„Výstava JSEM TADY má své pokračování: do stávající expozice je včleněno 5 nově vytvořených obrazů, včetně takzvané Velké trávy, 143 x 443 cm. Ve čtvrtek 4. 6. 2020 bude výstava otevřena revernisáží, na kterou jste zváni. Domníváme se spolu s kurátorem výstavy Viktorem Pivovarovem, že toto nové otevření má svůj smysl, a právě v této formě. Děkujeme a budeme se těšit a doufat, že na vynucenou mezeru tak dokážeme spolu zapomenout.“ Jiří David.
P.S. Otevíraci doba celého DOX se změnila, otevřeno tak bude vždy od středy do neděle (od 12 do 18 hodin).
PSYCHEDELICKÝ IMPRESIONISMUS JIŘÍHO DAVIDA
(Výstava Jiřího Davida v DOXu byla v důsledku pandemie uzavřena. Nyní se opět v doplněné či aktualizované expozici otevírá).
Tento umělec je záměrně proměnlivý ve stylu, tématu i výrazových prostředcích. Je postmoderním „chameleonem“ a „věci“ nahlíží – uchopuje z různých úhlů. Ke klasické malbě se vrací po delší pauze…
Jiří David je ponejvíce znám svými objekty, respektive instalacemi ve veřejném prostoru, díly dočasně umístěnými v městském prostoru. Vzpomeňme na jeho neonové Srdce zářící nad Pražským hradem (2002), trnovou korunu na střeše Rudolfina pod názvem Záře (2001), dlouhou Slepeckou hůl (2007) na Václavském náměstí nebo plastiku sestavenou z množství klíčů pod názvem Revoluce (2010).
David je podle mnohých nejvlivnějším českým umělcem posledních let – je jakýmsi senzorem stavů a pohybů umění i společnosti. Tato jeho role je respektována, ale i zlehčována či odmítána. Tak už to při vyhrocených gestech bývá. Máme co dočinění s multimediálním tvůrcem, který navíc pravidelně polemickým jazykem komentuje společenské či kulturní kauzy a úkazy. Trefuje se do živých sporů a osobitými názory podněcuje diskuze, avšak i protiútoky. „Vím, že si tím dělám nepřátele, říkám si večer, ale ráno mě to zase nedá,“ glosuje svou aktivitu tento píšící umělec.
Jiří David je vnímán jako kontroverzní osobnost, která i po letech nepřestává sledovat aktuální dění. Také jeho tvorba je stále živá, proměnlivá a reagující na vnitřní i vnější konstelace. Zkrátka nevykrádá mechanicky sám sebe – hledá a nalézá další / nové umělecké reflexe. Jednou se mu zdá vhodné použít pro zamýšlené sdělení fotografii, jindy video či plastiku, nyní zas malby obrazů. Je to odvážné a riskantní počínání. Jeho autorská značka však vždy zaručuje pozornost a zamyšlení.
Nejnovější soubor obrazů vystavený pod názvem „Jsem tady“, soustředěn v DOXu, se setkává vesměs s pozitivním přijetím. I samotného malíře to překvapilo: „Musím upřímně říct, že jsem to nečekal. Sám jsem byl překvapený, nevěděl jsem, jestli tento typ obrazů lidi nějakým způsobem dnes ještě vůbec osloví.“ Dalo by se říct, že malířem přes všechny odbočky vždy zůstával, jen si kladl na toto téma otázky: „Média malby jsem se vlastně nikdy docela nezbavil, ale spíše jsem hledal její smysl také v tom, že jsem jí v sobě různě zpochybňoval, mučil, trápil,“ komentuje dále svoji obrazovou výstavu Jiří David.
Současný návrat ke klasické malbě (ještě donedávna zatracované) k Davidově úspěchu možná také přispěl. Konceptualismus bez hmatatelného řemesla se stal až „nadávkou“ – obrazy jsou v posledních letech „in“. V chaotické době jeví se bezprostředně, vyjadřují názorněji nálady naší zlomové doby. Jdou příměji k divákovi, aniž by nutně ztratily svá poselství. Lépe kombinují vidění a vědění, možná snění i bdění, tedy jakési hájemství intuice, která nám zbývá. Ostatně oblibu malířství můžeme vidět na nedávných výstavách: Michaëla Borremanse v Rudolfinu, Bedřicha Dlouhého v Městské knihovně GHMP či Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu.
David se nyní prezentuje malbou naléhavou, velkorysou, a přece čímsi intimní. Obrazy, na kterých malíř pracoval poslední dva roky ve svém zbraslavském zázemí, signalizují přes svou živočišnost i jisté zklidnění či kontemplování. V tomto „psychedelickém impresionismu“, jak autor pracovně malby označuje, střídá dvě linie. Jednou je volný cyklus zobrazující hustě rostlou trávu, druhá představuje figury v bujné zahradě. Tedy pohledy zblízka střídají pohledy zpovzdálí. Ano, vpravdě až halucinačně působící barevné akordy rozehrávají zjitření, touhu a slastné zakoušení se stínem existenciálního vědomí. Sledujeme atmosféru otevření, souznění i pronikání – okamžiky nejednoznačného zakoušení.
Nahá postava autora (pozorovatele i účastníka) nebo jeho blízkých vyjadřuje v plenéru cosi osobního i přesahujícího. Světlá panenská zahrada a v ní potemnělá figura člověka tvoří na obrazech v různých variacích toužené partnerství i dialog pokoušející se o smíření. Rozum a cit se prolínají – spojení s lůnem přírody je nadosah, ale klade otázky. Světlo a stín jsou zde pro malíře zásadními složkami, herci dramatu. David coby obnažený poutník, průzkumník a milovník vstupuje do zahradní scenérie a vnímá nastalé situace. Jsou zamilované (Tvé slunce na zádech nezapadá), decentně intimní (Modrý prsten), existenciální (Já Ty on Já) nebo vypjaté (Stigmasty otrávený, bez proudu spermy smrtelný).
Kurátor výstavy Viktor Pivovarov k tomu poněkud šalamounsky dodává: „Ti, kdo Jiřího Davida uznávají, stejně tak jako ti, kdo ho odmítají, někteří ironicky, jiní s určitým ostychem, vždy poukazovali na jeho narcismus… narcismus se však projevoval jen v jeho umění a v umění je možné vše, co v umění možné je… Na těchhle obrazech nevypadá jako Narcis, vypadá spíše jako Adam před vyhnáním z ráje… Skutečně před vyhnáním? Ráj, to ano, ale odkud se bere ten pocit nejistoty, nebo dokonce strachu?“ Ano, David zde připomíná skutečně spíše Adama, který se do zahrady po svých životních peripetiích vloudil do zahrady tajně zpátky – přelezl přes plot a „ztratil se někde v trávě, mezi květinami a záblesky slunce.
Také série obrazů – zachycujících jen travní porost – je proměnlivá a různé nálady prozrazují už jejich názvy: Vítr v travinách, Stopy po noci, Stržen sluncem, Past, Nahost v procitnutí… Trávy jsou téma vděčné, ale skrývají nebezpečí. V podání Jiřího Davida jsou tajemné, hlubinné, marnivé, ale i krásné a vznosné. Nikdy však prvoplánově dojemné a dekorativní, mají svůj smysl a obsah, třebaže jen naznačený a tušený. Mají atmosféru a sílu diváka vtáhnout do „děje“ a nutí jej dívat se a třeba i žasnout nad její záhadnou důvěrností či jakousi vzdálenou blízkostí. Obrazy větších panoramatických formátů na toto téma procházejí celou výstavou.
„Jiří David maluje s typickým temperamentem a emocionálním nasazením, obohacený zkušenostmi z konceptuální tvorby… a pro sebe a diváky otevírá starý a současně nový svět malířské poezie a poetické malby,“ přibližuje Viktor Pivovarov povahu Davidovy současné malby.
Jiří David tedy vstoupil nynější výstavou do smyslného dialogu s přírodou, vitálním elementem, každodenně zakoušeným okolím, skrze nějž poznává i sebe. Byla to očista procesem bez jednoznačné pointy, bez počátečního svazujícího programu a konečného (jediného) cíle. Byl to také proces malování bez apriorní teoretické konstrukce. A byla to cesta k sobě samému, k člověku, který je součástí většího celku.
Davidova uplynulá životní a profesní cesta jeví se neméně pestrá a místy dramatická, proměnlivá a nikde ne přímočará. Dětství prožil v Dolní Pustevně na severu Čech, pak v Děčíně, odkud se odstěhoval do Ostravy, kde působil deset let. Po střední škole absolvoval dvouletou vojenskou službu, pracoval v železárnách nebo jako kulisák v Divadle Petra Bezruče. Jeho umělecká dráha započala až se studiem na pražské Akademii umění (1983 – 87), koncem osmdesátých let se stal spoluorganizátorem neoficiálních výstav své generace pod názvem Konfrontace. Byl zakládajícím členem dnes legendární skupiny Tvrdohlaví. Začal hojně vystavovat samostatně nebo na reprezentativních přehlídkách u nás i v zahraničí.
Od poloviny devadesátých let působí jako vysokoškolský pedagog: na AVU (1995 – 2001) odkud pro neshody s vedením musel odejít, po té na pražské UMPRUM, kde vedl svůj ateliér Intermediální komunikace. Letos zde však i zde končí, neboť mu překvapivě nebyla prodloužena pracovní smlouva. V roce 2015 reprezentoval Českou republiku na mezinárodní přehlídce současného umění – na Bienále v Benátkách nebo v Muzeu moderního umění v Moskvě. Má za sebou řadu výstav v soukromých i státních galeriích – v hlavním městě se naposledy představil experimentálními díly v Galerii Futura (2018) nebo v Topičově salonu (2017).
U vstupu do výstavy Jiřího Davida v DOXu se skví na panelu věta Vincenta van Gogha: „Čím ošklivější, starší, průměrnější, nemocnější, chudší jsem, tím víc si přeji pomstít tím, že budu dělat barvu brilantní, dobře uspořádanou, zářivou…“ Jisté paralely zde nacházíme, vždyť Jiří David prochází svým dalším zlomovým obdobím a zářně maluje. Sám říká, že teď nic neplánuje a čeká, co přijde. Ale maluje dále: Nyní se koná pokračování jeho výstavy v DOXu s několika novými obrazy.
Radan Wagner
foto: David Neff a archiv
Diskuze k tomuto článku