Knih či fundovaných informací o současném výtvarném umění není nikdy dost. Jedná se totiž o téma, v němž se širší veřejnost mnohdy ztrácí, a tomu dosti napomáhají četná média. Ta se totiž zpravidla všímají spíše aukčních rekordů, skandálů či salonních výtvarníků zviditelňujících se ve „vybrané“ společnosti. Takto kusé a často nepodstatné informace ještě dále zamlžují či dokonce zavádějí čtenáře či diváky mimo podstatné dění. Nedávno vydané Umění bez revolucí? však patří k publikacím jiného formátu. Mapuje poučeně nejen základní aspekty současného umění, ale ohlíží se i do nedávné minulosti – k počátkům moderního umění.
Kniha je rozdělena na tři základní oddíly. V prvním nabízí výběr teoretických statí, z nichž každá se vždy odvolává na určitý ilustrativní příklad, dobovou událost či tvůrčí hodnotu. Jako doplňující protiváha je zde reprodukován soubor fotografií dále nastiňujících sledované téma (a také tím nabízející čtenáři prostor pro vlastní zamyšlení a interpretaci). V další části knihy nalezneme přiblížení různých podob prezentace umění, zmíněné okolnosti jeho provozu s naznačeným vývojem a danou společenskou situací. Závěrečný oddíl přináší sumarizující přehledy jednotlivých směrů či trendů 20. a 21. století. Přáním autora knihy – historika umění Radka Horáčka – je zvýšit a prohloubit povědomí o výtvarném dění; a tato zkušenost by pak mohla či měla být podnětem k dalším krokům. Těmi se myslí nové a otevřenější navštěvování galerií či muzeí umění a dalších podobných příležitostí. Z tohoto pohledu je Radek Horáček (1959) mužem na svém místě. V nynější době působí jako profesor na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, kde se zaměřuje na teorii a zprostředkování současného výtvarného umění. V letech 2002 – 2006 byl navíc ředitelem Domu umění města Brna a roku 1998 vydal knihu Galerijní animace a zprostředkování umění. Od roku 1977 pak publikoval nepřeberné množství recenzí, studií i glos v řadě médií.
Ústředním tématem knihy je tázání a odpovídání v duchu postmoderního „mozaikovitého“ nahlížení s neustálou dílčí relativizací konečného soudu. A témata zní: Co je v umění pokrok, změna, revoluce? Kdy se tak stává a jak se to poznává? V čem tyto přelomové okamžiky spočívají a jak můžeme být jejich svědky? A mohou se vůbec v dnešní době vyskytovat? Anebo: Kdo je to umělec a o co mu jde a jakou roli má hrát divák?
Horáček se velice znale pohybuje na poli moderního respektive postmoderního umění – nabízí a komentuje uvedené příklady – jevy a tendence i skutečné „silné“ okamžiky. Některé skutečnosti již známe, jiné se v jeho argumentaci staví do jiného světla. Zajímavým příkladem zde budiž impresionismus, který je všeobecně považován za počátek moderního malířství. Ale je to, ptá se Horáček, skutečně tak novátorské? A odpovědí je pohled na představitele slavného směru: „Vlastně nic tak zásadně revolučně novátorského nepřinesli. Zpracování nepatetických všedních námětů? Vždyť to nacházíme u Franse Halse dávno v baroku nebo u barbizonských čtyřicet let před impresionismem. Námětová volba z okruhu všedních venkovských motivů je významnější zejména u Milleta či Courbeta a dalších představitelů malby, označované nejčastěji jako realismus. Bezprostřední malba pod širým nebem v přírodě? Ale to snad dělali jen někteří impresionisté… ostatně jako první malíř v celých dějinách umění, který důsledně pracoval pod širým nebem, bývá uváděn Charles Daubigny, jenž po svém barbizonském pobytu v roce 1943 předcházel svým zájmem o zobrazování proměnlivých okamžiků impresionistům…“ (Zde je v textu, bohužel, uvedeno špatné datum – mělo by samozřejmě správně být: 1843).
A na jiných místech Horáček snáší další argumenty a postupně míří k závěru o impresionistickém fenoménu: „Ano, používali ostřejší barvy a ve snaze dosáhnout výraznějšího světelného působení skládali výslednou barevnost z různých výraznějších odstínů, ale s použitím čisté barvy ´přímo z tuby´ přišel až v jejich stopách Vincent van Gogh.“ A tak se zde dočteme, co také stojí ve známé vlivné knize Umění 20. století od Karla Ruhrberga, který snad jako první publicista konstatoval, že mimořádnost impresionismu tkví v něčem jiném. A tak Horáček zde rovněž upřesňuje, že se vlastně jedná o završení jedné staré epochy a nikoliv o zahájení té následné a vskutku nové. Avšak skvěle upozorňuje, že impresionisté přeci jen drží jedno prvenství. „Nikdy před nimi nevystoupila tak silná generační vlna s tak výrazným malířským programem… tak vlastně přicházejí s určitým předstupněm principu práce uměleckých skupin. Ovšem to nejpodstatnější, proč impresionisté tak výrazně zůstávají ikonami nástupu modernismu, je především jejich podíl na charakteru tehdejšího uměleckého provozu… Ano to je ten zlom! Je to v takové míře poprvé, kdy malíři malují obrazy nikoliv proto, že naplňují zakázku… ale tvoří svá díla jako projev vlastní seberealizace, bez ohledu na to, zda jejich obrazy někdo koupí, nebo dokonce vystaví.“
Divák jako spolutvůrce – to je další téma nahlížené knihy. A hned v úvodu této kapitoly se dočteme: „V dějepisu moderního umění je chyba! Na začátku jedné z nejzásadnějších revolucí ve výtvarném umění dvacátého století není rok 1952 a americká umělecká škola Black Mountain College, ale rok 1949 a Praha. V encyklopediích moderního umění a zejména v příručkách o umění dvacátého století se opakovaně dočítáme, že zlomovým okamžikem pro nástup akčního umění byl rok 1952, kdy neutuchající hledač v oblasti hudby John Cage spolu s tanečníkem Merce Cunnihghamem, klavíristou Davidem Tudorem a malířem Robertem Rauchenbergem uskutečnili na zmíněné univerzitě produkci, při níž za jisté spoluúčasti publika každý ve svém oboru tvořili přímo před diváky… Nikdo z aktérů ovšem tehdy nemohl vědět, že již tři roky před tím, v roce 1949, napsal tehdy pětadvacetiletý pražský grafik Vladimír Boudník svůj Manifest explosionalismu, v němž obhajoval, že tvůrcem s vlastní obrazotvorností může být každý člověk… A právě zde je ten zlomový okamžik! …požaduje změnu úlohy diváka… vychází opakovaně do pražských ulic, kde v nahodilých tvarech rozprýskaných starých omítek hledá fantaskní tvary…“. Takto se tedy zamýšlí Radek Horáček. Ano, Vladimír Boudník se svými pouličními akcemi se stal skutečným novátorem ve světovém měřítku, předchůdcem činnosti, které se pak dostalo označení: happening. Guru tohoto hnutí – Američan Allan Kaprow o svém evropském předchůdci dlouho nevěděl. Dozvídá se o něm až roku 1964 z dopisů jemu zaslaných teoretikem Jindřichem Chalupeckým. Přesto však, když vydává o dva roky později obsáhlý katalog světového happeningu, Boudník zde není. Kaprow se o jeho revoluční práci ve své publikaci vůbec nezmínil.
Je to smutné, ale nikoliv snad již překvapivé zjištění. Boudník zkrátka nebyl ve správný čas na správném místě (ani mu o to zřejmě nešlo) a tak se dějiny světového mezinárodního umění obejdou bez něj. A slavný Kaprow? Inu, umělci bývají vstřícní ke svým divákům, méně již ke svým kolegům. Jsou ješitní. Navíc: encyklopedie světového umění stále nově vycházejí, avšak se jednou provždy jen opisují a zjištěné dodatečné poznatky prakticky nezařazují.
V Horáčkově knize je rovněž pozoruhodná kapitola o malířské revoluci, která se udála v Itálii koncem sedmdesátých let 20. století. Tedy zhruba před čtyřiceti lety se vzedmula vlna „nových divokých“ umělců – Italské transavatgardy – a byla vskutku impozantní. Paříž i New York musely jít v tuto chvíli stranou. Na jihu Evropy se začaly rodit expresivní obrazy, dynamické a ostře barevné, gestické, syrově hrubé… Tématem mohlo být prakticky cokoliv – nově pak citace z dávných bájí, ale opět a jinak i snové fantazie prolínající všednost, mytologii, sex či ironii. Předchozí body art či konceptuální umění začalo totiž nudit a ztrácet kontakt s realitou a novými požadavky. Nastoupila tedy opět divoká malba. Ale to samo o sobě, jak autor knihy poznamenává, by nestačilo k upoutání celosvětové pozornosti. Avšak hlad po malbě i novém obchodním (a poněkud hmatatelnějším) zboží byl „ve vzduchu“. Za čerstvou přicházející vlnou stál však schopný stratég – teoretik Achille Bonito Oliva, dnes legenda. Stal se v mnohém počínání zakladatelem nové profese: kurátorem výtvarného umění. Napsal nejdříve teoretickou stať, navnadil a připravil publikum i galeristy a pak až představil Sandra Chiu, Enzo Chucchiho, Mimmo Paladina a Francesca Clementeho. Marketing byl přesně načasován. (A tak, řekl bych, to připomíná „zjevení“ hudebního punku v Anglii pod taktovkou manažera Malcolma McLarena). V obou případech se tak zásadně posílil kult mládí, mezi nějž a kvalitu se dodnes mnohdy staví rovnítko.
V dalších kapitolách se Horáček zamýšlí nad stoupající popularitou výtvarného umění ve světě – nad „příčinou diváctví“ a zvláště zevrubně rozebírá slavnou výstavu MoMA v Berlíně z roku 2004. Kolem tohoto projektu se podařilo vytvořit takovou atmosféru, že návštěvnost nakonec přesáhla milión tři sta tisíc a stala se zlomem v dějinách umění respektive jeho provozu a prezentace. A potvrdila i podpořila živý trend – nebývalý zájem o výtvarné umění širokého publika, který trvá dodnes (ostatně z jiného úhlu – a pro jiné klienty – o tom svědčí i obraty v aukčních síních).
A kniha Umění bez revolucí? přináší i další informace a podněty k zamyšlení – například proč čeští umělci na rozdíl od těch světových, nespolupracují tak těsně s galeristy, co je to paradigma a jaké jsou jeho důsledky, jak se chová stát ke své umělecké scéně, kde se dnes tvoří a stvrzují nejnovější trendy, v čem spočívá postmoderní přístup umělce, kritika i diváka, také pojednává o (ne)smyslu výtvarných cen respektive ocenění atd.
Kniha z brněnského nakladatelství Barrister & Principal je jistě podnětná a potřebná i kvalitní. Snad je ve své vnitřní struktuře poněkud nevyvážená (zbytečně zdlouhavé texty o konkrétních projevech zdejších výtvarníků svědčí o Horáčkově osobní zkušenosti v Domě umění), také až příliš postmoderně mozaikovitá (někdy se zdá, že kniha byla „slepena“ z některých dříve samostatných studií). Avšak není to výtka zásadní – ostatně typ této publikace lze číst volně na jakémkoliv místě – vždyť nejedná se ani tak o plynulý příběh. Je to skvěle i čtivě napsaná příručka pro začátečníky i pokročilé z řad milovníků současného umění. Jen bych snad necharakterizoval naší přítomnou dobu jako roztříštěnou a – v souladu se zaklínadlem: postmodernismem – jako vcelku neuchopitelnou. Jak víme z minulosti, budoucnost si s přítomností vždy poradí. Chce to trpělivost, i když nedočkavé i tvůrčí předvídavosti je také zapotřebí.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku