Zpravidla jsme přesvědčeni, že celkem známe vlastní historii i kulturní přesahy tak, jak je vnímají i v zahraničí. Ale zpětné vazby se nám odsud příliš nedostává, snad jen ve vypjatých politických okamžicích, pro média tak atraktivních. O to více bychom měli zpozornět, když se objeví nezaujatý autor a nahlíží naší minulost s potřebným a vítaným odstupem. Takovým, a spíše výjimečným, případem je u nás v roce 2015 vydaná kniha Thomase Orta, profesora historie na Queens College respektive City University of New York, kde vede dějiny středoevropské kultury. Kniha je nazvaná Umění a život v modernistické Praze s podtitulem: Karel Čapek a jeho generace, 1911 – 1938. Nejedná se zde ani tak o zásadní faktografický přínos, jako spíše o způsob podání i akcentaci jindy spíše zasutých informací a zvláště pak o celistvější pohled, tolik potřebný kontext.
Kniha byla příznivě přijata zahraničními slavisty a následně i širší veřejností (zvláště díky pochvalné recenzi v Times Literary Supplement, snad nejvlivnějšímu anglofilnímu literárnímu časopisu dneška). Text je totiž názorným příkladem současného zdravého trendu, kdy se pojí náležitá odbornost, trpělivá poučenost a čtivost bez přebytečných a spíše lokálních maličkostí. V žádném případě se tedy nejedná o povrchní pojetí, které by se ohánělo obvyklými pražskými atrakcemi Franzem Kafkou, Golemem apod. Však i z poznámkového aparátu lze usoudit na seriózní a dlouhodobě připravovanou studii srozumitelnou však i pro zahraniční čtenáře, kterým byla původně určena. Její přínos je ale zjevný i pro zdejší kulturní scénu a to svou mírou a povahou záběru. Na domácím knižním trhu se totiž většinou setkáváme na jedné straně buď s ryze odbornými statěmi a na straně druhé s planě beletristickým „čtivem“. Mezi tyto extrémní póly se z českých autorů málokdo pouští, snad z jejich obavy (a také nakladatelů) o nejasné zaměření na určitou cílovou skupinu.
Ortova kniha o převážně kulturní atmosféře našeho hlavního města je tak jakýmsi volným pandánem ke známé publikaci Vídeň na přelomu století od Carla E. Schorskeho (česky vyšla v roce 2000), poctěnou Pulitzerovou cenou. Zde je v podobném duchu, „odborně čtivém“ stylu, sledováno – na půdorysu politických, sociálních i kulturních stavů a procesů – vídeňské centrum s důrazem na plynulý příběh malíře Gustava Klimta. Vídeň, ač bývá Praze v mnohém blízká, se však nalézala v poněkud jiné situaci a zjevné jsou i rozdílné pozice kulturních elit v rámci hierarchie celé společnosti. Navíc autor knihy o Praze v některých aspektech se Schorskem nesouhlasí. A tak se také v úvodním shrnutí od Orsta dočítáme: „Tato kapitola navazuje na knihu Schorskeho Vídeň na přelomu století a zároveň zpochybňuje teorii kulturního rozvoje, která je v ní prezentována, a tvrdí, že na rozdíl od Vídně a Budapešti se v Praze zdejší modernističtí umělci neodcizili svému sociálnímu a národnostnímu prostředí. České přijetí kubismu bylo naopak součástí vzpoury proti introvertní estetické kultuře Rakousko-Uherska na přelomu století a pokusem znovu navázat plodný vztah s vnějším světem, který byl ve Vídni a Budapešti oslaben.“ A to je vskutku zásadní a pravdivá výtka upozorňující na paušální a tedy nepřesný popis dané situace dokonce i z pera renomovaného badatele.
Kultura respektive umění bylo ve Vídni podporováno coby záchranný tah na oddálení hrozícího rozkladu mnohonárodní monarchie. V Praze se naopak procitající moderna či avantgarda mínila dát do služeb budoucnosti a snad až ke kýženému vlastnímu státu s národní reprezentací. (Že byly tyto „novoty“ nelibě přijímány předchozí symbolistní dekadencí devadesátých let, ale i početným a zpozdilým měšťanstvem, je nasnadě).
Thomas Ort ve svém pozorném mapování tehdejší Prahy neopomíná ani na jinde nepříliš zmiňované problematické momenty a je tak bez postranních úmyslů vždy korektní. A tak připomíná, že v letech 1918 – 20 docházelo v Praze – a ještě více na Slovensku či na Podkarpatské Rusi – k násilným antisemitským nepokojům. Avšak závěrem shrnuje, že tolerantnější reprezentace nového státu „z pohledu Židů skýtalo Československo zdaleka nejpříznivější životní prostředí ve střední a východní Evropě.“ Také poněkud jinak nedotknutelných ikon zdejšího umění se Ort dotýká objektivněji, než je u nás obyčejně zvykem. Zmiňme například uvedený komentář Karla Čapka k jednomu ze zajímavých setkání: „Kubišta byl nadšený a schopný voják. V prosinci 1914 jeho dělostřelecká jednotka pomohla potopit francouzskou ponorku, která pronikala do přístavu v Pule. Ačkoliv byl Kubišta za své činy vyznamenán na kapitána, hluboce rozhněval frankofily z řad svých přátel v Praze. Když se s ním Josef Čapek, suše to komentoval takto: ´Byl tu teď den v Praze malíř Kubišta, má několik dní dovolenou; je aktivní obrlajtnant, tělem i duší, dobrý Rakušan, slibuje výhody pro středoevropské umění, německé, a současně i naše, když bude francouzská kultura zničena… Hodně mne unavila ta návštěva.“
K samotnému Čapkovi dramatikovi se váže zas jiná nepřízeň či podezření. Ort ve své knize píše: „V prvním plánu se Věc Makropulos zabývá vysoce neobvyklým tématem: úskalím života, který trvá příliš dlouho. Když byla hra uvedena poprvé, kritici předpokládali, že hra je reakcí na hru George Bernarda Shawa, Zpět k Methusalemovi (1921), jejíž inscenace měla premiéru několik měsíců před Věcí Makropulos a také v ní šlo o otázku dlouhověkosti. Přestože Čapek jakoukoliv souvislost v tomto směru usilovně popíral, podobnosti jsou zarážející.“
Obecně se celou sledovanou knihou vine pojem „čapkovská generace“. Ač jde jistě o nutné zjednodušení, snad i polemické, je z nadhledu zřejmé, že se jedná o kulturní (filozofický, občanský, morální) „pocit“ vklíněný mezi předchozí generaci symbolistní/dekadentní, kulminující v devadesátých letech kolem uměleckého časopisu Moderní revue – a následující, již ryze avantgardní, tedy spíše utopickou reprezentovanou mezioborovou skupinou Devětsil. K definici klíčového pojmu z roku 1932, uvedené v knize, nechme s vtipem promluvit samotného Karla Čapka: „Nemohu za to, že se stalo zvykem mluvit o čapkovské generaci; já ji nevymyslil, i myji si své ruce v nevinnosti. Pokud mohu soudit podle mínění osob, které se v problému generací vyznají patrně líp než já, zní zatykač na čapkovskou generaci asi takto: Vzrůst prostřední. Nos mezi očima, jejž občas jí uoírají. Zvláštní znamení: relativismus, pragmatismus, humanismus, liberalismus. Holduje neřestem státotvornosti a kompromisnosti. Je oficiální, a následkem toho překonaná. Pěstuje přízemní realism a živí se přisluhováním vládnoucímu řádu. A tak dále. Slovem, generace děsně protivná.“
Ano, „čapkovská generace“ byla nesena opatrným pocitem naděje a od roku 1918 i svobody. Ve filozofické rovině se pak ubírala od vitalismu Henri Bergsona přes antiracionalismus došla až k distingovanému liberalismu či zkrátka pragmatismu. Karel Čapek (1890 – 1938) toto směřování v mnohém zde formuloval i svou prací naplňoval. Toto stále zjevnější „opatrnictví“ mu vyčítal zvláště halasně F. X. Šalda – jeho hlavní a silný soupeř za podpory svých nepřehlédnutelných stoupenců. V knize se však autor snaží přiblížit a vysvětlit sílu této „opatrné“ generace a to i z pohledu v mezinárodním měřítku. Avšak zároveň Ort poznamenává, že Čapkova mezinárodní proslulost později vyprchala spolu s atmosférou, ke které se intelektuálova tvorba vztahovala. (K zajímavým patří stať porovnávající dnešní ne/proslulost společenského Čapka a introvertního Kafky). Na dobu moderní-oslavnou Ort také poukazuje: „Čapkovy hry se hrály téměř okamžitě na Broadwayi, v Londýně a v Berlíně a jeho romány se překládaly do světových jazyků. Dvakrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu a to, že ji nezískal, bylo zčásti způsobeno antifašistickým charakterem jeho pozdních děl a snahou Nobelova výboru neurazit Německo.“
Vlna Čapkovské proslulosti se začala zvedat roku 1924. Avšak, jak Orst uvádí, „levicoví radikálové jí odsuzovali jako nedostatečně radikální.“ (Společný jim byl snad jen odpor k starému naturalismu a Čapek se jasnozřivě distancovali od nových „kolektivních pravd“). Ort v mezinárodním kontextu pak Čapka a jeho družinu přiřazuje k tzv. generaci roku 1905. „Stejně jako Musil a Mann i on byl přesvědčen o tom, že na zpytování hlubin lidské motivace ani na zprostředkování uceleného obrazu skutečnosti rozum nestačí. I on koketoval s iracionalismem a obhajoval hodnotu intuice. Přesto nakonec i on ustoupil od pokusu zakotvit budoucí kulturu a společnost v intuici nebo ´víře´ a odmítl radikální politické projekty dvacátých a třicátých let… Jeho vlastní mistrovské dílo, románovou trilogii Hordubal, Povětroň a Obyčejný život, literární historik René Wellek označil za ´jeden z nejúspěšnějších pokusů o filozofický román v jakémkoliv jazyce.“
Ortova kniha je rozdělena do pěti základních kapitol: 1) Praha 1911: kubistické město, 2) Mezi životem a formou: Karel Čapek a předválečná modernistická generace, 3)Škola života: Karel Čapek a první světová válka, 4)Umění nerovná se život: Čapkovská generace a Devětsil, 5) „Já“ jako prázdný prostor a zástup: Karel Čapek a československá situace.
Přestože „čapkovská generace“ představuje mimořádně hodnotnou a plodnou etapu, neměla to snad nikdy lehké. Z jedné strany na ní tehdy útočil symbolistní F. X. Šalda („stoupenci pragmatismu ve skutečnosti víru nemají, ale pouze dělají ´jako by ´ji měli“), z druhé pak dále levicový Karel Teige („Přišli jsme nikoliv s návrhy na moderní umění, ale s plány nového života, nové organizace světa a jeho posvěcení“). Karel Čapek však vnímal nakonec naději pro budoucnost méně fanaticky: „Mám-li už volit mezi vírou a kritikou, volím kritiku; neboť víra mne zbavuje kritiky, ale kritika mi umožňuje zachránit aspoň nějaký kousíček víry, dokonce i víry jiných lidí.“ Kniha Thoase Orta je mimořádně poutavá, poučná a podnětná.
-red-
Diskuze k tomuto článku