Francesco Goya: krása i šílenství, sláva a vyhnanství

Je to malíř mnoha tváří a stylů. V madridském Pradu můžeme vidět jeho dramatický obraz nazvaný Saturn požírající své dítě, avšak také umírněnou rodinku španělského krále Karla IV. Tento mimořádný umělec žil v době počínajícího romantismu, ale svými pozdními černými malbami předznamenal vývoj moderního umění.

Oblečená a Nahá maja - slavné obrazy z let 1800 - 1805

Španělská královna Letizia na otevření výstavy

V poslední době se opět více mluví o Franciscu Goyovi. Přehlídka jeho rozsáhlého díla ve švýcarském Curychu je totiž světovými médii označována za nejlepší výstavu posledních let (do 23. ledna). Vzácné malby a grafické tisky u této příležitosti na čas opustily renomované sbírky. Snad zde chyběla jen slavná Nahá maja, která je pro madridské muzeum, kde je doma, zřejmě nepostradatelným tahákem.

Z Formanova filmu Goyovy přízraky

Goya svou tvorbou, ale i osobností lákal také v naší době umělce – například spisovatele Liona Feuchtwangera. Jako román o tomto slavném malíři napsal knihu s podtitulem Strastná cesta poznání, který mnohé naznačuje. Zachycuje sice léta tvůrčího rozkvětu v letech 1793 – 1806, ale neomezuje se jen na postavu umělce, nýbrž sleduje v širokých záběrech život ve všech společenských vrstvách tehdejšího Španělska. Jsou tu obyvatelé venkova i města, rozmařilá atmosféra královského dvora i děsivé výjevy řádění pověstné inkvizice. Podobně postupoval i český spisovatel Vladimír Drnák v úspěšné Španělské rapsodii – románu na goyovské téma. A samozřejmě zde máme Miloše Formana a jeho temný film, který zrovna tak nemá být jen osudem zkoušeného tvůrce. Goyovy přízraky, jak režisér vždy zdůrazňoval, nejsou životopisným příběhem génia, ale především pohledem na dobové i nadčasové drama plné bojů i kompromisů.

Karel IV. s rodinou, 1800

Některé podobizny aristokracie ale působí jako parodie či karikatury

Goya je více chápán, jestliže známe byť z časového odstupu jeho neklidnou dobu a místo plné intrik. Malíř prožíval nebývalé lidské, umělecké i společenské proměny. Španělsko na samém konci 18. století bylo stále ještě hrdým královstvím, ideály francouzské revoluce se však začaly promítat i sem. A právě v této zlomové době četných bojů i povstání se aragonský malíř plným jménem: Francesco José de Goya y Lucientes stal dvorním malířem španělského krále Karla lll. a po jeho smrti i jeho nástupce Karla lV. Obrazy, které v té době namaloval, dodnes fascinují svou svěží originalitou. Jejich autor byl posledním mistrem tradičního malířství a prvním moderním zároveň. Ano, doba se měnila a také do umění začaly pronikat nové osobitější prvky. Bylo to objevné, ale nebylo to lehké.

Jako uznávaný maloval portréty královské rodiny i dvorní šlechty, avšak i chudý život pochmurných příbytcích i hospodách. Jeho kresby byly pravdivé – vnímaly i ošklivé ba surové stránky tehdejšího světa. Španělská inkvizice, obávající se volnomyšlenkářského vlivu z Francie, obnovila v té době hanebné praktiky útrpného práva. Pátrala po nevinných obětech, aby demonstrovala svou sílu. A toho byl Goya očitým svědkem. Pozoroval události a lidské osudy kruté doby a ve svém díle o tom zanechal působivá svědectví. Je to temná etapa historie Španělska, o které se v Goyově vlasti příliš nemluví a už vůbec nenatáčejí filmy.

Z cyklu Hrůzy války, 1818, publikováno až 1863

Pozdní a více soukromé Goyovy kompozice jsou dodnes naléhavé. Říká se, že jsou jako rána pěstí, kterou divák schytá, avšak z galerie neodchází a nastavuje i druhou tvář. Krása malby a hrůza námětu jsou zde magické ingredience. Přitažlivost a jakýsi pocit spoluúčasti na čas paralyzuje naši duši. Možná divák dokonce pociťuje jistou spoluodpovědnost za napáchaná lidská zvěrstva. Takový útok na smysly i svědomí bývají v expozicích jen málokdy.

Goya byl geniálním malířem doznívajícího rokoka a počínajícího romantismu. Přes svůj nesporný talent nebyl coby mladík přijat k řádným studiím – a tak se nakonec stal zázračným samoukem. Navzdory neúspěchu při konkurzu v Madridu se vydal bez náležitého stipendia do Říma poznávat dobový kult antiky a jejího vlivu na současníky. Městem i tímto trendem byl však zklamán, poučen však vrátil se do Zaragozy a začal dostávat první zakázky. Byla to biblická témata v souladu s katolickou doktrínou. Goya se jich ujal s vervou i talentem sobě vlastním a stoupal vzhůru. Ve svých čtyřiceti letech byl nakonec jmenován královským malířem.

Hrůzy války

Oficiální ustrnulé portréty či hravě rokokové lidové motivy začal Goya kořenit vlastním způsobem. Byl existenčně zajištěn, společenské postavení mu dávalo důstojnost, sílil však konflikt vnitřní, který se měl časem vydrat na povrch. Zakázky jej živily, ale nebývalý tvůrčí potenciál byl stále citelněji svazován. Hutná barevnost i expresivní gesta přecházející do tvarové deformace byly stále zřetelnější. Narážely na dobový vkus, přinášely spory mezi zadavatelem a umělcem, ale zastavit se nedaly. Začaly se objevovat i na královských portrétech – a některé z nich nám dnes připadají jako potměšilé karikatury.

Kompromisy ale zatím převládaly, a tak stoupala malířova hvězda nezadržitelně vzhůru. Poznání politických, náboženských i osobních intrik a válečné hrůzy v boji mezi Španělskem a Francií – to vše muselo neblaze zapůsobit na Goyovo stupňující se duševní strádání. Přibývalo autoportrétů, na nichž se stejně jako Rembrandt zkoumal a sebezpytoval. Oženil se, měl potomky, ale vnitřní démoni uvnitř rostli. v letech 1775 až 1782 mu Josefa porodila pět dětí. V roce 1784 se mu narodil syn Javier, který bohužel jako jediný z Goyových potomků přežil svého otce. Pak přišla další osudová rána. Roku 1793 malíře v Seville zastihla vážná nemoc: onemocněl vysokou horečkou a pravděpodobně také neléčenou encefalitidou, která zapříčinila jeho ohluchnutí.

Autoportrét (výřez)

Goya se velmi změnil, obrátil se ještě více do sebe. Vnější politické podmínky stejně jako problémy osobního života v něm zanechaly nevratné stopy. Hluchota jej ničila a cítil se být izolován ze společnosti. Celkový zdravotní stav se dále zhoršoval natolik, že dostal od krále dovolenou. Že ohluchnutí bude zřejmě trvalým jevem, bylo již zřejmé. Goya nemohl pracovat delší čas, a to až do léta roku 1793. Na jeho místo se chystala konkurence, ale umělec se nakonec vzchopil a začal se více věnovat tvorbě grafických listů. V době tvůrčího návratu vyhotovil cyklus rytin známých dnes jako Caprichos. Sám Goya řekl, že je cyklus znázorňuje „nespočetné slabosti a pošetilosti, které se nacházejí v kterékoli civilizované společnosti a běžné předsudky a podvodné praktiky, které zvyk, ignorance nebo sebezahleděnost přetvořily v obyčejné.“ Na rozdíl od oficiálního malování mohl v této soukromé činnosti projevovat vlastní názor. Podtitul jeho satirického útoku na poměry mluví jasně: Spánek rozumu plodí příšery . Stále častěji se začínají objevovat fantaskní nebo čarodějnické scény, které tak později obdivovali nespoutaní surrealisté. Goya obývá stále častěji svůj vnitřní prostor otevírající se sílící destrukci. Uplatnění vlastní fantazie však stálo nade vším.

Goya patří k umělcům, kteří vytvořili svá vrcholná díla až ve zralém věku. Vlastním hledáním i vnějším setkáváním se utvářel pravý směr. Do jeho života vstupuje roku 1795 pověstná vévodkyně z Alby, kterou miluje i portrétuje, na jej štědře podporuje. A mylně se někdy soudí, že dva slavné obrazy Mají jsou jejím zpodobením. Tato okouzlující dáma však malíři modelem neležela, jak dokládají četná badatelská studia. Nicméně malby s ženou „na jejímž těle není vlas, který by nevzbuzoval touhu“ patří k nejkrásnějším.

Spolu s Canovou, Ingrésem a Davidem je Goya považován za největší uměleckou osobnost své doby. S mimořádnou dovedností byl schopen a ochoten přecházet mezi oficiálním a osobním stylem, což mu umožňovalo ovládnutí mnoha malířských technik. Dosahoval dosud nebývalého výrazu na klasických základech, ukazoval náznaky revolučního romantismu, uměl být při tom všem vtipný, ironický a plný neskutečné dynamiky. A když bylo potřeba, dal na svých plátnech průchod pompě královského dvora.

Kolem roku 1800 zažíval Goya vrchol své tvořivosti i slávy. Jeho novátorské malování i grafické pranýřování naráželo na nesouhlas, který ještě ustál, i když zakázek znatelně ubylo, a od krále se nějaké nabídky k práci dočkal až po osmi letech. V té době se dotklo Napoleonovo válčení i španělského dvora, který byl stejně jako celá země omezován francouzskými okupanty. Začaly občanské nepokoje, Goya to vidí a vytváří slavnou sérii grafik pod názvem Hrůzy války , které však mohly být publikovány až v roce 1863, tedy 25 let pod umělcově smrti.

Hrůzy války

Španělsko se nakonec s pomocí Anglie zbavilo Francouzů, na trůn se vrátil tyranský král Ferdinand VII.a k moci inkviziční tribunál pronásledující liberály. Rok 1815 znamenal pro Goyu nesnáze. Královským dvorem byl zcela zapomenut, existenční situace se zhoršovala stejně jak zdravotní stav, snad jen seznámení s novou ženou – Leocondiou Zorillou v něm probudila chuť do života. Začal zase malovat – například své slavné býčí zápasy, ale zdraví chátralo. Nakonec se Goya přestěhoval do Andalusie, kdy koupil venkovskou usedlost – které se začalo říkat Dům hluchého. Nastalo jedno z nejtajemnějších období, v kterém vznikaly v letech 1821 – 22 tzv. černé malby plné temné mytologie, pudů, děsů a pekelných výjevů. Po umělecké stránce to byl jeden vrcholů malířovy tvorby. Doba, zkušenosti i postupující nemoc jej již naplno vtáhly do hlubin nevyléčitelné melancholie.

Goyovo životní drama plné krásy i šílenství bylo dokonáno, když raději dobrovolně opustil společně s Leoncondiou, patrně jejich dcerou v květnu 1824 rodné Španělsko. Usadil se ve francouzském Bordeaux, kde zemřel v dubnu následujícího roku obklopen svými blízkými.

Radan Wagner (napsáno pro magazín Pátek Lidových novin)

foto: archiv

Autoportrét před stojanem, 1890 - 95

Francisco Goya , narozený roku 1746, byl španělský malíř a grafik počínajícího romantismu a jedním z největších umělců všech dob. Stal se královským portrétistou i kronikářem neklidné doby plné intrik a válek souvisejících s Napoleonovým vpádem do Španělska, proti němuž se zvedl lidový odpor. Dramatický vývoj doby i jeho duše jej vedly k proměně stylů a duševního života. Od reprezentativních dvorních kompozic a vlastních podobizen se dostal až k tzv. černým malbám plným děsů, hrůz a bizarností. Právě zde se nejvíce projevily subjektivní a revoluční prvky jeho díla, které v mnohém ovlivnilo či formovalo expresionismus, surrealismus a další proudy moderního umění. Okolo roku 1790 vytvořil slavný obraz Nahá maja (ve španělštině znamená výraz mladou provokativní ženu) – první zcela profánní ženský akt v západním umění v životní velikosti. Kdo je na obraze není známo. K dalším proslulým dílům patří portréty vévodkyně z Alby, cyklus leptů Hrůzy války nebo Poprava 3. května 1808. V roce 1792 ohluchl. Současní vědci se domnívají, že příčinou by mohla být encefalitida, infekce nebo olovo v malířových barvách. Rok poté vytvořil slavný grafický soubor Los Caprischos (Rozmary). Roku 1820 ve Španělsku vypukla občanská válka. Zemi ovládl chaos, strach a zoufalství. Útlaku ze strany vlády čelil silný lidový odpor. V roce 1824 odjel Goya do francouzského exilu v Bordeaux, kde žilo mnoho jeho španělských liberálních přátel. Zemřel slepý a hluchý 16. dubna 1828. Jeho dílo ovlivnilo následný vývoj moderního umění.

P.S.

Obraz Saturn požírající svého syna:

Umělecké dílo Saturn požírající jeho syna od Francisca Goyi je považováno za jeden z největších obrazů 19. století. Umělec vytvořil skupinu čtrnácti maleb, které se nazývají "Černé obrazy" . Goya vytvořil tyto malby na stěnách coby výzdobu svého domu nedaleko Madridu. Saturn patří k nejpůsobivějším z nich.

Goya, trpící záchvaty deprese od svých 46-ti let, vytvořil tyto malby a namaloval je přímo na stěnách svého domu. Tento soubor 14 „obrazů“ neměl být určen pro veřejnost také proto, že odráží nejen jeho boj s depresí, ale i neklidné časy v tehdejším Španělsku. 14 původně bezejmenných obrazů bylo později přeneseno na plátno ze stěn - téměř 50 let poté, co byly namalovány.

Jaký je příběh za Goyovým Saturnem požírajícím svého syna? Tento historický obraz Francisca Goyi se vrací k římskému mýtu, kdy Kronos / Saturn - bůh času, věřil, že jeho vlastní syn ho sesadí z trůnu, tak, jak to sám udělal se svým otcem Uranem.

Aby tomu zabránil, snědl Saturn pro jistotu každého ze svých synů vzápětí po jejich narození. Podle legendy však jeho žena Gaia ukryla šestého syna Jupitera / Dia, který nakonec – jak se předpovídalo - získal Saturnův trůn.

Na obraze Goya znázornil nahého muže s rozcuchanými vlasy a vykulenýma očima, který již snědl hlavu svého dítěte. Strašidelné umělecké dílo skutečně zachycuje zběsilý a psychotický stav mysli Saturna, ale možná i samotného malíře trpícího duševním traumatem.

P. P. Rubens si v roce 1636 zvolil stejné téma...

-rw-

Francesco Goya: krása i šílenství, sláva a vyhnanství

Špargl Édouarda Maneta a příběh Charlese Ephussiho

Naděžda Plíšková – autentické dílo syrové existence

Relevantní články

Hieronymus Bosch – vize mezi peklem a rájem…

Caravaggiova revoluční malba inspiruje / + video

Diskuze k tomuto článku

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?

Francesco Goya: krása i šílenství, sláva a vyhnanství

Čtěte také

Špargl Édouarda Maneta a příběh Charlese Ephussiho

Naděžda Plíšková – autentické dílo syrové existence

Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.

Subscribe

Relevantní články

Hieronymus Bosch – vize mezi peklem a rájem…

Caravaggiova revoluční malba inspiruje / + video

Diskuze k tomuto článku

Spolupráce

Sledujte nás

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?