Otto Placht: Gringo z Prahy

Otto Placht (1962) je soliterní osobností střední generace nastupující na scénu kolem poloviny osmdesátých let. Po čase studií a revolučním roce 1989 se jeho cesta vzdálila zdejšímu prostředí a neodvratně vedla do jihoamerického Peru – mezi obyvatele místních kmenů, k novým poznatkům a zkušenostem pevně svázaných s tajemnou džunglí. Do Čech tento osobitý malíř zajíždí pravidelně, vždy však po delších časových intervalech. Tentokrát zde plánuje zůstat až do ledna, ale zima jej zřejmě vyžene zpět do exotického kraje. Zatím zůstává a tak jsme si mohli povídat v jeho pražském podkrovním ateliéru.

Otto, snad poprvé jsem tebe a tvé práce zaregistroval během osmdesátých let (kdy - rok?) na jedné z pověstných Konfrontací – tedy na výstavě právě nastupující nové generace. Bylo to na pražských Vinohradech v Krymské ulici…

Psal se rok 1984… vystavovali jsme, kde to šlo, spontánně, bez pudu sebezáchovy. Měli jsme vidění zúžené pocitem umělecké avantgardy a rozšířené vnímání nadějí na změnu společenské situace. Já se tam prezentoval, jak si vzpomínám, třemi obrazy: Siamská dvojčata, ty jsem pak daroval na památku Jirkovi Davidovi, protože je taky tenkrát maloval, Masky a Hlavoruce, které asi skončily u dr.Turka v Karlových Varech. Na dvorek jsem pověsil velké papíry Družina prince Sihanuka, později přejmenovaný na Anatomie Dr.Tulpa. Byl to takový underground. Ale v podzemí to nebylo, jen jsme se chtěli vymezit proti všem.

V té době jsi byl ještě studentem AVU v ateliéru Arnošta Paderlíka. Věděl o těchto zakázaných a svévolných aktivitách? Jak na to reagoval? Kdo patřil k tvým spolužákům a souputníkům?

Mám pocit, že to šlo mimo něj. V potírání nezávislých projevů studentů se moc neangažoval. Mně osobně nadával, že čarám nesmysly po papírech místo abych maloval akty, které mi šly dobře… neměl rád extrémy: hysterickou expresi, mystiku a dekadenci. A ten protestní divoký styl nepřijímal jako výtvarný jazyk. Studoval jsem v ročníku s Jirkou Davidem, Standou Divišem, Tondou Střížkem, Tomášem Císařovským, Richardem Bobůrkou, Péťou Niklem, Pepou Pluhařem, Michalem Gabrielem, Kateřinou Štenclovou a Majdou Reinišovou. U Paderlika jsme se pak potkali s Martinem Mainerem, Petrem Vaněčkem a Honzou Bačkovským, Tomášem Smetanou a dalšími.

Pokud si pamatuji, neinklinoval jsi k tehdy oblíbené postmoderní citaci archetypů či mytologii, ale spíše k rovněž frekventované figurální expresi. O co se jednalo? Byla ti bytostně blízká nebo se jednalo spíše o vypořádání se s novou vlnou?

Byl jsem odkojen figurou, archetypem člověka, nositelem mýtu… Ta divoká malba byla gestem: „já umělec“! Nemyslím, že bych to nějak řešil. Popíral jsem řád, byv přirozeným chaotikem, prostě jsem to mydlil přímo, technologicky naivně, kdy jediným pravidlem byla živá až, živelná exprese - jednoduché formy a sdělení bez obsahu. Byl to manifest skupinové terapie na konci času normalizace. Hledali jsme to v sobě, chytali to ve vzduchu, v časopisech. Nová vlna se mi líbila a rezonovala v nás ve všech - takový pocit tranzu, že komunikujeme telepaticky.

Po vyčerpání tohoto univerzálního zdroje (Neue Wilde), který odpovídal snaze vymezit se oproti zdejšímu marasmu, si každý hledal další osobitější cestu. Ta malba byla spíše jakýmsi bodem 0 a směry se od něj pak různily. Pak už jsem tvé malby na čas nevídal. Co se stalo?

Postupně jsem si začal uvědomovat, že mé obrazy víc destruují, než konstruují, že jsou reakcí na něco, spíš než jsou vlastní cestou poznání. Tak jsem se pohroužil do sebe a malování zpomalil, až pak dokonce zanechal. Dělal jsem grafiku - hlubotisky k Dantovu Peklu, které mi Paderlík pochválil s tím, že je to „autentický středověk.“ Tam se mi poprvé začaly objevovat motivy: lidé a spirály, trychtýře a jakási dračí anatomie; hříšníci matamorfovali v hady a naopak. Ale dostal jsem se časem až ke konceptu.

...tady něco chybí!!!???

Přirozeně po revoluci jsem vycestoval abych poznal Ameriku

Rozstříhal obrazy, jakési nahé uprchlíky, a rozhodl se „nového“ člověka zkonstruovat znovu, od základů: sestrojit lidské tělo „Golema“ z rezavých plechů a odpadků po revoluci v roce 1989.

Jak jsi dospěl k takovému veskrze utopickému konceptu? Obratem bylo nějaké prozření či pouhá intuice? Nebo snad šlo o reflexi jiných inspirací – například antické předsokratovské filozofie (vše plyne atd.)? Také ti mohla konvenovat teorie chaosu v novodobějším pohledu, jak to později shrnul Timothy Leary ve své legendární knize Chaos a kyberkultura… Jaké byly tedy zdroje či pohnutky u tebe?

Rozstříhal obrazy, jakési nahé uprchlíky, a rozhodl se „nového“ člověka zkonstruovat znovu, od základů: sestrojit lidské tělo „Golema“ z rezavých plechů a odpadků po revoluci v roce 1989. Připadal jsem si jak stvořitel, chtěl jsem myšlenkou propojit náhodou posbíraný junk s odvěkým mystickým poznáním na základech mechaniky a geometrie. Snažil jsem se skloubit fyzický pohyb lidského těla s kosmologickými principy, sestrojit kinetickou kosmogonii, kterou hýbe mechanický stroj-lidské tělo... kreslil jsem orloje, astroláby, nebo stroje sebeničení. Sbíral jsem plechové lišty z Technického muzea a snažil se je spojit do figury. Šlo to těžko, tak jsem začal skicovat a objekty zůstaly jen v torzu. Vylíhnul se mi z toho takový alchymický kostlivec, snažící se osvobodit ze zákonů mechaniky, vhodný spíš na katafalk... zralý na smetiště… tam také skončil, když Knížák uklidil dvory AVU. Ale vyjasnilo mi to principy anatomie, které jsem přijal za své.

Inspirací mi byla kniha Chaos tak, jak jsem ji v angličtině rozuměl, Mandelbrotův počítačový model, srdce z fraktálních tvarů a barev... Motýlí křídla jako rádius rukou (mávnutí křídel motýla způsobí hurikán v karibiku), turbulence dimenzí, i sněhová vločka a diskobolos.... všechno mi dávalo jakýsi jiný smysl. Zde symboly, schémata i geometrické rovnice měly řešení ve „výtvarnu“. Chtěl jsem spojit nějak vědu a umění v imaginaci. Snažil jsem se integrovat kvadratické rovnice, jejich grafické ekvivalenty -fraktály a podivné atraktory do renesanční anatomie… takový trik, jak alespoň na oko uvolnit údy do jiné dimenze. Holistický pohled jsem živil Davidem Bohmem a Krišnamurtim. Timothy Learyho jjsem četl až po zkušenostech s šamanskými rituály, ale to už jsem byl psychedelický malíř. Zajímal mě víc Terrence McKenna...

Takže to byla tedy snaha z životadárného chaosu stvořit cosi k dalšímu kroku. Nejednalo se tedy o jakési pokračování Schwitersova dadaistického „merz“ hromadění odpadu ani o estetizaci použitého či spotřebního v duchu pop artu, ale spíše o výkonného a silného „nadčlověka“?

Šlo mi spíš o vnitřní proměnu. Na chaosu mě zajímala myšlenka, že svět vznikl díky chybě v programu. Ten ubohý Golem byl spíš satirou - výsměchem nadčlověku.

Tak mě napadá, že v celé tvé tvorbě jsou zřejmé dva momenty: přes všechny experimenty je cítit i vidět stále realita (ne abstrakce a universum atd.) a také že potřebuješ k vyjádření nějaký mezičlánek (inspirace Neue Wilde, jiný „nadčlověk“, jiná kultura, jiné vědomí apod.), Je to tak?

Ano. A taky žena jako mezičlánek mezi životem a smrtí… Ne vážně, bez převodu mi to nejde. Rozjíždím se na tématech - rozvíjejí mou představivost. Občas se uvolním až k úplné abstrakci - rád se nechávám unášet mocí imaginace.

Univerzum je představa stvořená v iluzi časoprostoru, oddělená ve vědomí individua, “sjednocením veškeré energie vědomí, univerzum zmizí,“(Shivasutra). Celý ten projekt byl konstrukci univerza, ohmatáním svého vědomí zevnitř, zjištění jeho hranic limitů fyzické reality, mezí vlastního stínu, to vše v zázemí laboratoře výtvarného umění.

Také jsi často operoval se zmíněným pojmem fraktální geometrie. O co šlo a co jsi tím tedy sledoval?

Teorii chaosu jsem vnímal jako propojení matematiky a výtvarného uměni skrze fraktální geometrii, která je v podstatě každé přírodní formy. Je kódem růstu rostlin, dělení buněk, eroze hornin, je ve struktuře sněhových vloček. Diverzita je odrazem chyby-chaosu v počítačové multiplikaci. Tak jsem tomu tenkrát rozuměl, ale možná je to vše jinak.

Ale zpět k tvému konceptu „Golema z odpadu“, jehož realizace díky technické či technologické nedostatečnosti zůstala na půli cesty. Vždyť jsi výsledek nakonec prezentoval… jaké byly další jeho osudy?

Vystavil jsem ho nakonec v roce 1992 v galerii U řečických. Až pak zmizel na smetišti dějin. Zůstal nedokončen, protože neměl být robotem, počítačem... měl být záznamem sebepoznávání a individuačním procesem.

Pak přišla výstava v americkém Miami, která ti zásadně změnila život osobní i umělecký. Jak to probíhalo a co bylo tím klíčovým obratem, vlastně šémem, který v tobě oživil dosud netušené vrstvy? Cos tam vystavil?

Tam jsem vystavil veliké kresby a Knihu Chaos, kterou jsem svázal z přípravných studií. V tamní galerii North na MDCC to mělo úspěch i u černošských studentů, věnujících se spíše basketbalu... Po mně vystavoval Pablo Amaringo-amazonský šaman. V jeho vizích jsem chtěl vidět ten šém… malé barevné naivistické obrázky ve mně rezonovaly právě tím spojením mýtu, astrálního světa a znalosti ekosystému pralesa. Probudilo to ve mně zvědavost a vedlo to k rozhodnutí odcestovat do peruánské horní Amazonie.

Nezdálo se ti to šamanství zprvu jako paradoxní přístup ke světu? Myslím tím ten rozpor: bezčasová stará tradice a až jakýsi futuristické nadšení po novém a lepším…

Svět je paradoxní a šamanství vyrovnává ty paradoxy, harmonizuje, oprošťuje od složitostí systému a navrací se k přirozené jednoduchosti bytí, regeneruje. Dnešní kolize domorodých kultur z pravěku s postmoderním globálním světem, je pro mě živým zrcadlem „blasfemie pokroku.“ Důkazem, že lidstvo degeneruje. Úvahy o časové šipce lineárního vývoje se v bezčasí pralesa stávají přebytečné a mizí jak falešné iluze o současném umění.

Takže díky setkání s tímto šamanem začala tvá peruánská anabáze a nový pohled na svět. To ses tam však ještě neusadil dlouhodobě ne? Vždyť jsi působil na AVU jako asistent Jiřího Načeradského… Jaká to byla zkušenost?

Jiří mě velkoryse nechal hledat si svou cestu a na praktické asistování měl, také již v pánu, mozaikáře Němce. Já spíš komunikoval se studenty, hlavně těmi zahraničními. Bylo to ale nad jeho síly sdílet společnou budovu s Milanem Knížákem a tak se rozloučil a odešel učit jinam. Já už v té době popíjel ayahuasku na březích jezera Yarinacocha.

Takže Peru ti už nedalo pokoj a začal ses tam vracet. Tušil jsi, že to bude osudné hned zpočátku? Jak toto „zabydlování“ probíhalo?

Peru jsem líbal v duchu jako zemi zaslíbenou. Jak daleko jsem byl od pravdy, mě začalo docházet až ve chvíli, kdy mi došly prachy. Nicméně jsem se rozhodl, že neopustím zvolenou cestu. Už jsem to nemohl vzít zpět. K pralesu se nesmíš otočit zády. Realita života v džungli nebyla romantická dle západních představ. Zabydlel jsem se spíš v šamanské chýši a pil tu ayahuascu. Špína a bordel mi najednou začaly připadat krásné a existenční panika ustupovala vhledu do tajemství naprosto bizarní kosmovize. Jsem obětí vlastních představ, které mi stačily k tomu, abych se tam stal součástí indiánského kmene, otcem rodiny i učitelem umění.

A věříš na stěhování duší? Možná jsi v minulém životě byl místním indiánem… No, důležité také bylo, že jsi tam začal zase malovat. K tomu ti pomohly halucinogenní prostředky, jiný život a místní rituály, do kterých jsi byl zasvěcován. Maloval jsi tedy „pod vlivem“ nebo šlo jen o vhled do duše džungle a vize, které jsi až s odstupem zobrazoval?

Obávám se, že spíš bláznivým misionářem… proto mě asi tak štve ta křesťanská invaze, která dodnes neúprosně ničí ducha pralesa. Duše to neměla daleko v mém případě...

Ano, vědomí mi svým způsobem rozšířila ayahuasca. Poznal jsem svět tohoto pralesního ducha - je okouzlující i smrtelně nebezpečný. Viděl jsem mnoho dalších úrovní bytí, uvnitř i vně bylo jedno… našimi smysly vnímaný objektivní svět zmizel a objevila se jiná realita, ve které plul ten náš časoprostor, jako svět vytvořený pro naše činy - v nekonečnu jiných, také živých, světů, pro jejichž poznání nejsme náležitě ustrojeni. Byl to fascinující prožitek všech barev a září... můj golem se roztavil v tom tekoucím světle. Zkoušel jsem leccos, ale pod vlivem se malovat nedá... hmota, kterou k tomu používáš totiž neexistuje, tvé tělo nefunguje a oči na to nevidí... ayahuasca je ale medicína a používá se především k léčení.

Tvé počáteční peruánské obrazy jsou vesměs drobnopisným kaleidoskopem – chaosem – různých pohledů, příběhů, prostupů a možná i odkazů. Mají v nějaké, alespoň základní rovině jistý řád, hierarchii, symboliku, významovost a „logiku“? Dá se v nich cosi konkrétního vyčíst nebo je to spíše celkový vjem, kterému ani ty do detailů nerozumíš?

Ta mnohost je zrcadlem mého vědomí chaotického a odkazuje k hologramu. Řád je snad ve vrstvení prožitků, které navazují v čase a vzájemně se prolínají, tak jako reality, ve kterých žiju a které vnímám. Opakuju se asi, ale duch amazonského pralesa je mocný a nesmíš se v žádném případě k němu otočit zády.

Jak jsi tedy začínal realizovat tamní obrazy či kresby? Přípravou a rozvážením třeba jen kompozičním nebo je to čirý automatismus a podvědomé otevírání nadosobního skrz tebe jako pouhé vykonávající médium? Dalo by se to přirovnat k některým praktikám surrealismu („Šímova“ skupina Grand Jeau a jejich cesta k jinému „primitivnímu“ ne-vědomí, či Pollockovo gestické horečnaté vytržení, kdy zmiňoval indiánské rituály apod.)? Nebo je tam důležitá ta vazba k místu a zdejší kultuře?

Automatická je kresba - obraz-to už je rituál. Nejdřív si to rozmyslím a pak se rozhodnu pro výtvarné prostředky, které mi k tomu poslouží. Jako každý jiný výtvarník mám rozšířené vědomí a tak ho musím zúžit - postavit mantinely a pak už si hraju s barvami - intuicí životní energie až do chvíle, kdy si přestanu být vědom rozměrů hřiště na obrazu a začnu popírat vlastní techniku a obraz hry se změní natolik, že musím pozměnit pravidla. Pak ale nevím, kdy skončit… tak se radši jdu projít ven. Ano, miloval jsem surrealisty i naivisty, automaticky kreslím pořád. Je mi bližší být médiem transcendentálních sil, než umělcem v současném galerijním pojetí; tím asi jsem beztak.

Při požívání tohoto nápoje z liány jsi míval tedy různé vize. Probíhal tam také návrat k tvému evropskému, tedy českému „minulému“ životu? Podle výsledného zobrazení se tak nedělo, což je zvláštní? Nebo je to tam někde přeci jen zakódované?

J en úplně na začátku jsem se vrátil na Karlův most a mnohem dál do minulosti. Dějiny světového umění se ze mě vyřinuly jako zlatý řetězec pamětihodností nebo jako zářivá tasemnice lidských bludů. Pak to vyprchalo vzhledem k tomu, že jsem o tom tehdy nic nečetl, byla moje zkušenost úplně novým prožitkem: objevem mysteria.

Je zřejmé, že tvé obrazy mají především tamní energii, barevnost, ikonografii (formu) a možná také ikonologii (obsah). Jak to vnímají místní? Zdá se jim to jako to jejich „umění“? Co od zobrazení očekávají, co tam hledají a nalézají? Je tam rozdíl mezi mužským a ženským vnímáním a pojímáním reality a jejího zobrazení apod.?

Napojil jsem se na příběh, legendu či mýtus Amazonie a je mi v tom dobře. Místní mi rozumějí. Vidí a cítí, že mluvím jejich jazykem v obrazech… jak muži, tak ženy. Ta prvotní energie pronikala mou bytostí, viděl jsem ji kolem sebe ve skutečnosti, na indiánských artesaních v dědictví peruánských kultur - nadpřirozeně pestrá barevnost z přírodních substancí. Mám ji uloženou někde v podvědomí - pokaždé se znovu vyplaví do obrazu jako plazmatické prasvětlo.

Také zdejší techniku sis tedy osvojil. Nejznámější jsou tvá rozměrná „kůrová“ plátna. Jak k tomu došlo?

Shipibové mají rádi umění - modelují a malují keramiku svými originálními vzory a barví kůrami sukno - sukně i kušmy. Já se jen přidal do party a našel si tak své místo v komunitě.

V kterých letech jsi je dělal? Proč jsi tento postup časem opustil a začal jsi používat barvy „civilizace“? Nebo se k nim někdy vracíš?

Dělám je pořád. Je to způsob práce, která mě nejvíc spojuje s přírodou deštného pralesa. Je to harmonie formy a obsahu… jenže ty kůry jsou monochromně do hněda a to mi vždycky nestačí.

Domníváš se, že pro nás Evropany jsou tvé práce náležitě čitelné a srozumitelné? Myslím, že to není možné, podívej se na pokusy v historii (nejen v ve výtvarném umění, viz. George Harrison a indická hudba apod.). Vždy tam hrozí povrchnost nebo řekněme nedorozumění. Stěžuješ si, že v našich médiích mluví jen o tvém „dobrodružném“ životě a příběhu… ale o díle téměř vůbec. Blíže totiž – až na výjimečné duše – nelze proniknout. Jsi si této „donquichotské“ situace vědom? Jistě, pracují tam jisté archetypy a jungovská společná paměť, ale přeci jen…

To nedokážu posoudit a nejsem si vědom svého Don Quijotství. Spíš mi časem došlo, že kdo to nezažil, tak to nepochopí. Povrchně mé obrazy vnímají asi povrchní lidé. Lidé, kterým se líbí, je vnímají intuitivně a chtějí si je pověsit domů a prohlížet si je dlouho. Pokaždé je vidět něco jiného, v jiném světle, v jiné náladě… tak, aby se esence vyjevila sama... Jiné lidi zas odpuzují právě těmi tropicky kýčovitými barvami, které považují za nevkusné, mnohostí forem, přílišnou energií. Ale zklidňuju se a třeba mě čeká i třetí probuzení.

Necítíš se někdy přesto jako oběť vlastního příběhu, kde atraktivita přehlušuje podstatu?

Podstata je atraktivní iluze, kolem které se toho už hodně natočilo, ale ono tam nic není, jen ten povrch lze vnímat. Pocit vnitřní prázdnoty nemám, ten okamžik je tak nelidský, že nemám odvahu ho vnímat… v tom prázdnu praskneš, jak bublina ve vakuu. Kdysi jsem litoval, že mé obrazy zůstávají na pozadí příběhu… ten jsem už obětoval... ale je zajímavé, že ten příběh žije vlastním životem. Já bych se rád zastavil na cestě a proťal začarovaný kruh, ale děj se co děj. Žiju a nechávám ho žít. Naplňuje se mým údělem sám od sebe. Svou roli hraju dál... je podstatně jiná na scéně, než ve skutečnosti... Atraktivitu mu dávají jen právě mé obrazy.

Jak jsi vnímán jako člověk evropský u místních obyvatel. Oženil ses tam s ženou z místního kmene, máš s ní děti, teď i s další ženou… Splynul jsi s místním prostředím a duchem?

Hermano…gringo…maestrito...paysano… jako snílek, co si plní svůj sen. Jsem takový bratr indiánů a to, co jsem prožil, bylo mou vlastní volbou, mým duchovním sebeurčením, mým chrámem pralesa, mou rolí v něm; jako převozníka mezi světy.

A co tvé děti, kde vyrůstají a jak vše vnímají?

Trochu sobecky jsem jejich životy přenesl do Čech, abych je už víc nepoznamenal svými eskapádami v Pucallpě. Vyrůstají v Praze. Nechtěl jsem z nich mít žebravé indiánské děti. Věřím, že mají unikátní zkušenost a díky ní z nich budou dobří lidé.

Stal ses tedy jakýmsi vyslancem – pojítkem mezi oběma kulturami. Máš tam stálý domov? Jak často sem jezdíš? Jezdí tam za tebou přátelé a kolegové?

Jezdím tam dvacet let a pořád mě to tam zajímá. V Peru je život i smrt, tady je to něco mezi, nebo naopak. Kdysi jsme tam jeli na výlet s Frantou Skálou a Tomášem Císařovským. Přijela za mnou i Terezka Sochorová. Potkal jsem tam za ta léta mnoho dalších hledačů, psychonautů a nemocných, kteří hledali poslední naději v amazonské farmacii.

Jak vnímáš zdejší výtvarné umění? Lze se vůbec oprostit v jeho posuzování s tvou zkušeností?

No, nelze. Ale já nesoudím zas tak. Mám radši živé malování, než nějaké intelektuální spekulace. Líbí se mi také instalace, rád maluju do prostoru. K tomu jsem si vysnil vor Amazeon - jako chrám ze stromů… přírodní architektura.

Nedávno jsi vystavoval ve Špálovce především své novější věci. Je na nich znát jistý posun technický (technologický) i vizuální. Jedná se hlavně o „černé“ proškrabované kompozice. Jak vznikaly?

Vystavil jsem(asi kontroverzně) jen to, co jsem vyškrábal během posledního pobytu v San Jose na břehu jezera Yarinacocha (březen až červen 2014). Je tam krásný východ slunce a já ty barvy čepelí nože vyřezával do černě noci, těsně před svítáním. Jedna poloha, která mě připomněla ruční práce v družině… spíš grafický, než malířský projev… chtěl jsem to zjednodušit jen do čistoty jedné vrstvy.

Mnohdy je v tvé tvorbě znát příklon k realističtějšímu pojetí, kde chybí ty známí démoni, prostupující síly a energie v mozaikovité struktuře. Co ta změna signalizuje?

Pozorování projevů hmotné skutečnosti obohacuje mou vizuální paměť. Realita je stejně bohatá jako vize, která tíhne ke schematičnosti a opakování... tak jako abstrakce... Nicméně vidím, že cesta vede pořád na hranici mezi světy... tam se vždy otevírá brána.

Působíš vyrovnaně, spokojeně, v kondici. Jaké životní a tvůrčí období prožíváš?

Jsem rád, že konečně vyšla kniha El Libro magico, jakási má monografie. Neodjíždím hned zas do Peru a tak mám čas se soustředit víc na malování, na výstavy, přichází zima a ta mě vždy znovu vyhnala do tropů, tak nevím…

Viděl jsi už právě probíhající výstavu Josefa Váchala? Nevím přesně proč, ale cítím tam jistou spřízněnost. A není to jen vaším podobným osudem duchovních solitérů na pomezí různých světů…

Cítím spojeni ve vizi nebo imaginaci, která ale jen zachycuje bludy blasfemické invokace. Váchal je mi blízký v barvách vizionářských,v pokusech sestrojit kosmovizi v secesní symbolice. Vyvolávaní duchů z magických čar v knihách, mě vždy připadalo podivné, ač jsem si také jednu takovou knihu vytvořil. Váchal ale byl mnohem víc polapen magickými symboly a významy, já jsem spíš malíř, i když taky hodně kreslím. Malba mě osvobozuje od významové zátěže. On byl víc grafik, knihomol a byl v tom mnohem dál a hlouběji. Ta výstava je fascinující právě tím naivním pokusem o sumu vědění o skrytém, tajném a tajemném.

Já jsem si našel cestu skrze šamanský vegetalizmus..Je zajímavé, že šamani v pralese se učí jen od duchů stromů a rostlin. Spiritstické obřady a tajné učení se z knih, považují za černou magii, která škodí a neléčí a je spíš cestou vyvrhelů.

Slovo Boží – Bible Atahualpu naštvala tak, že s ní praštil o zem, za což ho křesťané uškrtili a upálili.. Ano ,lidé v pralese jsou inculto, iliterate ještě víc, než na horách. Písmo je záznamem, komunikací tam, kde je potřeba tradovat systém moci. Divoši si to jen vypráví a žijí to. Na čtení není v džungli čas. Za to by mě Samuel Fritz zatratil. Totálně se obětoval evangelizaci indiánů a bojem za jejich práva a geografii povodí Amazonky a teď jeho krajan bude tvrdit, že Písmo Svaté zničilo pralesní kosmovizi. Bohužel je to tak, i když.Pablo Amaringo (vlastně takový pralesní Váchal) také četl španělské křesťanské mystiky a citoval modlitby z Cruz de Caravaca. Někde v hloubi je všem společné nadvědomí…

ROZHOVOR Otto Plachct Gringo z Prahy