Dantova Beatrice: láska, múza i cesta k zasvěcení

Dante Alighieri (1265 - 1321) napsal Božskou komedii (1307 - 20) díky setkání s krásnou Beatricí, která mu ztělesňovala mnohem více, než jen ženský ideál...

V Dantově Božské komedii - legendárním spise - je řada do té doby spíše jen roztroušených prvků, které se zde spojily do nebývale kompaktního celku. Ten však ve výsledku není neprostupný, ale naopak nabízí řadu zákoutí, rovin i vrcholů. „Jsem čtverhran, stojím, ač vržen jakkoli,“ konstatuje nakonec hrdě básník po nelehké pouti. Napovídá nám tím, že jeho dílo je vrstevnatým hlavolamem halícím se v poetickém hávu. Nalézáme zde stopy konkrétní doby na rozhraní věků, nepokryté vědomí i nový důraz na svědomí, postavy dávné – antické i tehdy současné – pozdně gotické, pomalu již renesanční.

Božská komedie: ukázka ilustrace: Williame Blake, 1795

Avšak nezastupitelnou ba klíčovou roli zde hraje žena. Ztělesňuje pradávnou paměť, trvalou moudrost, je personifikací očistného směřování a vysvobozování z konvenčního kruhu nevědomosti. V prvním plánu je však osudovou láskou, inspirací, múzou, také objektem smyslné touhy a erotické přitažlivosti. Bytuje tedy zároveň v rovině světské, duchovní i zásvětní.

Takovou ženou, živou a posléze i zesnulou, se Dantovi stala okouzlující Beatrice, básníkova platonická láska bezprostředně pozemská i transcendentně sférická – pobývající kdesi za Peklem a Očistcem – tedy v Ráji. Je dívkou, ženou, filozofií i prozřetelností a ochránkyní – jedinou celistvou bytostí, která si sama nechala Danta na cestu poznání a setkání. Právě Beatrice stojí na počátku i vrcholu velkolepé Božské komedie i stále jako skrytá nápověda – hybatelka celého dění. A jen takto se mohl Dante stát oním neporazitelným „hranolem“ s různými základnami.

Božská komedie, ukázka ilustrace: Gustave Doré, 1868

Podoba jistě krásné Beatrice, provdané za jiného a předčasně zesnulé, se nám nedochovala, zůstalo jen její vše prostupující magické kouzlo a opěvování. (O míře případné míře její idealizace bychom se mohli jen dohadovat. Je však dobré připomenout, že Dante nebyl éterickým snílkem, ale stal se rázným městským politikem, účastníkem bojů i za hranicemi rozpínavé Florencie a milovníkem obyčejného „hříšného“ života „zlaté“ básnické kompanie). Jeho podobu známe díky malbám slavného přítele Giotta a také na základě odlitků z posmrtné masky, která dokládá jedinečné až hypnotické rysy. Traduje se totiž, že básník ještě před svou smrtí – tedy „za živa“ se stal jediným člověkem, jenž směl vstoupit do pekla a navrátit se z něj, podobně jak to dříve zakusil božský Orfeus. Jedině tak mohl Dante napsat, respektive zaznamenávat naslouchané, „Velké dílo“. Taková osobní zkušenost, jak dobové prameny uvádějí, musela zanechat trvalé stopy. „Zasmušilý morózní opuštěnec, zpřikřehlých zhrublých rysů, tvrdošíjně vystupující brady, pohrdavě ohrnutých rtů, hlavu v rudé kapuci, pod ní ožehlé vlasy, před nímž na ulici ravennské ženy utíraly obličeje svých dětí bílou plachetkou, aby je neuhranul pohledem.“

Dantův příběh lásky a transcendentálního spojení staví ženu do zcela odlišného světla, než bylo obvyklé. Klene se nad dobou dýchající ještě kuriózní zbožností, tedy přesněji bohabojností, sycenou také velkým očekáváním, které mělo nastat na prahu nového tisíciletí. To se měl čas spravedlivý naplnit. Dante staví Beatrici na piedestal a upomíná tak na dávné božství nesené ženským principem – především na egyptskou Isis, na její schopnost oživit „na zavražděného a na kusy roztrhaného“ muže Osirise. A tedy se zde rodí archetyp smrti, vzkříšení a nesmrtelnosti navzdory času a místu.

Božská komedie, ukázka ilustrace: Salvator Dalí, 1963

Ve Florencii Danta a Beatrice však zatím šly věci jiným směrem. Stále smělejší otázky se draly na povrch: Proč Bůh – ačkoliv tak všemohoucí – stvořil také démony a hlavně Lucifera, a proč na zemi připouští hrabivé a krvelačné pokleslosti, a proč nepřeje lásce těla a ducha mimo konvence. Náboženství konce 13. století vědomě šířilo bázeň (poslušnost) a živilo vědomí o číhajících démonech. Ti coby nástrahy prý hnízdily, kde se dalo, nejčastěji však „pod ženskými sukněmi“. Církev tedy měla co vysvětlovat. Proto se nakonec musela v neklidné situaci obrátit k scholastice v čele s učením Tomáše Akvinského, který se pokusil o nemožné: Smířit křesťanskou víru a projevy moci chtivé a k ženám nevlídné s logikou Aristotelovské nauky. Co naplat, že se šířily stále nové mnišské řády a kláštery vzdělanosti, když sama hlava církve se jevila hamižná a úskočná. (A ryba smrdí od hlavy). Tehdejší papež Bonifác VIII. Byl prý dokonce nevěřící a spíše se cítil být novým Césarem či neomezeným a neomylným vládcem paradoxně „s boží pomocí“. Namísto lidmi očekávaného Nového Jeruzaléma (jak to předpovídal na základě svých vidění sv. Jan ve své biblické Apokalypse), zjevilo se vatikánským befelem „nové divadlo“. Letopočet 1300 byl vyhlášen tzv. Jubilejním rokem, kdy měly do Říma přicházet tisíce poutníků – hříšníků odčinit si vlastní hříchy samozřejmě že za peněžní odpustky.

Sandro Botticelli: Dante Alighieri

Nestačily kruté křižácké výpravy proti bezvěrcům, docházelo i k potrestání jakýchkoliv odpadlíků – heretiků. Vyhlazení skutečné touhy, byť i spirituální, se stalo posedlostí. „Konečné řešení“ tak postihlo nejen významné myslitelské rebely (Giordano Bruno byl posledním z nich, který skončil na hranici v plamenech v Římě roku 1600). Také celá hnutí, například pověstní albigenští byli vyvražděni roku 1208. Ale ohrožená církev mířila i do svých řad. Proslulý je příběh lásky scholastického teologa a filozofa (později nutně mnicha) Pierra Abélarda, „rozumujícího“ křesťana. Ten za svůj svéhlavý výklad svobodnějšího a smyslnějšího cítění i činění draze zaplatil, když byl přepaden a násilně vykastrován, neboť „smilnil“ se svou milou před sňatkem.

O to více je třeba vidět Dantovu nepokrytou odvahu projevovat veřejně lásku Beatrici, dceři váženého bankéře vzývajícího pokrytecky zavedené mravy. Básník jí vnímal jako křehkou, rovnoprávnou a vnitřně jedinečnou bytost. Nešlo o samozřejmost. Naopak: bývalo zde běžně zvykem, že když „pán“ odjel na cesty za obchodem, svěřoval svou manželku příteli… a tak bylo město proslulé narůstajícím množstvím nemanželských dětí. Ve Florencii sledované doby ale ani šlechta či měšťanstvo neoplývaly přílišnou pokorou. Se stoupající prosperitou, zvláště v bankovnictví, sílily ambice a rozbroje uvnitř města: „černí“ (papežští) se střetávali s „bílými“ (císařskými; k nim patřil i Dante politik). Vládla anarchie a upadaly mravy, rostly touhy a mizel řád. S narůstajícím individualismem přicházelo požitkářství. (V Německu se obecně vžilo pro sodomii respektive homosexualitu označení „Florenzin“). A zásadní události se děly na veřejnosti – svatby, prostituce i popravy či politické disputace; a tak ani nepřekvapí, jakou váhu měli pouliční básníci, řečníci, pěvci, trubadúři… jejichž nově otevíraná i provokativní témata se zrodila na jihu Francie, inspirovaná však španělskými Araby.

Také Dante se poprvé octl vedle Beatrice, dceři váženého občana a mecenáše Folca Portimariho na městské události. Stalo se tak roku 1274 na dětské májové slavnosti. Ač byla tato dívenka teprve osmiletá, byl jí oslněn a beznadějně se zamiloval. Již ve svém spise Nový život o tomto setkání emotivně píše. Zdrcený Dante přichází už i o iluze a následně prochází obdobím „pobloudění“, poznává několik dalších žen. Jejich jména: Lisetta, Fioretta, Viola či Pargoletta známe, neboť mu jeho „mrzký život“ později připomíná přímo Beatrice na prahu Ráje. Avšak již roku 1295 naplňuje Dante své rozhodnutí „žít nový život“ a začíná hrát roli v politickém životě Florencie – stává se členem zvláštní rady lidu a zároveň působí v „radě moudrých“.

Božská komedie je tedy freskou osobní cesty, mystického probuzení a zasvěcení v novém – „ženském“ pohledu na svět. Dantovo znechucení poměry, politikou i nenaplněnou láskou muselo být nakonec neodbytné a bytostné. Jako florentský veřejný činitel byl po porážce své „strany“ vyhnán doživotně za hradby města a jako muž bez své osudové lásky napsal smutnou komedii převážně až v Ravenně. V této umělecké sumě gotické vystupuje římský básník Vergilius – rádce a průvodce Dantův, pro kterého si posílá ze záhrobí milovaná Beatrice. Dante na sebe bere všechno. Soud nad světem, samotu tvůrce reality, podreality a nadreality v jedinečnou a konkrétní chvíli, kdy je konečně „povolán“. Osip Mandelštam ve své eseji o Dantovi praví jasně: „Říkáte, že má fantazii? Neurážejte ho, ani jediné slovo tam není vymyšlené! Jakou má, prosím vás, fantazii? Píše podle diktátu, je to opisovač, překladatel…“.

Danteho posmrtná maska

Dante vchází do pekla 8. dubna roku 1300 v 18.00 hodin na Velký pátek (zajímavé je zde srovnání s načasováním cesty spasitele Krista). Peklem a pak Očistcem mu trvá cesta 6 dní a to dle přesné orientace hvězdné konstelace. Očistec? To už je práce na sobě – prodírání se ke světlu, svízelný výstup do strmých srázů, na jejichž vrcholku čeká Beatrice. A náhle Slunce vychází zplna, čas tiká a pobízí… důležité je být pánem sebe sama. A Ráj? Po viděných a poznaných útrapách odrazů světa v podzemí je nutné dostat se přes řeku zapomnění Léthé a řeku Eoné paměť obnovující jen na dobré věci, neboť na ty špatné se v Ráji vzpomínat nesmí. Zde se čas zastavuje – proměňuje se v nekonečnou přítomnost tvoření, v přítomnost básně, ve stav beztíže – tedy ve splynutí s Beatricí – s básní a světlem… Dante se stává již oním „čtverhranem, který stojí, ať je vržen jakkoli.“ Chvílemi realistický cestopis se proměňuje se subjektivně prožívaným časem – ve svých 35 letech, na prahu „životního procesu“ je napájen „pramenitou řečí“, aby se zachránil. Avšak Dante stále zdůrazňuje: „To, co tu říkám, není moje, ale Beatricina poetika.“ Od trubadúrů básník přebírá objev tajemného ženství – jiné čtení světa – Beatrici tak pošle jako vědoucí před sebou. Z adresátky milostných písní se žena stává radostným nazřením světa jako takového, světa, kterému kdysi vládla laskavá egyptská bohyně Isis. (Milovat je schopnost nahlížet do tajemství ženského/božského principu tvořivého, kdy „čas protéká úžinou těla, hlasem, jenž vtahuje do přítomné chvíle). Tedy Beatrice poslala pro Danta, aby jej v říši mrtvých seznámila s principy světa, kdy láska je klíčem k existenci, k vesmíru.

Danteho Peklo podle Sandra Botticelliho, kolem 1480

Danteho Peklo podle Sandra Botticelliho, kolem 1480 (detail)

Dante však ve skutečnosti patrně prochází zasvěcujícím mystériem, nebeskými sférami a vědomím plynutí. Peklo je pak neschopností lásky a ztrácením času, jeho obětí – Ráj je láska a schopnost nakládat s časem, tvořit, pracovat. Láska je úkol, podmínkou jít vstříc dílu na sobě. Tedy nejen v tomto individuálním smyslu Dante překročil mocně hranice středověku, stejně jako jeho přítel malíř Giotto – a oba se tak stali prvními osobnostmi naší moderní kultury. Zlo tedy svazuje ruku i srdce obrazně i skutečně. Je to Dantova ona síla smyslové životní konkrétnosti, která jej posléze povznáší k výsostné spiritualitě, avšak již s vůní fyzičnosti, osobního smyslového chvění, vášnivého spojení – mystického obcování s inteligencí i duší – tedy v rámci prostupujícího principu mužského a ženského – a to v jedné osobnosti jako úplnosti. V první polovině roku 1321 Dante dokončil svou „Komedii“. Načasování je vskutku mystické. V noci mezi 13. a 14. zářím téhož roku umírá a odchází snad do Ráje za svou Beatricí. Ale za kým vlastně?

Radan Wagner

Dantova Beatrice: láska, múza i cesta k zasvěcení

Bert Stern: „The Last Sitting“ s Marylin Monroe…

Monte Veritá – magická hora pravdy, svobody a umění

Relevantní články

Radka Bodzewicz: „V onom čase“ ve Špálovce…

Josef Žáček: Mezi bohem a nicotou

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?

Dantova Beatrice: láska, múza i cesta k zasvěcení

Čtěte také

Bert Stern: „The Last Sitting“ s Marylin Monroe…

Monte Veritá – magická hora pravdy, svobody a umění

Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.

Subscribe

Relevantní články

Radka Bodzewicz: „V onom čase“ ve Špálovce…

Josef Žáček: Mezi bohem a nicotou

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Sledujte nás

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?