Snažit se nahlížet, analyzovat a pokud možno definovat dobu, ve které žijeme, není planý intelektualismus. Popisovat a do souvislostí dávat společenské znaky minulé, přítomné a pokud možno i budoucí – to je potřebný způsob společné sebereflexe. Jedná se tedy o jisté vymezování ba sebeomezování v bytí a životě. Asi tak, jak praví Hegel: „Chcete-li člověkem skutečně být, musí mít jsoucno, a aby toho dosáhl, musí se omezit. Komu se konečno oškliví, ten nedojde nikdy ke skutečnosti, nýbrž uvázne v absolutnu a vyhasne sám v sobě.“
Michal Hauser (1972) patří k aktivně působícím českým filozofům; píše a přednáší, vycházejí mu knihy. Nejprve na sebe upozornil roku 2012, když mu vyšla velmi inspirativní i kontroverzní publikace Cesty z postmodernismu / Filozofická reflexe doby přechodu (nakladatelství Filozofického ústavu AV ČER). Vloni se objevila na pultech další Hauserova kniha pod názvem Doba přechodu / Tranzitivní ontologie a dílo Alaina Badioua (Filosofia, Praha 2021).
Ano, Hauser je myslitel, respektive pozorovatel pohybu společnosti. Usiluje se diagnostikovat fenomény: politické, sociální, psychologické ba i umělecké (kulturní); a ty se jeví zpravidla jako nestálé. Proměňují se zároveň s dobou, jež se zdá v běhu, konkrétně pak nyní v přechodu. Autor knihy zde popisuje (nalézá i analyzuje) jevy a tendence všeobecných změn po roce 1989.
Ale vraťme se ještě k Hauserovým Cestám z postmodernismu. Tady všechno začíná: tématem je – jak název napovídá – proměna západního (možná až globálního) světa neboli končící postmoderní éra. A následuje tázání či směrování na nové vyhlídky (a následné jiné vědomí souvislostí či paradigma).
Hauser se hlásí k odkazu francouzského filozofa Alaina Badioua (1937), který klade zásadní otázky: Je dnes filozofie možná? Lze jí definovat? Jaký vztah jí pojí k oblastem jako umění, politika, láska nebo věda? Ve své knize Manifest za filozofii a jiné texty (česky 2014) představuje způsob jakým na tyto otázky autor odpovídat či se jimi z dnešního pohledu vážně zabývat. V době svého vzniku (1989) byl spis pokusem ojedinělým – návodem k nalezení takové formy myšlení, která by umožnila jít o krok dál za horizont, do nějž jinak filozofii uzavírají „dominantní myšlenkové proudy 20. století.“
Již o rok dříve rozvinul Badiou jisté ontologické koncepce ve svém základním textu Bytí a událost. Píše celkem srozumitelně a přehledně také o tom, že „filozofie je dnes paralyzována svým vztahem k dějinám.“ Je svérázným veřejným diagnostikem – vizionářem. Spolu s levicovým Slavojem Žižkem či Immanuelem Wallersteinem udržuje z marxismu vyrostlé myšlení dnes živé, ale diskutabilní. Badiou patří ke generaci studentského hnutí 60. let: spolu s Gillesem Deleuzem, Michelem Faucaultem a Jeanem-Francoisem Lyotardem zakládal Filozofickou fakultu experimentální univerzity Paříž Vlll.
V minulosti několikrát zavítal do Prahy, kde přednášel o filozofii, matematice a umění. O tom referovala zdejší média včetně České televize a zde i poskytl rozhovor. Byla řeč nejen o politice, ale také o umění. A zde na toto téma také zaznělo: „V opozici k postmodernímu relativismu vrací Badiou do hry tematizaci pravd. V jeho pojetí je však nepřináší samotná filozofie, nýbrž čtyři pravdivostní procedury: láska, věda, politika a umění. V těchto oborech lidské činnosti se lze vymknout strukturální nadvládě současné situace a dotknout se tak jiného nekonečna. Například v umění, které se musí přirozeně potýkat s konzervativním odporem a momentální společenskou poptávkou, toho lze dle Badioua docílit tvorbou směřující k univerzalismu.“
Tedy láska, věda, politika a umění – to jsou podle Badioua okruhy kudy by mohla vzejít nová energie a měla prorazit začarovaný (materialismem, respektive kapitalismem) kruh. Mnozí myslitelé (od Rudolfa Steinera po Herie Salmana) se domnívají, že právě na území střední Evropy by mělo být místem oné proměny. Zde se prý rodí ostrovy s novou spirituální kulturou, kde já zaujímá ústřední místo a má odstup od západní tzv. korektnosti, která lidi čím dále víc terorizuje. (Tedy čtyři cesty: probuzení já, přeformování duše, zacházení s přírodou a vlastním zdravím a člověk v sociálních vztazích… to abychom zmínili antrposofický odkaz Rudolfa Steinera.
Pro filozofy marxistického typu je ale střední Evropa, respektive Česká republika problémem. Zdejší neblahá zkušenost s komunismem i tradiční ateismus jsou poučením / překážkou pro nové velké ideje a ideály. Vytvoření nové evropské kultury je však opět ve hře s příchozími generacemi.
Naproti knize Doba přechodu levicového Michala Hausera stojí kniha, která u nás vyšla rovněž nedávno – v roce 2021. Jejím autorem je konzervativní i podnětný Angličan Roger Scruton a jmenuje se výmluvně: Pošetilci, šarlatáni a buřiči / Myslitelé nové levice (2015). Ani zde však není příliš prostoru pro dialog či diskusi. Scruton šmahem „sestřeluje“ každý jiný názor, a jeho argumenty jsou spíše hrubými výpady, avšak i vhledem plným souvislostí. Navazuje zde na svou knihu předešlou nazvanou Myslitelé nové levice (1985), na své články ze Salisbury Review, které byly zdrojem řady kontroverzí.
A co nabízí Scruton když zrovna neútočí na jiný názor? Scrutonova argumentace je konzistentní: zdůrazňuje důležitost tradice, kterou ovšem nevnímá jen jako velkou tradici politického myšlení, ale naopak jako tradici všednodennosti, tradici spolků a lidské pospolitosti. Tuto tradici brání proti utopickému radikalismu, jenž — jak dovozuje v knize — se u moderní levice projevuje hlavně vynálezem určité formy novořeči (s odkazem na Orwella). No – ani jedna z protilehlých teorií se nijak zvlášť nenaplňuje. Ale je pravda, že doba přináší dosud nebývalé konstelace, které mohou znamenat poučení či duchovní posunutí apod.
Ostatně, poněkud jiný názor, než ten Scrutonův zastávají myslitelé, jejichž příspěvky jsou zastoupeny v knize z roku 2017: Velký regres (Mezinárodní rozprava o duchovní situaci dneška). Zde 17 intelektuálů (renomovaných levicově orientovaných sociologů, politologů, filozofů) komentuje současný stav (někdy i směr možné nápravy) – a spis se stal doslova mezinárodním bestsellerem čteným ve 13 jazycích. Bauman, Žižek, Fraserová, ale i Václav Bělohradský… od něj bychom měli v této souvislosti číst jeho novou knihu: Čas pléthokracie: Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně. Asi nepřekvapí, že se Bělohradský zabývá ve své nejnovější knize stejně jako Hauser „dobou přechodu“. Anotace mluví jasně: „Latinské slovo interregnum označuje čas přechodu, kdy nám minulost už a budoucnost ještě nepatří. Současné interregnum ohlašuje všudypřítomné slovo antropocén. Vynořilo se v roce 2000 k označení epochy, kdy je lidstvo rozhodujícím geologickým činitelem na planetě Zemi a kdy svou činností může svůj jediný domov v kosmu zničit.
Komunikační technologie přeměnily veřejné prostory v globální digitální mělčiny, kde se místo názorových většin formují většiny divoce lajkující a hejtující. Společnost se polarizuje, šíří se apokalyptické nálady a strach ze spiknutí mocných.
Do našich životních světů vtrhly hyperobjekty jako globální oteplování. Vše ovlivňují, všude škodí a všichni jsme současně poškození i viníci. Velebné velecelky jako národy nebo impéria se potrhaly, v mezerách mezi nimi se začíná formovat aktivistická demokracie kritických množství efektivně komunikujících, ale nezávislých jednotlivců – pléthokracie. V ní už nebojuje jeden „velký subjekt osvobození“ (demos) proti jednomu „velkému subjektu útlaku“ (kapitálu), spíše jsou v běhu pouliční bitky, v nichž se hybridizují centra a periferie, formy vlastnictví, kapitál a práce, globální a lokální identity.“ Bělohradský má přehled a jeho analogie jsou okouzlující: „Když se Dante ztratí v temném lese, zkříží mu cestu tři dravé šelmy – lev, pardál a vlčice, symboly panovačnosti, lakoty a chlípnosti. …“.
Přes tyto komentáře k dnešku (někdy pro čtenáře zbytečně krkolomné) však není jakákoliv interpretace jasně jednoznačná. V každém případě žijeme v době jakéhosi zlomu – rozcestníku, který nás může vyvést z bludného kruhu současné civilizace.
Milan Hauser píše: „K povaze naší situace patří, že se vzpírá obecně přijímanému pojmenování,“ uvádí autor ve své předchozí knize z roku 2012 nazvané Cesty z postmodernismu a volá snad po potřebě zavedení nového paradigmatu. V mnohém situace připomíná svět fyziky – speciálně kvantové mechaniky, která se nám (pozorovateli) jeví jen v závislosti na pozorovateli, tedy jen v procesu nahlížení a uchopování (statická obecnost neexistuje). Dále Hauser šalamounsky (a vhodně) píše: „Možná je to právě samotná operace pojmenování, která nejlépe vystihuje charakter dnešní doby.“ Končící postmodernismus je zde tedy chápán jako „osvobození od vnějších imperativů (společenských úkolů“, není ovšem negací, nýbrž prostě jen nevymezeností (pluralitou jednotlivostí nebo množin) bez závazků a vyšší(?) odpovědnosti.
Ve spise se ovšem Hauser dostává k (ne)jistému „prolamování“ z tohoto kruhu a navrací do hry (podobně jako Badiou a Žižek) otázku subjektu – a ta se stává „tématem dne“. To znamená pohled do (lepší či alespoň smysluplnější) budoucnosti, ale také poučené ohlédnutí: „… k jádru moderny můžeme dospět cestou postmoderny, neboť postmoderna umožnila spatřit skryté možnosti samotné moderny, které byly z pozice moderny neviditelné.“ A možná se tak dá navrátit k „heroickému naladění“ (Walter Benjamin) nebo „skutečnému nasazení“ (Charles Baudelaier).
V nové knize s titulem Doba přechodu se Hauser věnuje již nikoli „doznívající“ postmoderně, ale mnohem více „době přechodu“, respektive dle autorovy slovní verze: „době interregna“, jak si to formuloval již dříve sociolog Zygmunt Bauman ((Úvahy o postmodernismu, Individualizovaná společnost, Globalizace, Tekutá modernita…).
Michael Hauser mapuje a rozvádí další intelektuály – Gramsciho a Badioua – a zabývá se situací („tendence a jevy“) po roce 1989, dobou plných změn. Autor předkládá svou vlastní, pokud možno komplexní teorii po konci postmodernismu („končí kolem roku 2000“), zmiňuje nárust populismu a mezinárodního (náboženského) napětí.
V umění zdůrazňuje nástup realismu – jakýsi návrat k bodu nula neboli k přirozenému nahlížení viděné skutečnosti, a to bez dalších stylových nálepek a příliš subjektivních deformací. Ale stále v rámci „jednoty v mnohosti“. (Kdo se v tom má vyznat). Hauser se v knize tedy věnuje i kultuře / umění, v kterém spatřuje „sílící povědomí o proměně způsobu myšlení, vnímání a projevování se…“ s tím, že „postmoderní ironie a chladný odstup již nejsou dominantním způsobem projevu… a propojuje se s opravdovostí a entuziasmem.“ Hauser zmiňuje znaky „oscilující mezi melancholií a nadějí… fragmentací a celistvostí, dvojznačností a čistotou…“.
Konkrétněji se pak autor zmiňuje o uměleckém proudu, který výše zmíněný nový přístup zastřešuje: jmenuje se stuckismus (remodernismus). Počátky vidí u „stuckistického manifestu“ z roku 1999, který byl zformulován mladými britskými výtvarníky. Staví v něm proti radikálnímu realismu tvorbu spíše autentickou a s osobní zkušeností i akcentaci spirituálních hloubek. Nicméně ve stuckismu a radikálním realismu spatřuje Hauser „příklady uměleckých směrů, které se staví proti postmodernismu“. Domnívám se, že jde zvláště v této kapitole o umění o poněkud zjednodušený pohled. Spirituální hloubky a další zmíněné znaky byly v umění vždy přítomné (možná méně akceptované) a nemusely čekat na jakýsi stuckismus. Nakonec praxe ukazuje, že se toto hnutí stal jen okrajovou záležitostí, snahou definovat další nový směr, i když je pravda, že jisté zmíněné tendence tu jsou. Škoda, že autor ve svých úvahách více nebere v úvahu specifika střední Evropy, která jsou (nejen v umění) stále v nás přítomna přes veškerou globalizaci (a to bychom měli více zmiňovat). V této souvislosti bych doporučil například četbu knihy Evropa v novém světle (Evropská kultura jako střed mezi Východem a Západem, Praha 1994 od Harrie Salmana): Tento holandský intelektuál odkazuje do minulosti (rosenkruciáni, antroposofie, Fritjof Capra a jeho následovníci) i k současnosti a vnímá více v souvislostech vědecké poznání a duchovní zkušenost. Kniha Michaela Hausera je však plná exaktních úvah a patří na přední místa ve spektru literatury zabývající se hluboce současnou situací.
Shodou okolností vyšla nedávno nová kniha, která se rovněž zabývá naší přítomností – coby důležitou ba fatální křižovatkou. Je rovněž jakýmsi návodem k správnému směřování. Na rozdíl od levicového (marxistického) Hausera je však základním vědomím a hodnotovým hybatelem křesťanství. Thomas Berry (1913-2009) je jeden z nejvýznamnějších kulturních historiků naší doby; katolický kněz, historik a „ekoteolog“ patří mezi nejinspirativnější ekologické myslitele 20. století. Podrobně analyzoval povahu odcizení kultury a spirituality Západu. Inspirován Giambattistou Vicem, Carlem G. Jungem a Teilhardem de Chardin rozvinul společně s kosmologem Brianem Swimmem evoluční kosmologii „nového příběhu“, spojující vědu a spiritualitu, která lidstvo, přírodu a kosmos pojímá jako jednu společnou mnohotvárnou evoluční událost. Touto kosmologií otevřel pro lidstvo perspektivu nové „ekozoické doby“ jako éry jednoho integrálního společenství života.
Tato kniha je jeho klíčovým a zásadním příspěvkem k ekologickému myšlení: ukazuje, že pro uskutečnění velkého díla trvale udržitelného života potřebujeme hlubokou proměnu čtyř základních oblastí: politického a právního řádu; hospodářství a průmyslu, oblasti vzdělávání a konečně i náboženství.
Jen tak na okraj / na závěr: podle dramatika a spisovatele Thomase Bernarda tvrdil Franz Kafka, že: „je 98 procent lidstva přesvědčeno o tom, že poznáváním poznáváme skutečnost. Ti ostatní (hrdinové knih Bernarda a Kafky) vědí, že tomu tak není a jsou rozumní, a proto šílení.“ Ale teď vážně: jaká doba přichází, čeho jsme nebo budeme svědky ba aktéry?
-rd-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku