Sylvia Plath a její tvorba se dosud těší zasloužené pozornosti. V roce 1963 ukončila ve 30ti letech dobrovolně svůj život, avšak její legenda a dílo jsou i dnes živé. Stále nové generace jsou fascinovány její nevšední naléhavou otevřeností. Plath je známa svou literární tvorbou – povídkami, romány, poezií či deníky. Málo se však ví, že tato žena chtěla být původně malířkou – a studiu umění se také zpočátku věnovala. Její známá „zpovědní“ poezie měla tedy předobraz v malbách, kolážích či kresbách, kterým se věnovala už od dětství. A můžeme se jen dohadovat, jak by tato cesta pokračovala. Byla však přehlušena jejími literárními aktivitami, ve kterých mohla zřejmě svůj neklid vyjádřit náhle a bezprostředněji. Její tvorba se rodila z pochybností a depresí.
Odmítala tradiční roli ženy, pochybovala o hloubce svých citů, o své kráse, o své tvorbě. Přesto část jejích děl ukrývá strhující a charismatické myšlenky, záblesky nevšední ryzosti. Patří mezi nejvýznamnější básnické a literární hlasy 20. století.
Sylvia Plath se pravdivě projevovala a nedělila svůj projev na literaturu a malířství. V obojím hledala samu sebe, vyjadřovala se k okolnímu světu – a svou výpověď se snažila nějaký čas mezioborově „syntetizovat“.
Díky citlivé povaze a vnějším okolnostem v dalších letech více psala, než malovala. Svou nerozhodnost či neschopnost vydat se jen jedním směrem (osobním i profesním) jasně dokládá také její obrazivý povzdech:
„Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky. Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík. Jeden fík byl manžel a šťastný domov plný dětí, druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka, další fík byla É. Gé., skvělá vydavatelka, další byla Evropa a Afrika a jižní Amerika, jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními, a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu, a kromě těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem nedokázala rozeznat. Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat. Chtěla jsem je úplně všechny, ale vybrat si jeden znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla a nemohla se rozhodnout, fíky se začaly scvrkávat a černat a pak mi jeden po druhém spadaly na zem k nohám.“
Sylvia Plath je stále fenoménem, a tak došlo i na expozici, která byla překvapivě sestavena také z její rané výtvarné tvorby. V roce 2018 uspořádala Dorothy Moss, kurátorka malířství a sochařství, výstavu „One Life: Sylvia Path“. Smithsonian National Partrait Gallery ve Washingtonu nabízela přehlídku, díky níž známe několik dosud neznámých obrazů a kreseb této slavné básnířky.
Sylvia Plath hledala svou identitu, sebevědomí, štěstí a smyl života. V tvorbě zkoušela různé polohy než se v 50. letech 20. století stala uznávanou literátkou. Ani tehdy však nenalezla klid, a dokonce pokračovala ve svém „dualistickém“ přístupu k životu. To se projevovalo nejen v její tvorbě, osobním (bouřlivém i nešťastném) životě, ale i zevnějšku. Známé jsou její proměny (většinou k nim docházelo po opuštění psychiatrických léčeben): jednou byla zádumčivou „hnědovlasou“ ženou, jindy zas vyzývavou „platinovou“ kráskou podle vzoru Marylin Monroe.
Podívejme se však na její vzácné výtvarné projevů a upřímné literární citace:
//Dnes je prvního srpna. Je horko, opar a vlhko. Mám chuť napsat báseň. Ale pamatuji se, co stálo v jednom zamítavém redakčním dopise: Po silném dešti se nám básně nazvané „Déšť“ hrnou ze všech koutů.
//Přítomnost ve mně existuje navždy a navždy se neustále posunuje, plyne, roztává. Tato vteřina je život. A když vyprchá, je mrtvá… je to jako tekoucí písek… beznaděj od samého počátku. Příběh nebo obraz mohou sice prožitý vjem trošku oživit, ale to nestačí, to nestačí…
//Přicházejí okamžiky, kdy na mě doléhá jakýsi neurčitý pocit očekávání, jako by tam pod povrchem mého chápání bylo cosi, co čeká na mé prozření.
//A ty jsi dojemné ztělesnění toho všeho. Tebe, tebou, pro tebe. Bože, že by neexistovalo nic jiného než to potácení se mezi smíchem a slzami, sebeuctíváním a sebeznechucením, pýchou a odporem?
//Chci si pronikavě uvědomovat všechno, co jsem dosud brala jako samozřejmost. A když cítíš, že tohle může být tvé poslední sbohem, tvoje naposledy, zasáhne tě to ještě silněji… chci to všechno zastavit, celý ten monumentální groteskní vtip dřív, než bude pozdě. Ale vypadá to, že psaním básní a dopisů se nic nezmůže.
//Mám v sobě vypěstováno příliš mnoho skrupulí, než abych bez katastrofálních následků dokázala prolomit stávající tradice… Mohu jenom závistivě stát na hraniční čáře a nenávidět muže, kteří – nerozpolcení – mohou svůj sexuální hlad zasytit svobodně a bez pochybností, zatím co já se hrabu od jednoho rande k druhému a těžkopádné, nikdy nenaplněné touze. Celé mě to znechucuje.
//Kdybych o všem tak nepřemýšlela, byla bych šťastnější. Kdybych neměla sexuální orgány, nepotácela bych se na hranici nervózních emocí a slz.
//Kdyby v populárních písničkách vyměnili slovo „láska“ za „žádost“, přiblížili by se víc pravdě.
//Nemohu oklamat sama sebe – uvědomuji si příliš jasně, že ať je člověk nadšený, jak chce, ať si je sebevíc jistý, že charakter je osudovou záležitostí… nic není opravdové, ani minulost, ani přítomnost. A když nemáš ani minulost ani budoucnost – to jediné, z čeho se skládá přítomnost – pak se té prázdné ulity můžeš klidně zbavit a spáchat sebevraždu.
//Bože, život je samota, bez ohledu na všechny existující opiáty, bez ohledu na křiklavé pozlátkové veselí bezúčelných večírků i bez ohledu na šklebící se tváře nás všech.
//Pro mne je psaní způsob života, na tom se nedá nic změnit.
//To je ten klam: člověk si představuje, že bude šťastný navždy a po vykonaném díle přirozeně zestárne. Proč však spáchala sebevraždu Virginia Woolf? Nebo Sara Theasdale nebo jiné skvělé ženy? Byly neurotičky? Bylo jejich psaní sublimací (fuj, jaké příšerné slovo) hluboké, primární touhy? Kéž bych to věděla! Kéž bych věděla, jak vzdálené cíle si mohu určit, co od svého života mohu vyžadovat!
//Mluvím o sobě, pozoruji tmavé stromy a cítím se požehnaně neutrální. Je to o tolik jednoduší než být s lidmi a muset se tvářit šťastně, nezranitelně, chytře.
//Vypadá to, že abych nalezla vnitřní sílu, musím vždy projít nějakou krizí. Dnes ráno mi všechno připadá chladivé, jasné a možné. Velkou chybou Ameriky je atmosféra tlaku, která v ní panuje, očekávání konformismu.
//Zlost mi svírá hrdlo a otravuje vše svým jedem, ale jakmile začnu psát, ztrácí se, přelévá do písmen – psaní jako terapie?
//Předstíraná odvaha – strach je opět tu. Absolutní a vše vyhlazující panika: tady končí všechny deníky – psí víno na protější cihlové zdi končí úponkem připomínajícím zatuhlého zeleného šneka. Silná jména, slova. Mám strach. Z čeho?
//Nejhorší ze všeho by však bylo žít bez psaní. Jak se tedy smířit s těmi menšími ďábly, menšími zly, a nedopustit, aby narůstaly?
//PROBLÉM: Stejný čin může být dobrý i špatný, závisí jen na jeho emocionálním obsahu. Třeba pohlavní styk. Třeba dávání dárků. Třeba hledání zaměstnání.
//Proč jsem se po „neuvěřitelně krátkých“ třech elektrických šocích vznesla tak vysoko? Proč jsem cítila, že musím být potrestána, že musím potrestat sama sebe… cítit se provinile.
//Čeho se bojím? Že zestárnu a zemřu, aniž bych se stala Někým.
//Kdybych jenom dokázala vypudit z hlavy fantóma neustálé potřeby někomu konkurovat, zbavila se svého bezbřehého egoismu a dokázala se stát nástrojem druhých, nástrojem vnějšího světa… Zatím však bojuji proti naivitě a narcisismu.
//Psaní je moje zdraví. Kéž bych jednoho dne dokázala prolomit svoje chladné zahledění do sebe… Vyhýbám se tolika věcem proto, že když je nedělám, nikdo mi nemůže říct, že jsem v nich neobstála.
//Nikdy se nesmím stát pouhou matkou a hospodyní… Strach o smysl života… Nenáviděla bych se, kdybych se ocitla v situaci, v níž by se moje dítě stalo jakousi náhražkou – musím si najít životní smysl nezávisle na něm.
//Tvůrčí duch představivosti se ode mne vzdaluje… Uvádím sebe sama do jakéhosi stavu necitlivosti a předstírám, že se nic neděje.
//Jednoho dne, až se dopotácím do kuchyně, abych uvařila vejce, nakrmila miminko mlékem a nachystala večeři pro přátele svého muže, vezmu si do rukou Bergsona, Kafku a Joyce a marně budu toužit po tom duchu, po těch myslích, jež mne tak přesahují.
//Začalo svítat, černobílé šedivo a zmrzlé peklo. Nemohla jsem ani odpočívat ani spát, nemohla jsem nic… Všude jsem slyšela zvony, telefony – ne však pro mě – a domovní zvonky ohlašující kytice růží pro všechny dívky na světě, jenom ne pro mne. Čiré zoufalství… Když je mi psychicky nejhůř, bum, prásk, nebe se bortí a tělo mě zrazuje.
Sylvia Plath (1932 – 63) byla americká spisovatelka s evropskými kořeny – zemřela v Londýně ve věku 30ti let, když spáchala sebevraždu. Byla manželkou básníka Teda Hughese, se kterým měla dvě děti. (Tento svazek jí přinášel zpočátku štěstí, později hluboké deprese). Stala se první autorkou, jež obdržela Pullitzerovu cenu posmrtně. Zásadní je její román The Bell Jar (Pod skleněným zvonem). Když konečně vyšel roku 1963, balík s doručenými autorskými výtisky však ani nerozbalila – a rozhodla se pro dobrovolný odchod ze světa. A když si později čtenáři a hodnotitelé přečetli její dílo, shodli se, že jde o výpověď téměř absolutní – spjatou s životem natolik – že se „jeho garancí stal život sám.“ Spisovatelčin český překladatel Jan Zábrana to shrnul takto: „Ta bezohledná intenzita nemohla mít pokračování, skok do rimbaudovské končiny, kde se básník stává ´vidoucím´, musel skončit katastrofou… Na světě se platí za všechno, i za poezii…“. Sylvia Plath si založila první deník už v dětství a pokračovala v jeho psaní až do své smrti. Vedle básní, zvláště poslední sbírky Ariel, představuje její nejvýznamnější dílo. Autorka o něm mluvila jako o „litanii snů, plánů a nezbytností“. Nevšední jsou také její Deníky.
-rw-
Diskuze k tomuto článku