Rudolf Steiner – autor vlivného učení zasahujícího do celé řady oborů – byl inspirativním fenoménem 20. století, který zanechal stopy i v českém výtvarném umění. K našemu, respektive středoevropskému teritoriu měl tento charismatický vizionář mimořádný vztah, o kterém se dočítáme také v knize Poslání střední Evropy, kde se nalézá „harmonizující impulz“ pro další duchovní vývoj. Steinerova „spirituální věda“ se mezi válkami šířila především díky jeho četným přednáškám. „Dvanáctkrát navštívil Prahu. Pouze v místech, kde bydlel, v Mnichově, kde uváděl svá mysterijní dramata, a ve Stutgarttu, kde založil první waldsdorfskou školu, byl častěji,“ dozvídáme se v knize Rudolf Steiner a Praha.

Postupně v letech 1915 – 1924 coby nejdříve stoupenec teosofie a později své antroposofie seznamoval své české, německé či židovské posluchače se svou vizí na půdě pražských spolků a kroužků (první tři přednášky proběhly v dodnes fungující kavárně Louvre na Národní třídě). Mezi návštěvníky se vyskytovali Gustav Meyrink, Berta Fantová, Max Brod, Franz Kafka nebo Albert Einstein. Nové učení, které v těchto i mezinárodních kruzích rezonovalo bylo v podstatě reakcí na jinak převládající pozitivismus a extrémní racionalismus (ale i lidový spiritismus). Také v této snaze o „vyvažování hmoty a ducha“ hrála pražská zainteresovaná společnost svou významnou roli.

REKLAMA

Na atmosféru a odkazy této doby upomíná nedávno vydaná mimořádná publikace Pražská antroposofická moderna 1907–1953, ale i v těchto dnech probíhající stejnojmenná výstava. Za těmito počiny stojí autor a kurátor David Voda, jehož úvodní texty přinášíme:

Sto let od smrti Rudolfa Steinera († 30. 3. 1925), rakouského filosofa, okultisty, architekta, sochaře, designéra, tvůrce antroposofie vznikl výstavní a knižní projekt Pražská antroposofická moderna 1907–1953. Rudolf Steiner totiž (spolu s Marií Steiner) »odkázal« právě Praze, kterou mezi lety 1907 a 1924 dvanáctkrát navštívil, gene raci duchovních umělců a umělkyň a »proměnil karmu« metropole na Vltavě. Umění antroposofické filiace z Prahy – od tvůrců německožidovské, české, maďarské i chorvatské identity – se zde zjevuje v překvapivé šíři: od malířství, kresby, grafiky, sochařství, užitého designu, fotografie, šperkařství, literatury a filosofující esejistiky, eurytmie, hudebního dramatu až po uměleckou výšivku.

Čtěte také

Spiritismus, umělci a místní „surrealisté z roubenek“

Před 2 roky

Otto Gutfreund: Úzkost / příběh proslavené sochy…

Před 4 týdny

Mezi mistrovská díla a jedny z nejpozoruhodnějších ženských uměleckých výkonů z českých zemí patří fantastické zlacené historizující oltáře – retábly s vloženými hedvábnými výšivkami z dílny Hilde Pollak-Karlin a Richarda Pollaka-Karlina, manželů, kteří během první světové války působili pod vedením Rudolfa Steinera ve švýcarském Dornachu v mezinárodní kolonii, jež budovala první Goetheanum. V tamějším Rudolf Steiner Archivu se dodnes dochovalo pět těchto retáblů vzniklých v Praze mezi lety 1927–1931, svým provedením nemajících ve světě obdobu. Jejich tvůrkyně Hilde Pollak Karlin je komponovala jako syntézu středověké anglonormanské tradice, renesanční burgundské lazurní techniky a impresionismu. Opulentní zlatá a hedvábná díla souvisejí i s tehdy světově proslulou pražskou školou byzantských studií ruské bílé emigrace. V dráždivé kulturní a duchovní juxtapozici se tak v meziválečné Praze potkává revival západovýchodní výšivky, Byzanc, Rusko a antroposofie.

Mezi další tvůrce pražské školy patří grafička a malířka Otty Schneider, grafik Joseph Prinke, šperkař Josef Přikryl, sochaři a designéři Bogdan Cerovac a Bohumil Josef Jerie. Dva posledně jmenovaní stáli za vznikem »Dornašského designu z Prahy« ze 30. a 40. let. Dornašský nábytek a užité předměty (nejen) pražské provenience byly koncipovány jako mementa viae, upozornění na duchovní cestu, a byt antroposofa měl být místem, kde probíhá »sakramentalizace všedního dne«. Unikátní je výskyt pětice hudebních skladatelů tvořících antroposofické kompozice (Alois Hába, Viktor Ullmann, Alexandr Vaulin, Blažena Rylek Staňková, Karel Reiner). Mezi nimi ční opera a libreto Aloise Háby Přijď Království Tvé – světově jedinečný šestinotónový opus, v němž se originálním způsobem řeší sociální a duchovní otázky doby, na pozadí »rendez-vous Čapkových robotů a mechanického okultismu Rudolfa Steinera«.

V antroposofické Praze vidíme také »feministický okultismus«, nečekaně vysoký výskyt umělecky a společensky činných žen. Ruce umělců se noří do hmoty materiálu (barvy, hedvábí, dřeva, kovu, do tonální soustavy) a manifestují „zbožnou úctu k malému“ Andacht zum kleinen. (Steiner). Ke každému stehu jehlou a nití, ke každému úderu puncem do stříbra, ke každému vrypu dlátem do dřeva, ke každé čtvrtince, šestince tónu v mikrotonální hudbě. P říběh pražské antroposofie měl skončit hrůzami šoa, „vylikvidováním českých Němců“ (Edvard Beneš) nebo třídní nenávistí stalinistického teroru. Knot svíčky v goetheanském svícnu měl zůstat navždy zalit ve vosku zapomnění.

Dornach – Praha: 723 km

Pražská antroposofická enkláva má svůj původ v umělecké kolonii v Dornachu u Basileje. Kvas evropského umění na přelomu 19. a 20. století se realizoval v podobných reformních koloniích – v ideálu „města na kopci“, které zrodí novou společnost a překoná starý zkažený svět (Worpswede, Laren, Humanitas, Monte Verità). Rudolf Steiner jako předseda německé sekce Teosofické společnosti Adyar začal formovat nový styl už roku 1907 na sjezdu německých teosofů v Mnichově. Pro své Mysterijní hry pak v Dornachu navrhl první Goetheanum – stavbu, kterou realizovalo mezi lety 1913 až 1920 až 350 umělců z celé Evropy. Zde se etablovala nová antroposofická architektura, malířství, sochařství, design a pohybové umění eurytmie. Roku 1914 sem dorazili i manželé Pollakovi – vyřezávali hlavice a architrávy, ve velké kopuli malovali novým způsobem rostlinnými pigmenty. Hilde Pollak-Karlin formovala jako první umělkyně v dějinách vizuální podobu eurytmie v četných plakátech. V roce 1916 je doplnila Pražanka Otty Schneider.

Dornašské reformní impulsy začaly do Prahy pronikat už od ranných 20. let: zprvu v malířství a výšivce (Pollakovi se usazují v Praze 1919), v eurytmii (pražský úspěch zažíval eurytmický sbor Marie Steiner), v šíření sociální reformy tzv. Sociální trojčlennosti, nakonec i v biodynamickém zemědělství a medicíně (pražská Veleda zal. 1926). Výměna zůstala čilá i po požáru a zá niku prvního Goetheana (1922) a dokončení druhého Goetheana (1928): malíř Joseph Prinke konzultoval své práce se Steinerem, evropsky proslulý skladatel Alois Hába publikoval v týdeníku Das Goetheanum, Viktor Ullmann zhudebňoval básnická díla druhého předsedy Antroposofické společnosti Alberta Steffena, designér Bogdan Cerovac přenesl do Prahy dornašský styl v uměleckém řemesle.

Dornach byl 20 let referenčním, poutním i lékařským cílem (klinika Ity Wegman) mnoha antroposofů. V Protektorátu antroposofové židovského původu marně doufali v dornašský exil (Pollakovi, Ullmann). Blízkost obou center se naposledy projevila na Velikonočním sjezdu Anthroposofické společnosti v roce 1947 v Praze, kde vystavovali prominentní Dornašané – žačka Vasilije Kandinského Maria Strakosch-Giesler a významná ruská grafička a malířka, žena Andreje Bělého, Assja Turgenieff.

Vyšívané oltáře Hilde Pollak-Karlin

Hilde Pollak-Karlin (1874–1942), Vídeňanka s maďarsko-židovskými kořeny, roku 1919 usazená v Praze, patří dnes k zapomenutým umělkyním. I ona byla přesvědčena jako Sofie ze hry Brána zasvěcení, že „poznává smysl života a že postihuje smysl umění.“ (Hilde Pollak-Karlin)

V roce 1919 přestala obrazy malovat a začala je vyšívat pravým hedvábím do bohatých podkladových textilií. Své výšivky vystavovala adjustované jako klasické závěsné obrazy v Praze i v Dornachu. Po devíti letech práce a teoretického studia přistoupila s manželem Richardem (1867–1942) k realizaci série podivuhodných oltářů. V neogotických a neobarokních schránách jehlou a nití ztvárnila vlastní imaginace posmrtného osudu Rudolfa Steinera. V dornašském Rudolf Steiner Archivu ve Švýcarsku se dodnes dochovalo pět z nich. Jsou datovány lety 1927 až 1931.

Z její přednášky o dějinách evropské výšivky víme, že se inspirovala středověkou anglonormanskou školou, renesanční burgundskou výšivkou a francouzským impresionismem. Tyto práce odkazují k antické sakrální funkci textilního umění (Orient, Řecko, Řím), ale i k pražské škole byzantských studií ruské bílé emigrace (Nikodem Kondakov). Jako by se v nich se potkala mystika západní výšivky, Byzanc, Rusko spolu s antroposofií. Složité kompozice citují i z konkrétních vzorů (Andrej Rublev, Masaccio, Marc Chagall). Jejich účel zůstává zahalen tajemstvím. Nákladná forma odvolávající se na sakrální poklady Prahy knížecí, královské i císařské napovídá, že šlo o votivní dary zesnulému mistrovi – o poděkování Prahy Dornachu. Nemají žádnou obdobu nejen v kontextu českého (ženského) umění 20. století, ale celosvětově.

Mimo dornašské umělecké sbírky se z jejích výšivek nedochovala žádná. Manželé Pollakovi tragicky zahynuli v říjnu roku 1942 ve vyhlazovacím táboře v Treblince.

Dornašský design z Prahy

Antroposofický, dornašský či goetheánský styl, vzdálený bratranec českého kubismu, spatřil světlo světa mezi lety 1907 až 1913 paralelně s prvními kubistickými realizacemi v Praze. Jeho hlavní produkce leží ve švýcarské obci Dornach u Basileje, kde existovala od roku 1913 desítky let »huť« kolem stavby prvního a druhého Goetheana a přilehlé utopicky založené zahradní a obytné kolonie. Tvůrce dornašského stylu, Rudolf Steiner, zde mezi lety 1913 a 1925 navrhl a spolurealizoval 12 staveb, často včetně interiérů. Dornašské tvarosloví vykazuje mnoho příbuzností s českým kubismem. Oba styly touží po překonání hmoty, po produchovnění »bedny«, oba jsou mimořádně skulpturální; oba kolísají mezi tuhnoucím, krystalizujícím a mezi měkkým, zaobleným (krystalinický kubismus vs. rondokubismus), v obou se potkává utopie jednoty návrháře a tvůrce s reformní obrodou života a umění.

Prvním pražským designérem v dornašském stylu byl Chorvat Bogdan Cerovac (1904–1969), který v Ateliérech Topičova salonu na Národní 9 mezi lety 1931–1946 se svými spolupracovníky vytvořil řadu vyřezávaných rámů, nádobí, svícnů, úložných boxů a dóz a dalších domácích potřeb. Šperkař Josef Přikryl (1885–1973) od konce 30. let 20. století ve stříbře citoval a metamorfoval Steinerovy Okultní pečeti a planetární sloupy z prvního Goetheana. Svrchovaným tvůrcem byl Bohumil J. Jerie, který mezi lety 1937 a 1953 působil ve vile s ateliérem na Ořechovce, jež patřila legendární nakladatelce, překladatelce a antroposofce Miladě Topičové (1888–1961).

K vzácným příkladům dornašského designu původem z Prahy patří nedávno objevená dubová postel Milady Topičové od neznámého tvůrce datovaná do 30. let 20. století. Postel je v „souladu s antroposofickou estetikou, která vyžaduje odpovídající výtvarnou formu nejen pro fyzickou funkci, ale také pro související funkci duševně-duchovní.“ (Reinhold Fäth). Dornašský nábytek (umělecké dílo) je totiž vždy orgánem komunikace mezi fyzičnem a duchovnem.

Eurytmie a Praha

Neexistuje v dějinách pohybové umění či tanec, jež hluboce souvisí a prostupuje i ostatní, mnohdy velmi odlehlé disciplíny: plastiku, architekturu, malbu, ba dokonce šperkařství – jako je tomu v případě eurytmie. Eurytmie se zrodila z »okultní« potřeby vyjádřit „nejhlubší světová tajemství“, z přesvědčení, že „rytmus tance vede až do pračasů světa“ (Steiner); že dochované taneční umění je vlastně jen degenerací starých mysterijních tanců řeckých antických templů. Eurytmie sama o sobě ráda zdůrazňuje, že „je něčím zcela originálním, co není ani tancem, ani gymnastikou či pantomi mou, ale ,viditelnou řečí‘ a ,viditelným zpěvem‘, zjevujícím skryté zákonitosti slova“ (Lumír Geryšer).

Rudolf Steiner eurytmii začlenil i do svých mysterijních dramat a systematicky ji budoval od roku 1912 až do roku 1924. Nejprve s Taťánou Kiselevovou, která se stala vedle Lory Maier-Smits, první učitelkou eurytmie a vedla první skupinu tohoto nového jevištního umění v Dornachu od roku 1914. Později se svou manželkou Marií. První učitelka eurytmie v Praze byla slečna Alice Fels, která od roku 1921 dávala první soukromé hodiny eurytmie. Fels byla blízkou přítelkyní Hilde a Richarda Pollakových, kteří ve spolupráci s Miladou Topičovou a první českou eurytmistkou Blaženou Rylek-Staňkovou (1888–1973) organizovali pražskou eurytmii ve 20. letech. Její zásluhou byla od roku 1926 vyučována eurytmie na Masarykově škole v Holešovicích a vstoupila i do osnov oficiální školní výuky v Československu. Milada Topičová stála rovněž jako mecenáška za studiem Anči Stránské-Jerieové v Dornachu a pravděpodobně i za vznikem pražského Eurythmea ve Veleslavínově ulici, které Anči od roku 1930 nebo 1931 vedla.

Eurytmie byla v té době nejen v Praze vskutku nejviditelnější uměleckou formou »dornašského stylu«, byla vnějším synonymem antroposofie jako takové. A jeho vůdčí reprezentantkou se po smrti Rudolfa Steinera stala Marie Steiner.

Antroposofická hudba z Prahy

Praha byla ve 20. a 30. létech 20. století světovým centrem antroposofické hudby. Unikátní je výskyt pětice hudebních skladatelů tvořících avantgardní kompozice: Alois Hába (1893–1973), Viktor Ullmann (1898–1944), Alexandr Vaulin (1894–1976), Blažena Rylek Staňková (1888–1974), Karel Reiner (1910–1979).

Rudolf Steiner stanovil jako hlavní úkol naší doby „rozpoznávání ducha ve fyzickém“. Lidstvo je povoláno k probuzení do reality ducha za všemi fyzickými zdáními, aby svět nevidělo jako mrtvou hmotu, ale jako výraz živých duchovních bytostí. Dejme tomu, že klasická sedmitónová soustava je mrtvá hmota. Je třeba do ní vstoupit jako sochař vstupuje dlátem do dřeva a rozdělit ji na půltóny, čtvrttóny, šestinotóny. Jako to udělal Alois Hába ve své symfonické fantazii Cesta života, op. 46, kde použil půltónovou soustavu, aby ji produchov nil: „Základem hudební kompozice tohoto orchestrálního díla je volný, netematický hudební styl a harmonicko-polyfonický styl, vystupňovaný až na dvanáct tónů.“ (Alois Hába)

Opera a libreto Aloise Háby Přijď Království Tvé (1937–1942) – jediná původní pražská filosoficko-antroposofická sociální utopie – je pak světově jedinečný šestinotónový opus, v němž se originálním způsobem řeší sociální a duchovní otázky doby, vykořisťování a zotročení člověka strojem. „V závěru Hábovy opery vidím polemiku s Ullmannovou operou Pád Antikrista (1934), kde je nejsilnější postava Umělce, jenž dokáže porazit i Antikrista a pro budit dosud nečinný mlčící dav. Zatímco Hába – o sedm let později a v čase války – se ptá, čím může on jako umělec (autor) vlastně pomoci. Ale sbor mu odpovídá ,Kristus v nás a na zemi jeho Království!‘ “(Vlasta Reittererová)

Viktor Ullmann byl spolu s dalšími tzv. terezín skými skladateli zavražděn v roce 1944 v Osvě timi. Hába pokračoval v díle i po druhé světové válce. Plné poznání jeho odkazu stále čeká na definitivní zpracování.

Utopie na Východní

V českém prostředí neznáme podobnou »kontrakulturní buňku«, v níž by se potkala »okultní spiritualita« s náročným nakladatelským, uměleckým a pedagogickým programem uvnitř běžného života jedné rodiny jako tomu bylo ve společenství Topičová – Stránská – Jerie v pražské vilové čtvrti zvané Ořechovka. V roce 1936 zakoupila Milada Topičová spolu s bývalým chotěm, dědicem nakladatelství, Jaroslavem Topičem, polovinu dvojvily na Východní ulici č. 423. Jaroslav záhy umírá a na počátku roku 1937 se sem stěhuje Milada spolu se svou chráněnkou eurytmistkou Anči Stránskou a jejím snoubencem sochařem Bohumilem Josefem Jerie. Milada kromě nakladatelství vede i novou domácnost na Východní, plnou uměleckých sbírek českého a orientálního umění ze slavné kolekce Františka a Jaroslava Topičových. Stránská zde soukromě vyučuje eurytmii, spolu s Bohumilem píše a »vyrábí« knihy pohádek. Konají se zde studijní antroposofická setkání.

V novém domě Bohumil opustil své počátky a nalezl svůj jedinečný styl. Soubor jeho organických lamp, drobného nábytku, meditativních předmětů a hraček tvoří dnes konvolut bez jakýchkoli paralel. Experimentoval se vzácnými dřevy (citron, eben), řezal drobné stély a idoly ze slonoviny, navrhoval volné plastiky ve dřevě. Portétoval své nejbližší a postupně naplnil dům i jeho okolí soustavou duševně-duchovních bytostí. Skřítci, víly, sylfy, penáti, lárové, bráhmanské a elemen tární bytosti se tu zabydlují (někdy doslova vrůstají i do nábytku) zejména po roce 1945, kdy se snoubenci vzali a narodili se jim dva synové. Oč barbarštější a materialističtější byla vnější realita nacistické okupace, šoa a zdivočelých poválečných let, o to duchovnější se jevila čtrnáct let trvající vnitřní opozice této rodinné (lab)oratoře.

Utopie na Východní zanikla náhle v roce 1953 brutálním vyvlastněním Milady Topičové a je jích chráněnců v rámci Akce „B“ (buržoazie) orgány Státní bezpečnosti.

Výstava: Pražská antroposofická moderna 1907–1953, Galerie výtvarných umění v Chebu, do 29. března 2026, kurátor: David Voda, architekt: Oldřich Hozman Studio Arc, grafická úprava: Belavenir, zapůjčitelé : Rudolf Steiner Archiv Dornach, Židovské muzeum Praha, České muzeum hudby – Národní muzeum Praha, Obec křesťanů Praha, Sbírka Patrika Šimona Praha, Archiv Českého rozhlasu Praha, Rub Gallery Olomouc a soukromí zapůjčitelé

Ve spolupráci s nakladatelstvím Arbor vitae Praha.

Zdroj, foto: David Voda (Oto Palán, Markéta Lehečková, Zdeněk Sodoma)