Art Revue poskytla rozhovor Milena Bartlová – respektovaná historička umění i autorka celé řady projektů a publikací. Od roku 2011 je profesorkou na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Píše také popularizační a kulturně-politickou publicistiku. Její nejnovější kniha nese název Dějiny českých dějin umění II. 1970-1990 (Umprum 2025) a navazuje tak na první díl s titulem Dějiny českých dějin umění 1945-1969. Povídali jsme si o knize i našich „kunsthistorických“ studiích, vlastních zážitcích a vzpomínkách na osmdesátá léta (o StB i Chartě 77) – a také o současnosti společného oboru.
V těchto dnech vychází pokračování vaší nové publikace z roku 2020. I tentokrát se týká dějin a teorie umění v České republice. Volně navazující „druhý díl“ je časově vymezen roky 1970 – 1990. Co je této etapě společným jmenovatelem?
Historické vymezení tzv. normalizace, tedy období mezi „pomstou“ Sovětského svazu a těch, kdo mu sloužili, za osmašedesátý, a revolucí, tedy 1970-1989.
Studium v době normalizace – zvláště u humanitních oborů na FFUK – mělo svá specifika, respektive ideologická i praktická omezení. Přesto byla katedra dějin umění považována za relativně svobodnou, navíc byla ukryta až v budově právnické fakulty, měla málo studentů… Vnímala jste to podobně?
Určitě. Již to že jsem se ke studiu vůbec dostala se svým extrémně špatným „kádrovým profilem“, znamenalo, že je to katedra, kde limity tehdejší politické korektnosti nejsou moc úzké. V knize podrobně rozebírám, co to znamenalo v praxi, jak se tehdy navigovalo mezi překážkami. Zabývám se tam samozřejmě i brněnskou katedrou.
V knize tedy píšete nutně i o vlastních zkušenostech… kdy a jak jste dějiny umění studovala?
Studovala jsem v letech 1980–1983 a dost nestandardně, nejdřív rok mimořádně při dálkovém studiu estetiky, potom tři roky dálkově. Přijali mne aspoň na tu dálkovou estetiku až po intervenci samotného Husáka, předtím tři roky chodili pracovníci StB zajišťovat, aby mne na FF UK nebrali, to celé kvůli tomu, že jsem dcerou spoluautora Charty 77 a tehdy významného opozičního politika Zdeňka Mlynáře.
Já osobně si pamatuji z dob svého studia (1980 – 84), kdy jsme se občas osobně potkávali, že na katedře a chodbách právnické fakulty (kde jsme byli cizorodými a poněkud nezařaditelnými hosty) to bylo celkem uvolněné…
Tohle moc nevím. Protože jsem studovala dálkově, při zaměstnání, pocit uvolněnosti studentského života jsem nikdy neměla.
Na katedře se studenti se rozdělovali, co já pamatuji, podle jejich tendencí na: středověkáře (Jaromír Homolka) a novověkáře (Petr Wittlich). Také předešlou středoškolskou zkušeností se lišili na absolventy gymnázií a absolventy uměleckých škol. Ti druzí se neuměli tolik biflovat… Do které skupiny jste patřila Vy, jakou cestou jste směřovala k dějinám umění?
Já jsem byla středověkář. Měla jsem maturitu z Akademického gymnázia, kde jsem absolvovala klasickou třídu a původně jsem se chtěla zabývat pravoslavnými ikonami. Protože jsem ale z výše zmíněných důvodů nesměla cestovat ani do tzv. socialistických zemí, přeorientovala jsem se na českou gotiku a aspoň jsem psala diplomku o tématu spojeném s tzv. „byzantskými vlivy“.
Mladý jedinec se musel během 80. let nějak orientovat v nepřirozené atmosféře, musela se hledat míra otevřenosti a skupina spřízněnosti. Ve škole se nalézal mix studentů, ale i profesorů s různými vlastnostmi i strategiemi, ale celkem to šlo bez výrazných konfliktů. Souhlasíte?
Ano, ale na podobnou situaci jsem byla zvyklá i ze svého pracoviště, Národní galerie (kde jsem byla v majetkoprávním oddělení). Někomu se dalo věřit, někomu ne… ale když dnes studuji spisy státní bezpečnosti, tak vidím, že o jejích spolupracovnících jsme ve skutečnosti nevěděli. A co se týká členů komunistické strany, ty jsme dělili na „slušné“ a „ne slušné“, to bylo podstatné, ne to členství samotné.
Historik umění či kurátor výstavy byl tehdy brán spíše s jistou rezervou (umělci zpravidla nepřesně tvrdili: „Vždyť mi sami musíme nejlépe vědět, co jsme vytvořili!“). Dnes je situace zásadně jiná: kunsthistorici jsou zpravidla bráni jako rovnocenní autoři výstavního projektu, dokonce se (podle vzoru hudební praxe) stávají jistými a zde navíc patřičně viditelnými producenty (někdy ažstrategickými našeptávači vybraného umělce). Zkrátka zažíváme v poslední době jistou renesanci historiků umění a jejich prestiže či důležitosti. Souhlasíte?
To se mi tak úplně nezdá. Kurátory, jichž se vaše otázka hlavně týká, nemusí být a ani velmi často nejsou absolventi dějin umění. Naopak tam, kde tito absolventi pracují, jako v památkové péči a podobně, se jejich autorita vytratila.
Ano, měl jsem na mysli spíše oblast současného umění… Ale zpět k vaší knize: v ní označujete období sedmdesátých až osmdesátých let jako „naši domácí postmodernu“ Proč a co si máme pod tím představovat?
Používám pojem postmoderna podobně jako se třeba renesance používá pro označení nejen uměleckého slohu, ale celé „duchovní“ epochy. Tvrdím, že postmoderna nebyla něco, co k nám „přišlo zvenčí“, ale že i u nás vznikla, paralelně k té západní, byla jiná, ale nikoli nepravá. Podrobnosti si ale musíte přečíst v knize, krátce se to dobře vyložit nedá.
Mimochodem zvláště postmoderní slovník mnohých kunsthistoriků podle mého názoru je zaplevelený mnoha nadužívanými (někdy až nečitelnými) výrazy, což bývá někdy až směšné. Tak například: identita, narativ, paradigma…
Jsem přesvědčená, že některé jevy se prostě jinak, než takovými odbornými pojmy pojmenovat nedají. Jiná věc, že by se o umění mělo mluvit a psát nejen odborně, ale i tak, aby to bylo srozumitelné širší kulturní veřejnosti.
Rok 1989 nechcete zjednodušovat jako „rok nula“ – historie je jistě složitější či méně černobílá. Možná tehdy bylo více času na samotné studium, nebyly sociální sítě a digitální knihovně, do zahraničí jsme za celé studium nikam nevyjeli. Dnes je situace jiná… v čem je lepší a v čem třeba i složitější?
To by byla moc dlouhá odpověď. Dnes máme svobodu cestovat a svobodu slova, nikdo nezakazuje nadaným lidem studium a pracovní pozice by se měly získávat jenom na základě reálných schopností a kompetencí. Ekonomické podmínky ale ty rovné šance bohužel zase křiví. Jak pěkně napsal Ludvík Vaculík, zbavili jsme se komunismu, ale máme tu zpět ty podmínky, na které reagoval.
Působíte na VŠUP – tedy na umělecké škole… jak se studenti dívají na dějiny umění, mění se nějak jejich preference, způsoby uvažování a hodnocení?
Dějiny umění je baví, pokud se vykládají tak, aby jim byly přístupné. Chtěli jsme zrušit pro umělce ústní státnice z dějin umění, ale sami umělečtí pedagogové trvali na tom, že se mají zachovat.
V dnešním čase mezioborových prolínání mění svou podobu i samotné dějiny umění… Proměňuje se jejich podoba a smysl? Jak si vlastně dnes stojí tento obor?
Dějiny umění dnes potřebují najít znovu své místo ve společnosti, aby nebyly jen na jedné straně abstraktním akademickým oborem a na druhé straně servisem trhu s uměním – i když obojí je samozřejmě potřebné a na místě. Osobně si myslím, že tou cestou je určitá reorientace na teorii a praxi vizuality a vizuální komunikace, tedy aspoň částečná rezignace na elitní a exkluzivní „kvalitní umění“. Za našimi hranicemi má ale takové směřování větší ohlas než u nás.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Knihkupectví Karolinum a Petr Zewlakk Vrabec (portrét)
P.S.
Milena Bartlová CV
Vzdělání a kvalifikace
1977 maturita na klasické větvi Akademického gymnázia v Praze
1980-1983 externí studium dějin umění na Karlově univerzitě
1983 Mgr+PhDr Karlova univerzita Praha
1995 CSc=PhD Ústav dějin umění AVČR
2001 Habilitace – docentka, Filosofická fakulta Masarykovy univerzity Brno
2005 Profesorka, Masarykova univerzita Brno
Zaměstnání
1978-1983 administrativní pracovnice Majetkoprávního oddělení/Centrální evidence sbírek Národní galerie v Praze
1983-1991 kurátorka Sbírky starého umění Národní galerie v Praze
1991-1992 odborná a vědecká pracovnice Ústavu dějin umění AVČR
1988-1991 a 1992-1996 mateřská dovolená
1996-1997 kurátorka Sbírky starého umění Národní galerie v Praze
1998-2005 odborná asistentka a docentka na katedře dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty UK Praha
1998-2010 odborná asistentka, docentka a profesorka v Semináři dějin umění Filosofické fakulty Masarykovy univerzity Brno
2010-2012 vědecká pracovnice Collegium Europaeum (výzkumná skupina Filosofického ústavu AVČR a Filosofické fakulty Karlovy univerzity Praha)
2010-2011 profesorka na Akademii výtvarných umění Praha
2013-2015 profesorka, Evropské kulturní a duchovní dějiny – Historický modul, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy
od září 2011 profesorka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze
v zahraničí
2008 Fellow, Wissentschaftkolleg/Institute of Advanced Study Berlin
2009/10 zastupující profesorka, Institut für Bild- und Kunstgeschichte, Humboldt University Berlin
Ocenění
2001 medaile rektora Masarykovy univerzity za knihu Poctivé obrazy
2013 Cena F. X Šaldy za knihu Skutečná přítomnost
2020 Grand Prix Spolku Skutek
2021 Cena Věry Jirousové za výtvarnou kritiku
2024 Medaile Josefa Hlávky
Diskuze k tomuto článku