Byla to dramatická a inspirativní doba, ve které se zrodila tvorba Barucha Spinozy… zlaté časy Amsterdamu 17. století, kdy zde působil rovněž malíř Rembrandt nebo exulant Komenský. Jen díky této celkem tolerantní atmosféře nebyl filozof Spinoza za své názory upálen tak jako podobně smýšlející Giordano Bruno v Římě roku 1600. Vlastně šlo stále o totéž: odlišit rozumně pravé přírodní božství (všude kolem nás) od církevního dogmatu a formálních ceremonií. Také o tom pojednává Etika – Spinozův základní spis stále poučný, pozoruhodný a brilantní, respektive stále platný, přestože vznikl již před čtyřmi stoletími.
V revidovaném českém vydání se stěžejní dílo nizozemského filozofa dostává opět k českému čtenáři. Proč je o tuto Etiku stále zájem možná vysvětlují i tato slova: „Spinozův paradox spočívá v tom, že třebaže je nejvíce filozofem filozofů, neboť je jistým způsobem nejčistší, zároveň se nejvíce obrací k nefilozofům a nejintenzivněji podněcuje nefilozofické chápání. Proto může Spinozu skutečně číst každý; i bez dostatečného pochopení spinozovských pojmů je možné z něho načerpat velké emoce a zcela obnovit své vnímání. Na druhé straně historik filozofie, který chápe pouze Spinozovy pojmy, nedospívá k dostatečnému pochopení. Jak řekl Jaspers, potřebujeme dvě křídla — třeba jen proto, aby nám filozofy a nefilozofy přivedla ke společné hranici.“ (Gilles Deleuze)
Spinozův myšlenkový svět je založen na racionalismu – překonává však karteziánský dualismus těla a ducha. Inspirovaný Euklidovskou Geometrií, klade ve svém logicky plynoucím spisu definice i axiomy (předem dané postuláty), po nichž vždy v jednotlivých odstavcích následují důkazy a důsledky. Přesto (proto) věří Spinoza v nekonečnost Boha, „vedle něhož nemůže už nic samotného existovat,“ tedy mluví o jakémsi vším prostoupeném božství – stvořitelství, které vnímá na rozdíl od Descarta jako jediný a nedělitelný celek. Přičemž Spinozova „božská substance“ není látkou, ale myšlenkovou kategorií! V tomto smyslu byl „věřící racionalista“, který ovlivnil tak odlišné a veliké myslitele, jakými byli: Hume, Kant, Goethe, Schelling, ale i Einstein, Wittgenstein, Deluze a mnozí další.
Snad právě Goethe byl Spinozou nejvíc očarován (nosil jeho spis jeden čas u sebe v kapse po celý rok); říká se, že v něm nalezl „sedativum pro své vášně… že mu otevíral široký a volný výhled na materiální a smrtelný svět.“ Jeho „pokud toužíte po štěstí, nemarněte svůj život usilováním o něco, co ve skutečnosti nepotřebujete,“ to je už postulát přímo stoický. Spinoza svou argumentační logikou nevěřil v posmrtný život (pozemské cílení s odpustky apod.), ve svém asketismu nicméně směřoval k radosti, která přichází s minimalizací bolesti a rozptylováním pozornosti. I přes tyto osobní vhledy je Spinozova Etika obecně platným spisem. Jeho „naučte se být držitelem neukázněných myšlenek… všechno je v načasování…“ plátí snad všude a stále.
Přesto nebyl Spinoza odpůrcem „normálního žití“ a prohlašoval, jak připomíná vydavatel, zcela jasně: „Jen temná a politováníhodná pověrčivost zakazuje, abychom se radovali. Proč by mělo být ukájení hladu a hašení žízně slušnější než zahánění melancholie? To je můj názor na věc a mé přesvědčení. Žádné božstvo ani nikdo jiný, leda závistivec, by se nemohl těšit z mé nemohoucnosti a z mých nepříjemností a považovat naše slzy, vzlyky, strach a jiné takové věci za naši ctnost. Naopak čím větší radost pociťujeme, tím přecházíme k větší dokonalosti a tím více se nutně účastníme na božské přirozenosti. Je vlastností moudrého člověka užívat věci a těšit se z nich, jak je to jen možné (nikoli však až k přesycení, protože zde už o žádné potěšení nejde).“
Kniha: Baruch Spinoza – Etika (Vyložená způsobem užívaným v geometrii), Dybbuk, Praha 2023
-rw-
foto: autor
Diskuze k tomuto článku