Zbyněk Sedlecký: Nepovažuji se za realistického malíře

Rozhovor Petra Vaňouse se Zbyňkem Sedleckým

Zbyněk Sedlecký (nar. 1976 v Ostravě) patří do silné malířské generace nastupující na českou uměleckou scénu na přelomu tisíciletí. Absolvoval brněnskou FaVU (prof. Jiří Načeradský) a pražskou AVU (prof. Jiří Sopko). V roce 2000 studijně pobýval na Staatliche Akademie der bildenden Künste ve Stuttgartu a v roce 2003 na Koninklijke Academie voor Shone Kunsten v Antverpách. Do kontextu současného umění zařadily Sedleckého například projekty Artnow.cz (2003, Výstavní síň Mánes, Praha), Resetting. Jiné cesty k věcnosti (2007-08, GHMP, Praha), účast v dlouhodobé expozici Po sametu (2009-13, GHMP, Praha), na Liverpool biennial (2010) či projektu Česko! Ein Tanz (2011, HangART, Salzburg). Naposledy vystavoval v pražské Galerie Vyšehrad (2015), Topičově salonu (2015), v pražské Galerii Pavilon (2016) a v broumovské Galerii Dům (2016).

Patříš ke generaci umělců, kterým se podařilo na přelomu tisíciletí vrátit obraz do uměleckého provozu a probudit ve veřejnosti nový zájem o současnou malbu. Jak se díváš zpětně na toto přelomové období?

Diplomoval jsem na AVU v roce 2002 v ateliéru Jiřího Sopka a nepamatuji se na pocit, že by toto období, bylo pro malbu až tak přelomové. Byly okolo nějaké pokusy obraz a malbu rehabilitovat v kontextu populárního vyhlašování konce tohoto média. Osobně jsem se ale popravdě řečeno těmto otázkám tolik nevěnoval. Žil jsem v určité bublině tvořené spolužáky a kolegy, pro které malba nikdy nepřestala být aktuální.

Studoval jsi nejprve v malířském ateliéru Jiřího Načeradského v Brně a potom v malířském ateliéru Jiřího Sopka v Praze na AVU. Jaký byl rozdíl v přístupu ke studentům ze strany těchto dvou důležitých osobností české malby? V čem vnímáš hlavní rozdíl?

Načeradský byl v dobrém slova smyslu démon. Byl hrozně aktivní. Můj ročník byl jeho první na FaVU. Bylo to takové hodně intenzivní období. Od ostatních oborů jsme byli odděleni v jiné budově a od rána do večera řešili problémy malby. Později už mne ten jeho tlak trochu rozčiloval, ale měl jsem ho velmi rád. Pak přišla nabídka jít k Sopkovi na AVU na stáž a já neváhal. No a po semestru jsem se se Sopkem domluvil, že bych dostudoval u něj. Rozdíl to byl veliký. Jiří Sopko nechával studenty hledat vlastní cestu, sám říkával, že nejvíc se člověk naučí od spolužáků. Mně ta změna vyhovovala, i když občas jsme trpěli faktem, že profesor skoro nemluvil.

Jaké bylo Brno druhé poloviny 90. let a co tě motivovalo k přesunu do Prahy?

Když jsem studoval na FaVU, byla škola asi tři roky stará. Mělo to své výhody, všichni se znali a byla tam téměř rodinná atmosféra, ale zárověň Brno působilo trochu provinčně a často v opozici vůči Praze. Já jsem tušil, že se nebudu vracet po studiu do Ostravy a představa, že bych po škole zůstal v Brně, mne příliš nelákala. Praha mě táhla víc a AVU samotná pro mě tehdy měla silnou atmosféru, která mě na nově založené škole v Brně chyběla.

Tvá malba se nikdy nepodobala ani jednomu ze školitelů. Šel jsi od počátku svou cestou? Měli na tebe – Jiří Načeradský, Jiří Sopko, nebo Igor Korpaczewski coby asistent Sopkova ateliéru – nějaký konkrétní vliv?

Když jsem se hlásil na vysokou školu, tak jsem měl v portfoliu věci, které se podobaly jak Načeradskému tak i Sopkovi, ale během studií už jsem si hledal jiné cesty. Popravdě řečeno myslím si, že jsem každý rok maloval něco jiného a taky dost jiným způsobem. Prostě jsem ohledával možnosti své i média malby jako takové. Později mi byly právě věci Igora Korpacevského nejbližší, ale tím, že jsme komunikovali a účastnili se i několika společných výstav, tak jsem se vyhýbal nějakému většímu vlivu jeho práce.

Co ti přinesly zahraniční stáže v Německu (Stuttgart) a v Belgii (Antverpy)? S čím si se tam setkal?

Stáže v Německu a v Belgii byly skvělá zkušenost, ale více životní nežli umělecká. Ocitl jsem se poprvé na delší dobu v zahraničí a musel se o sebe postarat v jiném jazyce. Žádná zásadní setkání zde však neproběhla. Poznal jsem spíše jak vypadá výuka na škole v zahraničí. Důležitější cesty pro mě byly později, stipendium v Bukurešti a residenční pobyt v NYC.

Jak vzpomínáš na své začátky? Prezentace malby ještě na počátku tisíciletí nebyla v galeriích samozřejmostí, jako je dnes. Možnosti vystavovat byly velmi omezené. Jakou jsi měl vůbec v takovém prostředí motivaci malovat?

Svou práci jsem nikdy nevázal pouze na výstavy. Maluju víceméně kontinuálně, ať už mám konkrétní představu kde věci ukázat, nebo ne. Je pravda, že výstavních příležitostí nebylo mnoho, museli jsme se všichni aktivně zapojit. Sám si to pamatuješ, byl si u řady těchto výstav v roli kurátora. Česká scéna je hodně rozškatulkovaná do určitých zájmových skupin, které se navzájem příliš nepropojují. I proto bylo jasné, že snažit se o výstavu v některých prostorech je marné. Naštěstí dnes to už nevnímám tak jasně ohraničené a to je dobře.

Cítíš nějakou generační spřízněnost? Je ti někdo z této „tvé“ generace blízký? Nemyslím pouze oblast výtvarného umění, ale širší oblast kultury. Máš nějaké umělecké či myšlenkové vzory?

Jestli myslíš generační zpřízněnost u nás, mám rád obrazy Jaromíra Novotného, Dana Pitína nebo Rastislava Podoby a Klaudiy Kosziby za Slovensko. Momentálně mě baví Daniel Balabán nebo Petr Veselý, ale to je vlastně pro mě už starší generace. Co se týká literatury, to je oblast, ve které moc nevím a v současném českém fimu žádnou spřízněnost nevidím.

Zhodnocuje se v tvé práci nějak to, že jsi původně z Ostravy?

Určitě někde v mém podvědomí figuruje fakt, že jsem se narodil v Ostravském paneláku a ne v secesní vile na Vinohradech. Ať už je to třeba zájem o specifické formy architektury, typické pro sídliště. Nemyslím to nijak negativně, ale pochopitelně to ovlivnilo můj pohled na svět. Jsem z generace, která základní školu absolvovala na sklonku minulého režimu a mám pocit, že zrovna na Ostravsku byly tyto časy docela tuhé. Nikdy nezapomenu na obří zasedání všech nás pionýrů, žáků, kde sedělo pět set dětí v kině a zvedalo ruce během jakéhosi hlasování o věcech, kterým nikdo nerozuměl a nikdo ty zvednuté ruce ani nepočítal.

V roce 2007 jsi rezidenčně pobýval v Bukurešti. Naše generace má Rumunsko spojené především s hrůzným režimem Nicolae Ceausesca a s přímým televizním přenosem jeho popravy. Vnímal jsi v rumunské metropoli stopy, které tam totalita zanechala? Rezonovalo tu něco s minulostí Československa?

Bukurešť na mne silně zapůsobila, ten přerod socialismu v divoký kapitalismus tam byl daleko hmatatelnější. Nebyla to stáž v rámci klasické rezidenční instituce, ale bylo to stipendium českého centra. Vzpomínám si, jak tehdejší ředitelka, která byla skvělá a české centrum tam mělo opravdu velkou úroveň, vyprávěla o asi dvaceti dětech bez domova, které žily naproti ambasádě v kanálech pod universitou. Do toho na ulicích potulní psi spící na schodech západních butiků a o víkendu závody mladých boháčů v luxusních autech prohánějících se v normální dopravě. Prostě město kontrastů, zbytky zašlé slávy, které člověk vnímal například v architektuře a to vše v prostředí všudypřítomné korupce a obřích sociálních problémů…

Na co si se při malířské práci v rámci rezidenčního pobytu v Rumunsku soustředil?

Domluvili jsme se na výstupu ve formě určitého deníku. Pracoval jsem na sérii kvašů, které se tehdy publikovaly na blogu českého centra.

Proč myslíš, že zrovna v Rumunsku se zformoval výrazný proud současné malby? Je to tím, že se společnost extrémněji polarizovala, nežli tomu bylo historicky u nás, nebo to má jiné důvody?

Myslím, že to má více důvodů. Tipuju, že na akademii v Kluži (Cluj) měli velikou tradici klasické malby. Je poznat, že ti umělci jsou opravdu dobře připraveni a z této tradice vědomě těží. Skvěle kreslí a prostě mají dobrý základ v realistické malbě. Určitě se kolem situace objevil také někdo z teoretiků, který uměl ty vznikající věci zařadit do kontextu, připomněly například belgického malíře Michaela Boremanse, který zajímavě a úspěšně recykluje klasické přístupy k malbě a pak také své udělala galerie Plan B, která řadu z těchto umělců zastupuje. Samozřejmě to zjednodušuju…Najednou ti, které evropská malba zajímala, viděli, že támhle v Rumunsku se děje něco zajímavého a to mělo pak určitě zpětný vliv na další mladší umělce toho prostředí. Navíc při pohledu zvenčí je rumunský prostor prostě atraktivní, je zde generace oceňovaných filmařů a nevím, možná genius loci, nebo něco takového.

Je ti současná rumunská malba něčím blízká?

Je mi blízká tím, že vychází z určitých tradic realistické malby. Líbí se mi, že se bere vážně, nebojí se být vizuálně jaksi plná a atraktivní, a to i když může být někdy trochu patetická. Samozřejmě jsou zde autoři, kteří jsou mi bližší než ostatní.

V roce 2011 jsi absolvoval studijní program ISCP v New Yorku. Co pro malíře může znamenat toto město, o kterém mnoho umělců sní jako o nejvyšší metě a o vstupu do vod světového umění?

Byla to skvělá zkušenost, ta instituce výborně funguje, člověk dostane prostor a možnost ukázat něco ze své práce, konzultuje se zajímavými lidmi. Jsou tam umělci z celého světa a člověk získá trochu nadhled nad českým prostředím. Navíc spousta možností vidět umění všech kategorií od velkých muzeálních výstav přes veletrhy až k desítkám galerií v Chelsea. Na této instituci byli umělci z některých zemí třeba na rok. Mé tři měsíce tedy byla trochu krátká doba, ale i tak to stálo za to.

Vnímáš rozdíl ve společenské atmosféře za posledních deset let? Odráží se to nějak ve tvé práci?

Asi se vědomě ke společenským změnám nevyjadřuji, nicméně věřím, že každé umění je v podstatě politické a dokumentuje status společnosti i jeho změny.

Svými obrazy jsi se vždy obracel k nějakému prostředí, ať už to byly výškové budovy, totalitní architektura, pomníky, plastiky ve veřejném prostoru, tranzitní zóny jako nádraží, metro, letiště, dálnice apod. Pro někoho to mohou být banality. Spousta lidí nemá ráda v umění „všednost“ a považuje ji za nudnou. Co tě na těchto místech, objektech a situacích vlastně zajímá?

Já mám taky rád nevšednost, ale to je spíš otázka osobního vkusu. V malbě nemám moc rád chytré pointy, ani vytyčený, předem obhájený úkol, který pak malíř pouze zrealizuje. Mne zajímá spíš cesta, proces. Rád pracuji s motivy, které mohou někdy působit obyčejně nebo všedně, lépe se mi na takovém zobrazení demonstruje to, co mne zajímá. A popravdě řečeno to, co bude spousta lidí považovat za zábavné a nenudné, mně bude třeba připadat pitomé. I jako divák oceňuju malbu spíše trochu divnou, upachtěnou a možná radši snaživě nudnou než příliš vtipnou a vypočítavě vypointovanou.

Máš nějaký vztah k dokumentu?

Myslíš jako filmovému? Vlastně žádný speciální vztah k němu nemám. Možná jen, že se mi docela líbí, když se forma dokumentu míchá s fabulací. Napadá mě třeba Banksyho film Exit through the gift shop (2010).

Jakou roli v tvé práci hraje fotografie?

Na fotografii je fascinující, jak je, na rozdíl od malby, objektivní. Prostě bere vše. Použití fotografie v procesu malby je běžné, ale přesto zůstává velice individuální. V mém případě je to práce výhradně s mými snímky, které vznikají jako záznam mých pozorování. To samozřejmě znamená, že zde fotografie až tak objektivní není. Je to věc, která mne zajímá, to zkoumání vzdálenosti a vztahu mezi pozorovatelem a pozorovaným.

Jak souvisí forma tvých obrazů s tím, co si vybíráš za motivy? Nebo je to naopak? Motivy si hledají formu? Způsob nějakého usazení? Založení v malířských prostředcích? Hraje v tom roli paměť?

Motivy, které zpracovávám, si vybírám částečně vědomě, tak abych naplnil koncepci své práce, kterou mám v hlavě, a částečně intuitivně. Často si o pokračování řekne práce sama, někdy mám ideu, kterou mohu zpracovávat až ve chvíli když ji někde konkrétně potkám a zažiju. A paměť v tom samozřejmě hraje roli, ať už moje vlastní, nebo paměť kolektivní.

Často zmiňuješ téma „reality“ či „realismu“, které nejsou a ani nemohou být tak jednoznačné, jak znějí našim uším. Jak se potýkáš s „realismem“ ve své práci? Co ti tento problém otevírá a co naopak komplikuje?

Nepovažuji se za realistického malíře, ať už to znamená cokoli. Ale, používám stopy realistického zobrazení jako určitý klíč pro diváka ke vstupu do reality obrazu.

Kdo ti je v tomto směru blízký z umělců 20. a 21. století?

Mám rád hodně malířů a taky se to časem trochu promněnuje. Důležití pro mne jsou dnes už klasičtí autoři jako Gerhard Richter, Luc Tuymans, David Hockney, Anselm Kiefer i pro někoho kontroverznější Eric Fishl, vždycky mne taky bavili Poláci okolo Wilhelma Sasnala a jejich mladší polští epigoni. No a pak třeba Jonas Wood, Nigel Cooke, Njideka Akunyili Crosby, dále něco z Rumunů a taky něco z Lipska... prostě je toho celá řada.

Postupně, jak sleduji tvůj malířský vývoj, mám dojem, že čím dál tím více pracuješ s jakousi autonomní vizualitou, která je předsazena před iluzi prostoru a času a zároveň tuto iluzi různě intenzivně zprostředkovává a zpřítomňuje (zaostřuje a rozostřuje). Sám si vícekrát zmínil v této souvislosti svůj zájem o impresionisty…

Já logicky nemám úplný nadhled, ale myslím si, že ve svých obrazech balancuji na hraně mezi zobrazením konkrétní situace v konkrétním prostoru a zárověň touhou být vlastně maximálně abstraktní, neilustrativní a pracovat spíše s určitými modely prostoru a stereotypem nějakého dění. Spojováním mé práce s impresionisty si nejsem úplně jistý, ale myslím si, že v současné malbě mohou rezonovat podobné věci z historie malířství a je to v pořádku..

Co tě vedlo k tomu zapojovat do konstituce obrazu prvky nalepených papírů a novin a jimi strukturovat obrazový prostor?

Je to o hledání nějakých dalších možností při práci s texturou zobrazeného. Nejde o vytváření nějakých efektních struktur a hmot, ale o snahu být vlastně maximálně jednoduchý a úsporný v práci s obrazovou iluzí.

Je v tom něco ze sochařského cítění, nebo se mýlím? Snaha otevřít problém malířské iluze a překročit jeho svazující limity?

Myslím si, že je to zejména snaha vymanit se z určitých limitů kvašové, akrylové malby a je v tom trochu té touhy po experimentu.

Jedna z tvých posledních výstav se jmenovala Konec sezóny. Předpokládám, že se nejednalo o projev nějaké tvůrčí skepse. Co připravuješ v nejbližší době?

Považuju se za skeptického optimistu. Co bude v nejbližší době, uvidíme.

Petr Vaňous

psáno pro Revue Art, 2016

Myslím, že to má více důvodů. Tipuju, že na akademii v Kluži (Cluj) měli velikou tradici klasické malby. Je poznat, že ti umělci jsou opravdu dobře připraveni a z této tradice vědomě těží. Skvěle kreslí a prostě mají dobrý základ v realistické malbě. Určitě se kolem situace objevil také někdo z teoretiků, který uměl ty vznikající věci zařadit do kontextu, připomněly například belgického malíře Michaela Boremanse, který zajímavě a úspěšně recykluje klasické přístupy k malbě a pak také své udělala galerie Plan B, která řadu z těchto umělců zastupuje. Samozřejmě to zjednodušuju…Najednou ti, které evropská malba zajímala, viděli, že támhle v Rumunsku se děje něco zajímavého a to mělo pak určitě zpětný vliv na další mladší umělce toho prostředí. Navíc při pohledu zvenčí je rumunský prostor prostě atraktivní, je zde generace oceňovaných filmař