Klatovy: Vesmír jako věčná inspirace...

Klatovská galerie U Bílého jednorožce otevřela výstavu s názvem Kosmos – Cosmos, na které představuje 26 českých umělců s rozmanitým přístupem k danému tématu. Přes dva roky trvající přípravy přinesly dobrý výsledek, jenž potvrdil, že zajímavé projekty nemusejí vždy souviset jen s kulturními centry velkých měst.

Hostující kurátor a historik umění Jiří Machalický vytvořil pro členité historické prostory galerie pozoruhodný soubor rozličných artefaktů. A tak zde můžeme vidět malby, grafiky, objekty, ale i videa či instalace – zkrátka různorodá doplňující se média, která k současným expozicím patří a vytčené téma nahlíží z různých úhlů.

Kosmos je téma věčné a těžké, respektive se odvíjí nedosloveně a v náznacích, totiž v závislosti na dobových poznatcích vědeckých, filozofických, ideologických, náboženských, a dokonce i módních. Na přelomu 19. a 20. století vymizelo konečně i „jediné možné“ křesťanské východisko (dogma) a nebe se otevřelo i jiným společným či jen individuálním projekcím. Kosmos se rozprostřel také pro umění coby téma dosud svobodně nepopsané. Po Nietzscheho „smrti Boha“ vkročilo 20. století do veřejného prostoru celkem nejednoznačného, proměnlivého ba nehmatatelného. Vždyť již vědec a okultista Nikola Tesla pravil: „Chcete-li odhalit tajemství vesmíru, přemýšlejte v termínech energie, frekvence a vibrace.“

Umění se sice inspirovalo novými vědeckými poznatky (například Einsteinovými), ale zpočátku moderní éry zrovna tak doznívajícím spiritismem a výrazně teosofií, antroposofií a dalšími „neracionálními“ duchovními proudy. Avšak také díky nim a celkové atmosféře různých vlivů začaly vznikat první abstraktní obrazy, které měly blízko ke kosmickým (kosmologickým) otázkám. Takové obrazy ukazovaly naši realitu a její energetické principy nevšednější, ale pravděpodobnější. Vztah mikrokosmu a makrokosmu se stával středem pozornosti avantgardních tvůrců. A nyní se stále více soudí, že vesmír začíná vypadat více jako velká myšlenka než jak velký stroj.

Klatovská výstava vypráví v tomto duchu jakýsi stručný příběh o vnímání kosmu v průběhu nedávných dějin umění. A nemůže začít jinak než Františkem Kupkou, malířem světového renomé s českými kořeny. Slavné obrazy tohoto umělce se získat nepodařilo (například Kosmické jaro z let 1913 – 14), neboť jsou Národní galerií v Praze zapůjčeny do zahraničí. Přesto je v Klatovech zastoupen Kupka opravdu skvostně, totiž pověstným cyklem 27 dřevořezů z roku 1926. Pod názvem Čtyři příběhy bílé a černé můžeme na nevelkých, ale významných grafických listech sledovat celý Kupkův rejstřík na kosmické téma, které je zprostředkované měkkými biomorfními kompozicemi i přísně vymezenými znaky levitující geometrie. Tyto čtyři černobílé řady vystavených exponátů jsou bohatým duchovním přehledem i formální syntézou Kupkova výtvarného univerza.

Tento umělec – vizionář nebyl na rozdíl od většiny ostatních tvůrců (myslitelů) pouhým pozorovatelem metafyzických událostí, ale cítil se být (intenzívním zakoušením) jejich nedílnou součástí. K tomu mu jistě pomohla i jeho spiritistická minulost či dobové okouzlení antroposofií Rudolfa Steinera bez kterého by snad nevznikly ani obrazy univerza Pieta Mondriana či kosmická „znění ticha“ Vasily Kandinského. Kosmos se stával vše obklopující pohyblivou realitou.

Mezi umělci zabývajícími se abstrakcí či přímo kosmem stál tedy František Kupka, ale i Vojtěch Preissig nebo Josef Šíma - čeští Pařížané či světoběžníci, jejichž práce v Klatovech lze také shlédnout. Šíma však na půdu oproštěné abstrakce nikdy nevstoupil: I jeho obrazy s kosmickou tématikou citují běžně viděnou přírodní scenérii. V jeho dílech, jak výstava dokládá, jsou výjevy transponovány do jakési osobní mytologie. Malby poukazují k počátkům, ke kosmologii mýtu stvoření světa, k pradávnému času jednoty člověka a přírody (kosmu), k archetypálním představám, které jsou uchovány v archaických vrstvách naší paměti. Šíma pro taková vyobrazení používá až rudimentální tvary, formy levitující na pomezí reality a snu (vědomí a podvědomí) a směřující od chaosu k řádu, od temnoty ke světlu, od nejasné energie k duchovnímu principu umocněnému ještě spirituální silou světla.

Galerie v Klatovech představuje zmíněné klasiky moderního umění, ale rovněž jejich nástupce. K nim patří bezesporu Václav Boštík, Zdeněk Sýkora či Karel Malich, tedy autoři působící převážně v druhé polovině 20. století. Ač generačně spřízněni, každý šel vlastní a více méně odlišnou cestou – byli osloveni jinými podněty, různými inspiracemi a odlišnými postupy. Ostatně přehlídka U Bílého jednorožce je koncipována s důrazem na rozmanitost. Její kurátor Jiří Machalický k tomu dodává: „Pro výstavu s tématem vesmíru jsem vybral umělce různých generací od nežijících přes starší až po poměrně nedávné absolventy uměleckých škol, kteří k tématu přistupují z různých úhlů pohledu, vnímají ho na základě rozmanitých zkušeností a využívají různé výrazové prostředky…“.

Asi nejvíce je ze zmíněných autorů s tématem kosmu u nás spojován malíř Václav Boštík. Jeho lehce nadýchané bělostné nebo čistě barevné clony či shluky přinášejí základní jednoduché obrazce (kruhy, čtverce) nebo struktury (vrstvení, rýhování). Malíř jejich zjevováním připomíná a demonstruje svou víru ve vyšší instanci (Boha), tušený (nebo vysněný) řád a světlo jako vše určující veličinu (tma je jen nedostatek světla).

Vedle meditativních Boštíkových maleb na stěnách diváka jistě zaujme v prostoru zavěšená drátěná plastika nedávno zesnulého Karla Malicha. Jeho „Lidsko-kosmická soulož“ z osmdesátých let zapůjčená z Galerie hlavního města Prahy dominovala v roce 2013 na autorově retrospektivě v Jízdárně Pražského hradu a nyní se skví i v Klatovech. Zde se však podle autora nejedná o žádnou esoteriku. Vždyť podle Malicha „lidsko-kosmickou souloží může být každý vjem člověka, dotyk, pohled do nebe a samozřejmě erotický zážitek… Hranice těla se rozpouštějí, zhmotňují se linie a vlny vzrušení… žena v nejhlubším svém bodě se proměňuje výronem ve světlo… přivádí nás k porozumění světlu i tmě, které se dynamicky prolínají.“ Malich se přes zmínky o kosmu drží tedy pozemského zakoušení. Pro něj byl Kupka se svými abstraktními kompozicemi až příliš intelektuální a své místo Malich nacházel spíše poblíž Adrieny Šimotové či Josefa Šímy.

Malich se dotýká otázek, které klade fyzika a filozofie: Co je podstatou? Co tvoří jednotu světa? Kde končí pozorovatel a začíná pozorované? Apod. Nenabízí pro ostatní své poznatky a vize, ale vyzývá k vlastnímu hledání a transformování. („Mohu proměňovat jenom sám sebe“, zdůrazňoval vždy Karel Malich).

Výstava v Klatovech tedy nabízí práce klasiků – Václava Boštíka, Karla Malicha či Zdeňka Sýkory. Boštík je meditativním duchovním vizionářem, Malich intuitivním přírodním filozofem a Sýkora se svými počítačem generovanými strukturami vyznavačem náhodných setkání – konstelací. Jsou to mistři jedné generace, všichni se svým způsobem obracejí také k základním „kosmickým“ otázkám, jejich přístupy a zpodobení se však liší. U každého z nich však nalézáme soustředěné a hluboké úsilí, snahu plně se ztotožnit se zkoumanou problematikou. Následující postmoderní umělecká generace je v rámci nového relativizujícího paradigmatu (obecně platného stupně vědeckého poznání) se svými ustálenými soudy obezřetnější, přesto se kosmem zabývá.

„Vesmír je velmi inspirativní z nejrůznějších důvodů. Nikdy nemůžeme beze zbytku poznat a pochopit zákonitosti, kterými se řídí. Umělci k němu mohou přistupovat trochu jiným způsobem než vědci, mají odlišnou zkušenost a druh vzdělání. Vedle exaktního zkoumání jeho nekonečných dálek a souvislostí, které často nedokážeme odhalit, se řídí především citem a intuicí, které se ovšem prolínají s racionálními přístupy a exaktně utvářenou kompozicí,“ podotýká kurátor výstavy Jiří Machalický.

V posledních letech zažíváme vlnu nového pohledu na svět i vesmír. Člověk je konečně náležitě vnímán coby jeho aktivní součást. Kosmos přestává být vzdálenou dimenzí, na kterou se jen užasle zírá. Globální, ale též aktuální transpersonální vhled formuje jiné vědomí. A vědecká (racionální) a umělecká (intuitivní) zkoumání společného prostoru jsou více než kdy jindy velice intenzivní – a vzájemně se doplňují ba vysvětlují. Zvláště literatura, respektive odborná pojednání se na základě objevených faktů kloní k psychologizaci tohoto velkého tématu. Iniciační starší publikace Tao fyziky od Fritjofa Capry je dále potvrzována a rozvíjena. Máme zde například Vědu a akášické pole Ervina Laszla, Okno v čase Petera Russella, Kosmickou hru Stanislava Grofa, Vnitřní revoluci Roberta Thurmana, Fyziku víry manželů Tichoplavových, Kvantovou kreativitu Amita Goswaniho nebo Kosmické rozhovory Stephana Martina. A Biocentrismus Roberta Lanzy a Boba Bermana se stal celosvětovým knižním bestselerem, který popisuje naše vnímání světa jako subjektivní, jedinečný, a tedy i tvůrčí proces.

Nejen díky těmto vlivným knihám, ale i uměleckým výstavám se formuje nové a zatím „neoficiální“ vnímání veškerenstva. Poznání se stává nebývale kreativní. “Alternativní paradigma, které společně s dalšími kolegy navrhuji, vychází z toho, že vědomí či mysl je vrozenou schopností a potenciálem pro subjektivní zkušenost, která je ve vesmíru vždy přítomná. Takže vědomí nebo mysl nevyvstává z mozku, ale mozek jednoduše modifikuje či dává tvar preexistujícímu vědomí, což je podstatný rozdíl,“ říká Peter Russell v rozhovoru obsaženém v Kosmických rozhovorech z roku 2010. Zkrátka: cosi se proměňuje v našem vědomí a je více reflektováno i v umělecké tvorbě. Ale to jen na okraj pro jasnější souvislosti.

Klatovská expozice Kosmos-Cosmos jistě nemá tyto globální ambice, ale je přidaným a krásným střípkem zapadajícím možná i k takovému celkovému směřování – sebeuvědomování. Nebo je to alespoň příjemná protiváha rozkladným a často plytkým výstavním projektům, které na nás tak často z galerií útočí. A které další umělce U Bílého jednorožce uvidíme? Své artefakty zde vystavují také: Jiří Hejna, František Hudeček, Kamil Linhart, Dalibor Chatrný, Vladimír Škoda, Jiří Kolář, Rudolf Sikora, Jiří Matoušek, Zdeněk Hůla, Martin Mainer, Josef Žáček, Margita Titlová-Ylovsky, Vladimír Merta, Jiří Šigut nebo Jan Ambrůz. Z mladších pak Daniel Hanzlík, Pavla Sceranková, Pavel Mrkus a Richard Loskot.

Radan Wagner

Klatovy: Vesmír jako věčná inspirace…

Vánoční obraz Narození Krista od Paula Gauguina

Starověký Egypt jako duchovní i kulturní fascinace…

Relevantní články

Knižní ilustrace Eriky Bornové a fascinující R. M. Rilke

Jan Urant: květy, barvy, příběhy… / Bold Gallery

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?