Jen těžko si dnes umíme představit dobu, kdy se mladí umělci snažili vymanit z dosavadních zvyklostí akademického zobrazování. Zobrazování viděné skutečnosti realistickým či impresionistickým způsobem se stávalo v nové atmosféře nedostatečným výkonem… Pozornost citlivého jedince se začala přesouvat z vnějšku dovnitř – díla Dostojevského, Bergsona, Schopenhauera či Nietzscheho rezonovala s dobou ve společné a také individuální rovině. Ztráta obecných hodnot či mizejícího zastřešujícího náboženství vytvářela atmosféru, ve které byl jedinec ponechán sám sobě. Přesto se duše dovolávala nadosobních přesahů, víra v transcendenci byla člověku stále vlastní… Umělci tedy hledali adekvátní osobní či skupinové formy vyjádření, které však měly vycházet z teoretických úvah. Potřebovali zobecňující pravidla či východiska, kterými se inspirovali nebo která sami sepisovali. A tak není náhodou, že ti nejradikálnější tvůrci se někdy stávali autory teoretických pojednání. Mezi ně patřili Vasily Kandinskij: O duchovnosti v umění (1896), František Kupka: Tvoření v umění výtvarném ( 1910 ), Adolf Loos: Ornament a zločin (1913), Piet Mondrian: Nové zobrazování v malířství (1913) atd.
V podstatě bylo všem těmto programům společné přesvědčení, že svět je prostoupen jedním společným principem a univerzální neměnnou pravdou, která se však nalézá za běžně viděným prostředím. Viditelná skutečnost by měla být při tomto uchopování odsunutá, za jejímž „Májiným závojem“ existují ideje, které lze zobrazit abstraktním či jinak subjektivně upraveným výrazem. Umění, filozofie a náboženství mohou nadále manifestovat ducha a ideje, ovšem v jiné a „pravdivější“ rovině. Ani kubismus – a zvláště v českém prostředí – nebyl ušetřen změnám či dodatkům. Například sám Kubišta usiluje jít neohroženě ještě dále – za pouhou formu. Svému snad jedinému blízkému příteli – Janu Zrzavému – v tomto duchu píše již roku 1914: „Kubismus je… povrchový, zabývá se více tělem objektů, a proto je analytický, i sám Picasso. Syntéza vznikne tentokráte, až se pozornost přesune více na ducha.“ Takový cíl ovšem vyžadoval mimořádnou koncentraci, talent, víru a inteligenci či přesněji: pronikavou intuici.
V těchto dnech vychází v novém překladu kniha Abstrakce a vcítění od Wilhelma Worringera. Jedná se o zásadní soubor esejů, z nichž ten ústřední vyšel v Mnichově roku 1908 a stal se teoretickou základnou německých expresionistů. Původně šlo o disertační práci mladého autora, která se ještě před oficiálním vydáním stala inspirativním ba přelomovým zdrojem úvah aktuálních tendencí. Již jako časopisecký příspěvek bez Worringerova vědomí vyvolal živou diskusi rezonující s obecnějším duchovním vývojem. Tato „začátečnická práce“ se dočkala hned v prvních letech několika vydání, jehož premiéra se díky nedorozumění odehrála na stránkách Mnichovského almanachu již roku 1905. Stalo se tak, když Paul Ernst pochvalně recenzoval text v domnění, že se jedná o přepis již vydané publikace. Worrigerovy myšlenky nicméně byly již na světě – a v následujících veřejných vydáních se staly událostí důležitou pro dějiny umění počátku 20. století a jeho plnější chápání.
Jak již název napovídá, pojem abstrakce byl pojmem ducha nové doby zpočátku reprezentované zvláště subjektivně neseným expresionismem ducha, formy a obsahu. Pro hlubší badatele tato esej byla rozvinutím myšlenek slavného historika umění Aloise Riegla (chtění) a estetika Theodora Lippse (vcítění). Ze zpětného pohledu je však zřejmé, že práce obsahuje značnou osobní invenci samotného Wilhelma Worringera, který se přes umění primitivních národů dostal k dobovým hledáním aktuálních tendencí. Jeho „příspěvek k psychologii stylu“ tedy Abstrakce a vcítění (coby protikladů) zmiňoval přístupy vzdálené doznívajícímu akademismu či popisnému realismu. „Výše definovanému protikladu vcítění a abstrakce, podle kterých jsme umění hodnotili, odpovídá na poli dějin náboženství či pojetí světa pojmová dvojice imanence (světskost, pozemskost), vyhraňující se jako polyteismus nebo panteismus a transcendence (smyl pro jevy přesahující vnímání pozemského světa) vedoucí k monoteismu,“ poznamenává v eseji Worringer. Jeho estetika vcítění zmiňuje přístup, kdy nad formou objektu má převládat prožitek pozorujícího subjektu jaký známe již z epochy romantismu coby estetického zakoušení. Takovou cestu k nejvyšším hodnotám podmiňoval Worringer popřením běžné prostorové dimenze ve prospěch krystalické formy, která se v českém umění ujala ve svérázně osobitém „národním“ kuboexpresionismu.
Poznávání těchto a dalších myšlenek nejen že ovlivnilo tehdejší nastupující generaci stojící na prahu nových směrů, ale umožňuje nám dnes lépe pochopit výtvarné umění na počátku 20. století.
A jaký vliv měla Worringerova práce na české umělce? Je zřejmé z různých dobových citací, že ji četli a znali zejména příslušníci uměleckých kruhů kolem skupiny a Spolku výtvarných umělců (do 1914), tedy tehdy mladých (vesměs ve věku 25 let) českých / německých studentů pražské Akademie výtvarných umění. Mezi které patřili Emil Filla, Bohumil Kubišta, Otakar Kubín, Bedřich Feigl, Willi Nowak či Antonín Procházka. Osma tehdy na svých dvou výstavách (1907 a 1908) u veřejnosti pochopení příliš nenašla, jediným pochvalným recenzentem byl Max Brod, důležitá byla také byť tichá soukromá podpora F. X. Šaldy. Naopak odsudek k malbě mladé generace vyslovil veřejně i Karel Čapek, když mimo jiné napsal: „Je to svět chimér a fantastických iluzí, je to asfodelová louka, na níž nesvítí slunce…“.
GVUO: Obraz Hypnotizér, který Kubišta namaloval v roce 1912, patří k tomu nejlepšímu z autorovy krátké, avšak bohaté tvorby. Dílo, které je malováno v duchu kubismu, v sobě ukrývá i hmatatelné prvky futurismu. Ostré až technicky laděné rysy postav hypnotizéra a jeho pacienta překypují energií. Obraz tmavých kontur a barev je vyvážený a malovaný s jasnou vizí a jistotou. Není proto překvapením, že se jedná o velmi vyhledávané dílo nejen mezi českými, ale mnohdy i zahraničními kurátory.
Mezi vystavujícími se vyskytli i teoretizující umělci, kteří nové myšlenky přijímali a zvláště rozvíjeli, i když Worringer nebyl u nás tak zásadní postavou. Česká předválečná avantgarda se odpoutávala od předešlého dogmatu popisného či líbivého realismu, ale měla své limity. – a k čisté abstrakci nedospěla. Nicméně společným znakem teorie i praxe mladých převážně malířů byla snaha o nalézání hodnot dalo by se říci absolutních, i když bez čistě náboženského podtextu. Mluvíme o sféře nalézající se nad smyslovou skutečností, kterou lze alespoň zčásti uchopit vlastním produchovnělým tvaroslovím. V tomto smyslu se nejvíce tomuto cíli přiblížil Bohumil Kubišta. Ve shodě s Worringerem šlo o „vytržení objektu z vnějšího světa“ a učinit ho „nutným a nezpochybnitelným.“ Kubišta vzal na sebe těžké břímě, později tak příznačné pro celé moderní umění. Byl si toho sám vědom a zapsal si: „Když byla provedena vzpoura proti bohu a když se člověk povýšil na jeho místo… změnil se jednotný útvar lidské společnosti, poněvadž se každé individuum stalo jistým středem akční síly.“
Takovou cestu k nejvyšším hodnotám podmiňoval Worringer popřením běžné prostorové dimenze ve prospěch krystalické formy, která se v českém umění ujala ve svérázně osobitém „národním“ kuboexpresionismu.
Vedle Worringerova spisu a dalších teoretických programů zde hrál důležitou roli i praktický příklad dosud nebývalé odhodlanosti. Když spolek Mánes uspořádal v dočasném pavilonu pod Kinského zahradou v Praze roku 1905 výstavu Edvarda Muncha, bylo rozhodnuto. Tato událost se stala pro mladé malíře doslova „bombou“. Emil Filla, Kubištův spřízněnec, na to vzpomínal: „Byl konec kázni ve škole, konec všem autoritám… dílo Munchovo otřáslo s námi v základech… byli jsme v trvalém vytržení.“
S Munchem Kubištu navíc spojovala osudová tragičnost prožívání života. Český malíř po vzoru svého norského „Boha“ naplno zahájil svůj expresivně drásající styl, v jehož zadním plánu tušíme promyšlenou geometrickou strukturu a matematické „nadpozemské“ proporce. S jeho prostředky sondoval sebe – člověka s rozjitřenou duší, jak vidíme na malbách Kuřák, 1910) nebo ve skupinové kompozici (Trojportrét, 1907), ale i v nadčasovém trpitelském tématu (Sv. Šebestián, 1912).
Mezi další klíčová díla Bohumila Kubišty patří obraz Hypnotizér (1912), který je součástí právě probíhající výstavy v Galerii Výtvarného umění v Ostravě pod názvem Metelice do očí.
Radan Wagner
foto: Triáda a Galerie výtvarného umění Ostrava
Kniha: Abstrakce a vcítění – Wilhelm Worringer, překlad Martin Pokorný, Triáda 2024, 2026
Výstava: Metelice do očí, Galerie výtvarného umění Ostrava, kurátor: Karel Srp, do 19. dubna 2026
Diskuze k tomuto článku