V roce 1913 se nejodvážnější proudy tlačí k abstrakci: Kandinsky v Mnichově, Delaunay a Kupka v Paříži, Malevič v Rusku a Mondrian v Holandsku. Všichni se pokoušejí – každý po svém – odpoutat od veškerých reálných vztahů. A pak je tu ještě ten mladý, dobře vychovaný, odtažitý muž v Paříži: Marcel Duchamp. Jenže ten už najednou malovat nechce! Nudí ho to. Ale nepředbíhejme.
S nastupujícím 20. stoletím začala moderna svádět boj s těžkopádnou tradicí fin de siécle. V Evropě byly první bitvy svedeny, Amerika však zaostávala. To se nelíbilo zdejším pokrokovým malířům, kteří měli za sebou studia v Paříži. Tři z nich dali věci do pohybu: Peter Walter Pach, Arthur Davies a Walt Kuhn se v roce 1912 rozjeli do Evropy, aby vypátrali nejzajímavější umělce a přivezli jejich hlavní díla do New Yorku. S výběrem jim pomáhali Claude Monet, Odilon Redon a Alfred Stieglitz. Bylo jasné, k čemu se schyluje. Totiž vtáhnout impresionisty, kubisty a futuristy Evropy sice staré – avšak avantgardní – do boje proti americkému konzervatismu.
Rozhodující bitva o nové směřování se jmenovala Armory Show – výstava, která byla zahájena 17. února 1913 v New Yorku. Stalo se tak v bývalé hasičské zbrojnici, kde byla soustředěna rozsáhlá přehlídka evropského i amerického umění.
Zvláště tvorba z Evropy byla pro zdejší poměry doslova šokem. V Stieglitzově legendárním časopise Camera Work jasně stálo: „Výstava nového umění na nás spadla jako bomba!“ Dopad a reakce na tuto detonaci byly okamžité. Výsměch, nepochopení, zloba… běžné časopisy přinášely snad každý den útočné texty a satirické karikatury – zmatení měšťáci se měli do čeho trefovat. Řada lidí si však přišla udělat vlastní názor. Návštěvníci se na Armory Show jen hrnuli a byli ochotni stát v zimě dlouhé fronty. Na výstavu v New Yorku přišlo 87 000 návštěvníků a na její pokračování v Chicagu dokonce 188 700.
Pozdvižení vyvolávaly Matissovy či Picassovy smělé obrazy, diskuze (v lepším případě) se vedly nad nezvykle strohými sochami Brancusiho a malbami Picabiovými. Zvláště ostrým trnem v oku pohodlného diváka však byly práce třech bratrů, kterými byli: Raymond Duchamp-Villon, Jacques Villon a Marcel Duchamp. Na výstavě byli zastoupeni sedmnácti díly; všechny, až na jedno, se prodaly.
Symbolem pokroku i nepochopení se stal obraz Marcela Duchampa nazvaný Akt sestupující ze schodů z roku 1912. Ten sloužil nejčastěji jako terč výpadů a zesměšňování. Například jeden z kritiků jej v tisku přejmenoval na „Výbuch v továrně na šindele.“ Ano, byl to výbuch, všem takový, který rozmetal staré a zatuchlé pořádky a provětral nové obzory. Na obraze je žena, jež prochází časem a prostorem – skvělá kombinace aktuálních objevů: kubismu, futurismu a teorii relativity.
Výstavní prostory byly plné každý den – a zvláště tento Duchampův skandální kousek návštěvníky z různých důvodů přitahoval. Pro tradiční Američany představovala tato rozpohybovaná kompozice podivné výplody iracionální Evropy. Ale i tato malba se našla svého kupce. Pořadatelům výstavy, dorazil telegram starožitníka ze San Francisca, který zahlédl reprodukci obrazu v novinách: „Kupuji Duchampovu nahou ženu jdoucí ze schodů. Prosím, rezervovat.“
Bratři Duchampové, pracující ve svých francouzských ateliérech, se dlouho o své „slávě“ nic nedozvěděli. Až když jim začínaly chodit šeky, zpozorněli… Nebyly to však sumy závratné. Marcel Duchamp dostal za své 4 prodané obrazy 972 dolarů – což nebylo v roce 1913 příliš. Ale tak měl radost. (Cézanův obraz La Colline des Pauvres se prodal přímo z výstavy do Metropolitního muzea za 6700 dolarů).
Marcel Duchamp v době, kdy jej Amerika objevila coby šokujícího novátora, však s malířstvím skončil. „Pohyb smíšený s olejovou barvou“ jej už nezajímal. V okamžiku, kdy měl našlápnuto na mezinárodní kariéru jako malíř, začal hledat cosi zcela jiného. Do centra jeho pozornosti se dostaly nalezené předměty známé pak jako ready mades. Teprve ty změnily (ovlivnily) náležitě směr dějin moderního umění.
Rok 1913 byl vskutku přelomový v mnoha dějinných ohledech i osobních osudech. Sigmund Freud zasažen „neposlušností“ svého mladšího nástupce C. G. Junga začal psát teorii otcovraždy. Franz Kafka se definitivně rozhodl neoženit se, aby se tak mohl naplno soustředit na psaní. Marcel Proust se doma zabarikádoval a začíná psát rozsáhlé Hledání ztraceného času. Úspěšně také proběhlo „první radiotelegrafické spojení mezi Německém a Amerikou (6500 km), z Louvru ukradená Mona Lisa je stále pohřešovaná. Virginia Woolf posílá silně depresivní rukopis svého prvního románu (Plavba) nakladateli a Ludwig Wittgenstein začíná pracovat na základech své filozofické teorie, která je považována za jeden z nejvýznamnějších spisů 20. století.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku