Charles Baudelaire (1821 – 1867) byl první moderní („rockový“) básník, kulturní anarchista a zásadní umělecký kritik i pro 20. století. Leonard Cohen, Bob Dylan, Jim Morrison, Patti Smith… ti všichni jím byli ovlivněni a otevřeně se k němu hlásili. Také Mick Jagger prohlásil, že jeho „sympatie pro ďábla“ pocházejí z Baudelairových Květů zla. A po vypuštění básníkova dandysmu obdivoval tuto „antikult“ osobnost také punk a dosud i street art.
Baudelaire hrál významnou roli také ve výtvarném umění a je zván „otcem moderní umělecké kritiky,“ jenž se zapsal do historie recenzemi výstav pařížského Salonu (odmítnutých). Klíčová – a dodnes inspirativní – esej je z roku 1863. V „Malíři moderního života“ nabádá Baudelaire tvůrce, aby našli krásu (pravdu) nikoliv v přírodě romantiků, ale v syrovém ba ošklivém městském prostředí kolem sebe.
Umělec by tedy neměl utíkat do nereálných světů. Takovému pojetí se nejvíce ve své době přibližoval “nechtěně revoluční” malíř Édouard Manet, básníkův přítel. Ve stejném roce 1863 namaloval dnes známé obrazy: Olympii a Snídani v trávě, které signalizovaly zásadní obrat ve vývoji umění, jeho vnímání i poslání. Ostatně Baudelaire ovlivnil i pozdějšího slavného Waltera Benjamina – teoretika umění v jeho úvahách o populárním či „nízkém“ umění, konkrétně pak ve stati „Básník v éře vyspělého kapitalismu“.
Vybíráme z knihy Charlese Baudelaira nazvané „Úvahy o některých současnících“:
– Krása je vždy podivná. To neznamená úmyslně a chtěně podivná, protože pak by byla čímsi zrůdným, co vybočilo z kolejí života. Domnívám se však, že trochu podivnosti je v ní vždycky, podivnosti naivní, nevypočitatelné, nevědomé, a že právě proto je krása krásou.
– Malířství toť evokace a projev magie, a když se nám zjeví vyvolaná osoba, oživená myšlenka, když nám pohlédne do tváře, pak nemáme právo pošetile se přít o správnost kouzelníkova zaklínadla. Pro školomety a mudrlanty není spletitější otázky než vypátrat podle jakého zákona umělci, ve svých metodách zcela protichůdní, vyvolávají stejné myšlenky, probouzejí stejné city.
– Je to myšlenka pokroku. Ta blikavá lucerna, ten výmysl dnešních přemoudřelců, patent, za který neručí ani příroda, ani Bůh, ta moderní lampička halí do tmy všechno, co máme poznat. Volnost pozbývá smyslu, trest neexistuje. Kdo se chce ve světě vyznat, musí především zhasnout tu zrádnou lucernu. Ta nerozumná myšlenka, která vykvetla na shnilé půdě moderní domýšlivosti, osvobodila kdekoho od jeho povinností, zprostila vůli všech závazků, které ji ukládá láska ke kráse.
– Ve sféře umění a poezie má málokterý tvůrce nějaké předchůdce. Tam je každý květ spontánní, individuální. Umělec mluví jen a jen za sebe. A budoucnosti slibuje jen svá vlastní díla. Ručí výhradně sám za sebe. Umírá bez potomků.
– Malíři řídící se obrazností hledají ve slovníku prvky odpovídající jejich pojetí, které pak uspořádávají po svém a jímž dají zcela nový vzhled. Ti, kdo nemají obraznost, slovník opisují. Výsledkem je pak hrozná neřest, neřest zvaná všednost.
– Příroda nám přikazuje zabíjet. Projděte, rozeberte všechno, co je přirozené, všechny činy a tužby čistého přirozeného člověka, a nenajdete nic než hrůzu. Všechno krásné a ušlechtilé je výsledek rozumu a úvahy. Ctnost je umělá, nadpřirozená. Zlo se páše bez námahy.
– Nemám přesvědčení, jak je chápou lidé mého století… Žádný lidský respekt, žádný falešný stud, žádné souručenství, žádné všeobecné utrpení mě nedonutí mluvit hantýrkou tohoto století, ani mísit inkoust se ctí.
– Neukojená žízeň po tom, co je na onom světě a co život odkrývá, je nejživějším důkazem naší nesmrtelnosti.
– V umění není nic náhodného ani mechanického. Šťastný nález je prostým důsledkem správné úvahy… obraz či báseň je strojem, jehož všechny systémy jsou pochopitelné pro cvičené oko.
– Co je to umění v moderním pojetí? Je to vytváření sugestivního kouzla obsahujícího současně objekt i subjekt, umělcův vnější svět i umělce samého.
– Opilost je popřením času, je třeba být stále opojen.
– Kdo říká romantismus, praví moderní umění, to znamená intimitu, spiritualitu, barvu, směřování k nekonečnu, vyjádřené všemi prostředky, jež obsahuje umění.
– Bytí je neviditelné.
(Charles Baudelaire, jehož výročí narození jsme si včera připomněli, byl francouzský “prokletý” básník, překladatel, ale i umělecký teoretik a kritik. Pověstné jsou jeho statě o Salónech (první napsal v roce 1845). Vcelku se dotkl za necelých patnáct let činnosti výtvarného kritika většiny aktuálních otázek malířství, sochařství a kresby své doby.
Jeho teoretické poznámky a recenze vyšly u nás v roce 1968 v Odeonu pod názvem Úvahy o některých současnících).
-rw-
Diskuze k tomuto článku