaci nad tkání bytí, zrození i zanikání, světla a tmy, vyrůstání i tlení… Může to být také proměnlivý chaos a řád, hledané a nalézané, tušené a dané. Jednoduché stavební znaky jsou hutné, avšak zjevují se coby hybatelé různých konstelací, proměn a variací na dané téma. Jsou to vzory a vzorce existence, jejíž podstatu hledáme a tušíme, aniž bychom došli konce.

Polcar pracuje bytostně rád s kruhem, válcem nebo šestihranem, tedy s centrem a koncentrací, jeho prostorem a tvarem a pohybem, který se dále může vázat s okolím. Přihlížíme zde jakémusi vnitřnímu schématu prvků a sloučenin našeho světa a snad celého kosmu. Jednoduché (jeden duch) tvary se rozehrávají – rodí, množí, zanikají, plují, násobí, překrývají… jedno a mnohé – a přeci společné.

V těchto dnech probíhají do 23. srpna pod názvem „Tvar je prázdnota, prázdnota je tvar“ výstavy Tomáše Polcara v Galerii výtvarného umění v Roudnici a nedalekém klášteře. V klenutých gotických chodbách kolem zpustlé rajské zahrady jsou rytmicky instalovány sochařské objekty. Umocňují či ozvláštňují místní ztichlou atmosféru, napojují se na paměť místa, rozumí kouzlu tohoto starobylého prostoru. Nové převážně kruhové (válcové) objekty nabízejí dialog, také cestu a zastavení, ztišený příběh, otevřené zakoušení a působení sloučené energie. V místech, kde probíhá výstava (instalace), jsem se sešel s jejich autorem a povídali jsme si…

Nyní máte výstavu v Galerii moderního umění v Roudnici, ale také v místním bývalém augustiniánském klášteře. Zde vaše objekty rezonují s historickým prostorem. Předpokládám, že byly pro tento prostor vytvořeny?

Ano, jedná se až na dvě starší práce doplňující instalaci v klášteře, o tzv. site specific. Měl jsem zhruba rok na vytvoření výstavy. Snažil jsem se o práci s daným prostorem – dialog s bílou klenutou barokní stavbou – bývalou jízdárnou, kde je také instalována známá sbírka moderního umění.

Ve chodbách kláštera jste rozestavil prázdné (či zaplňující se) kruhy… jaký v sobě nesou příběh?

Instalace v ambitu pracuje s pohybem, časem, cykličností, plností a prázdnem.

Tedy: Jak nahoře, tak dole…?

Ano, snažil jsem se co nejvíc vyjít z typologie stavby, jejího rytmu a významu. Obcházení, chození, rozjímání okolo středu, rajského dvora. Pod každým svorníkem je instalován v prvé chodbě plný, postupně se otáčejicí kruh. V druhé části ambitu pak pouze kraje původně plného kruhu. V křížení ambitu je kruh tvořící jakousi mandalou, koresponduje se svorníkem květiny nad sebou.

Co představuje či má evokovat další série instalovaná v ambitu?

Jedná se o starší práci cyklů ATOMOS, kterou jsem udělal asi před deseti lety na výstavu do „Makráče“ v Praze. Jde o sérii cca 24 vertikálních válců, na který je umístěn krátký válec. Každý je ručně odlit a má svou specifickou strukturu a trvanlivost. Tvoří linii a dominový efekt.  Pro mě evokuje labilitu, zranitelnost, stáří, rozpad…

Také forma, respektive hrubé zpracování celkem konvenuje s poněkud devastovaným klášterem… vaše objekty místo neokupují, ale doplňují… také volba materiálu byla tedy záměrně vybraná?

Spíše koresponduje s mým přístupem a používáním materiálu a zacházení s ním. Ale jsem rád, že objekty jsou v harmonii s prostorem. Používám pro objekty ručně míchaný beton s vápnem. Právě dvě starší práce v klášteře série sloupů ATOMOS a instalace v Kapitulní síni SÓMA pracují s časem a přirozeným rozpadem. Původní instalace Sómy byla asi před deseti lety do synagogy na Palmovce, pak jsem ji umístil v bývalém lomu v lese, kde ji příroda postupně inherovala. Objekty se stávali součástí dané přírody, porůstaly mechem, rozpadaly se, v zimě byly pod sněhem. Tento projekt byl  prezentován  v rámci  festivalu na LAND SCAPE FESTIVALU  na Nákladovém nádraží Žižkov. Asi před rokem jsem ji vyjmul a vystavil na výstavě v Karlových Varech a nyní jsem ji umístil do Kapitulní síně. Kde na čelní stěně vévodí dřevěný Kristus. Právě tato symbolika mne vedla k umístění instalace jako alegorie těla, řecky Sóma tělo, části a celku, rozpadu, konce a světla. Kristus jako symbol Slunce.

Ve vaší tvorbě volně překračujete hranice mezi běžným sochařstvím a konceptem… Jak byste to definoval vy?

Nevím, jsem rád, když práce má více rovin…

V roudnické galerii sice prostor také respektujete, ale sám se zde více ujímáte iniciativy – pracujete s iluzí a čistou kompozicí… Jak je to tedy v tomto případě?

Nejsem zde “limitován“ tolik historickým kontextem. Reaguji zde na rozdělený prostor galerie, kde v prvé části je krásná sbírka moderní české malby a plastiky 20.stol. a v zadní se dělají současné výstavy. Šlo mi o vytvoření prázdného, čistého prostoru s instalací na čelní stěnu. Dva boční kruhy jsou vidět při prohlížení obrazů. A optický tak dochází ke komunikaci mezi obrazy a mou instalací. Mohu tak reagovat na obrazy a plastiky Medka, Koblasy, mého profesora Aleše Veselého, Válové, nebo Kučerové a mnoho dalších. Vnitřní instalaci jsem propojil s venkovní monumentální sochou  dvou kruhů, plného a prázdného, udělanou přímo pro daný prostor.

Zde jsou kruhy stejné velikosti (jako v celé instalaci v klášteře), avšak místo prázdna jsou zde černá pole… má to nějaký konkrétní význam?

Každý kruh odlévám samostaně a pokaždé znova. Při odlévání okrajů kruhů vnitřek vysypávám pískem, který pak odeberu, tady je nahrazen právě černou. Černá zde nahrazuje původní úplnost, stav před a po, zároveň vtahuje dovnitř, do hloubky.

V ateliéru máte především řadu obrazů, mnohé z nich byly součástí vašich minulých výstav spíše malířských… Jaký obor jste vlastně na AVU studoval a kdo vás tam nejvíce ovlivnil?

Na Akademii jsem prošel třemi ateliéry, socha 2, prof. Huga Demartiniho. Ateliérem Monumentálního sochařství. prof. Aleše Veselého a Intermediálním ateliérem prof. Milana Knížáka. Po škole jsem se vrátil ke klasickému vizuálnímu jazyku a používám klasický závěsný obraz a objekt, sochu, instalaci. U obrazů pracuji převážně s monochromem. U sochy či objektu používám ručně míchaný beton. Na většině výstav kombinuji obrazy s objekty.

Hlavním prvkem vaší ikonografie je kruh a šestihran…. Co je spojuje a co odlišuje?

Z kruhu se stává šestihran, je to nejbližší tvar. Kruh má střed, šestihran umožňuje vytvářet síť bez začátku a konce, bez středu.

V malbě lze u vás vysledovat dvě základní linie…. geometrickou a expresivní. Jak a proč je střídáte… vystavujete je dohromady – kde v poslední době?

Ano, jsou to dvě polohy, které se prolínají a oddělují v různých fázích mé práce. Pracuji s projevy, které mi tyto dvě polohy umožňují.

Jsou to jednoduché ikonografické obrazy ATOMOS, oltářní obraz do synagogy v Hranicích na Moravě, SÓMA, který jsem před 2 lety vystavil na své výstavě v hlavní galerii v Karlových Varech nebo jutové obrazy s černým olejem. Něco z nich jsem vystavoval třeba ve staré TRAFAČCE, minulý rok v HYBu, nebo oproti tomu volné abstraktní krajiny, které jsem měl U Topiče nebo v UFO v Trutnově .

Jak u vás vzniká nápad? Jste sečtělý a vzdělaný… promítá se to vědomě do umělecké tvorby?

Začíná pocit, chuť, touha, něco nedefinovatelného, něco, co nemá tvar… postupně s tím začínám pracovat, vědomě do toho vstupovat a rozvíjet to. 

Ve vaší tvorbě je důležitější pohyb (čas) než forma (prostor)…  Souvisí to nějak s vaší povahou, místem žití, případně osobním životem?

Myslím, že je pro mne důležitý jak pohyb, tak prostor. V obrazech pracuji ve „stáhlé“ barevnosti ve více vrstvách, třeba i dvaceti – a postupně buduji obraz. Právě „stáhlá“ barevnost mi umožňuje se soustředit na pohyb a prostor. 

Jak moc ovlivňují vaše minulá díla budoucí práce?

Už přes deset let pracuji v tematických cyklech, HNITÍ PLODÍ ŽITÍ, ATOMOS, SÓMA, REZONANCE, KRAJINY, TVAR JE PRÁZDOTA, PRÁZDNOTA JE TVAR, které posouvám, rozvíjím a postupně se k nim vracím. Ano, nové obrazy srovnávám s několika staršími obrazy, o kterých si myslím, že jsou silné.

Žijete na venkově na dosah Českého středohoří… ovlivňuje vás to místo, krajina a způsob života?

Velmi sině mně ovlivnila krajina a vnímání cykličnosti v přírodě (cyklus ATOMOS). Věnuji se také pozorování volného – otevřeného prostoru, kde se vše odehrává ve vzduchu. (Cyklus HNITÍ PLODÍ ŽITÍ, SÓMA, REZONANCE, KRAJINY). Právě budování prostoru a pohybu u obrazu má souvislost s pozorováním krajiny.

Navíc je tady určitá souvislost s nedalekými Louny a jejími malíři, kteří vycházeli právě z krajinomalby, ať to byl Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald nebo Kamil Linhart. Na stejných místech maloval také Emil Filla.

Radan Wagner

foto: autor a Ester Polcarová

Tomáš Polcar (*1973) patří mezi výrazné zástupce střední generace výtvarných umělců. Absolvent pražské akademie prožil na své alma mater téměř celé devadesáté roky. Během té doby prošel ateliéry tří vynikajících osobností českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století – sochařů Huga Demartiniho a Aleše Veselého a intermediálního umělce Milana Knížáka. Také díky setkání s těmito třemi význačnými osobnostmi a díky jejich formujícímu vlivu jde v Polcarově tvorbě dokonalé ovládnutí tvaru, hmoty i myšlenky ruku v ruce. Prostředkem uměleckého vyjadřování se mu postupem času stala zejména klasická média malby a sochy. Tomáš Polcar se v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem představuje výhradně jako sochař a konceptuálně smýšlející umělec.

Více informací o výstavě naleznete ZDE.