Jan Zrzavý je celými generacemi nazírán jako malíř – archetyp umělce s příznačnou postavou, pohádkovým příběhem a dílem vzácně podmanivém. Je sdělné a zároveň tajemné, vymyká se času a zdánlivě i jakýmkoliv „ismům“ – je dráždivě neuchopitelné, ale také čímsi blízké až důvěrné. Zrzavého výstavy vždy zaručeně lákají a přitahují pozornost návštěvníků z odborných i širokých kruhů, kde si každý hledá a nalézá své téma. Co víme o tomto známém, avšak uzavřeném malíři, jehož výročí si připomínáme?
Zrzavý (narozený roku 1890) jako dospívající mladík nebyl silný, ani šikovný – a jak sám později vyprávěl: nesplynul s prostředím, ani se svými vrstevníky – a to mu zůstalo po celý život. Přesto se v počátcích – uměleckých a prvních letech nové Československé republiky i převratné světové moderny – zapojoval do společných akcí. Vždyť byl členem takových skupin jako bylo Sursum (1910 – 12), kde působili grafici Josef Váchal či František Kobliha nebo skupiny Tvdošíjní (1918 – 24) s Josefem Čapkem, Rudolfem Kremličkou či Václavem Špálou. Nejblíže však měl Zrzavý lidsky i umělecky k Bohumilu Kubištovi, který však předčasně zemřel v roce 1918. Uznání, obdivu a veřejného ocenění se mu také dostalo od italského blížence Giorgia de Chirica – zakladatele metafyzické malby a významného surrealisty světového významu.
Zrzavého vkročení do nejvyšších pater umělecké scény bylo poměrně rychlé. V roce 1917 byl přijat za žáka Uměleckoprůmyslové školy v Praze, ale po dvou letech byl vyloučen. V roce 1918 však měl již svou první samostatnou výstavu v prestižním Topičově salonu na Národní třídě a o pár let začal pravidelně vystavovat v pověstné Aventinské mansardě (v roce 1963, kdy se stal již legendou, navštívilo jeho výstavu v Národní galerii v Praze přes sto tisíc návštěvníků).
Zrzavý měl své vize i vidiny (nadpřirozené bytosti jej provázely po celý život), řídil se svým zjitřeným instinktem – a na rozdíl od většiny svých kolegů z moderny, ohlížel se s láskou ke zdrojům z dějin umění. Zvláště renesanční Leonardo da Vinci a gotický Mistr třeboňský u učarovali stejně tak jako literáti či filozofové Julius Zeyer, Lord Byron nebo Friedrich Nietzsche. S těmi malíře pojilo existenciální, i když romantismem zabarvené prožívání a nahlížení světa, ale i bytostná snaha z něj unikat do vlastních sfér. Takové pocity Zrzavý vizuálně vyjadřoval oblíbeným měkkým světlem, které vyzařovalo jakoby zevnitř tvaru či těla a demonstrovalo jakési duchovní přepodstatnění bytující v okolním šerosvitu či jemně barevné modelaci. A tak jsme zde svědky zrození stylu s autonomií svébytného obrazu, v kterém citlivý autor nevšedně prolíná viděnou skutečnost s iracionalitou, kterou Zrzavý nazýval „otevřením podvědomí“. Imaginace a osobní vztah k tématu se mu staly určujícími východisky a prostředky, které se v mnohém vymykaly dobovým konvencím.
Zrzavý byl stále více uctíván, ale nepřestával pochybovat, když si již jako mladý zaznamenal: „Nedivím se však, že některým posuzovatelům zdá se mé dílo nemocným – touto pohanou budou vždy stíhána díla přímo z propastí tajemných hloubek života tryskající, jež urvala a s sebou na světlo vynesla nejen to, čím život na povrchu se jeví, ale v jeho vnitřní radosti a bolesti, sny a křeče, jimiž stále znova k nové budoucnosti se přeměňuje.“
Jan Zrzavý – malíř vpravdě národní a ilustrátor našich poetických pokladů (Máchův Máj nebo Erbenova Kytice) netvořil, jak by se mohlo zdát, lehce a rychle (v pozdějších letech se snažil dokonce některé ze svých prodaných obrazů koupit zpět, aby je mohl předělat). Malba se mu stala, tak jako Marcu Chagallovi nebo Giorgi de Chiricovi zhmotněním vnitřních představ vázaných na magické působení reality. To bylo ve své době jen stěží přijatelné. K výsledku spěl pomalu a s hlubokou introspekcí. Maloval jen to, s čím vnitřně souzněl, čemu porozuměl a co jej vábilo (například se bál lesa a stromy tak dle vlastních slov malovat „neuměl“).
Jakým způsobem uvažoval a tvořil dokládají jeho slova z dopisu psaném v Benátkách 22. května 1928: „Přijel jsem malovat Benátky a vlastně, jak dnes mi svítá, nalézt zde rozluštění výtvarných problémů, které dlouho už mi tanou na mysli, tíží a tlačí – nu, zdá se mi, že jsem to našel, rozluštil a zbývá mi ještě udělat (zvítězit!) to na plátně. Doufám, že to půjde šťastně. Po několika pokusech zde, v druhém týdnu pobytu, nechal jsem, zmaten divnými výsledky a novými obzory, kreslení. Po několikadenním odpočinku a úvahách je mi to spíše již jasnější a ztrácím strach z realizace. Nekreslím dál, předně v hotelovém pokoji to nejde, a za druhé věci, jež budu dělat, jsou založeny na barvě a nejdou kreslit… A kupodivu tentokrát nemám strach z práce, nebude mi již utrpením (jako poslední léta), důkaz, že jsem opět na své správné cestě. Těším se na práci v Praze ze vzpomínek na Benátky – zkrátím proto svůj pobyt v Itálii, abych prohlížením příliš mnoha věcí neztratil to, co jsem zde našel…“.
-red-
foto: Karel Kuklík a archiv
Diskuze k tomuto článku