Otakar Slavík (nar. 1931) žije se svou ženou Dunjou od roku 1980 ve Vídni kam odešel z Prahy po stále sílících mocenských perzekucích znemožňujících mu důstojné občanské i umělecké existování. Po podpisu Charty 77 byl tento svérázný malíř a vitální bouřlivák nucen chystat se k exilu. Na české výtvarné scéně vyčníval nejen svou svobodomyslností, přímostí a rázností, ale i svým tvůrčím projevem. Tento bytostný figuralista představil již v roce 1966 v pražské Galerii mladých svou vyhraněnou koncepci založenou na u nás nezvykle jasném koloritu. V průběhu sedmdesátých let se jeho známé kompozice s rastry mění v souvislejší plochy a celek nabývá na dramatičnosti. Figura – dosud v jakémsi neutrálním prostředí (Stojící, Sedící) se stává ústředním znakem existenciálních témat (Provazochodci). V exilové etapě, kdy byl již členem vídeňského Kunstlerhausu, se projevuje v dílech větší otevřenost, prozářenost (rozlévající se žlutočervený akord) – figury pobývají „na slunci“ a „ve vodě“. Stupňuje se ovšem také dramatický moment, jehož nositelem je vysoká barevná pasta – hmota nesoucí stopy soustředěného hledání i roznícených emocí. Hluboce procítěná témata, jsou vzdálená jakékoliv popisnosti a ilustrativnosti. Jeho kompozice jsou stále silně expresivní , ale i pevné, jasně konstruované a plné barevné energie. S Otakarem Slavíkem, pozitivně naladěným, jsme se sešli mezi jeho obrazy ve Vídni v slunných dnech počínajícího podzimu...

Pane Slavíku, v roce 1980 jste se rozhodl pro emigraci. Usadil jste se v nedaleké Vídni se středoevropskou atmosférou nám tak blízkou. Proč právě tam a ne například v Paříži jako obdivovatel francouzského umění?

Nechal jsem si vypendlovat mapu světa a pendl se zastavil nad Vídní. Byl to onen omen.

Jaký byl motiv Vašeho odchodu? Pronásledování StB po podpisu Charty 77, nemožnost svobodně a častěji vystavovat či chuť poznat bezprostředně světové umění a jeho aktuální trendy?

Odešel jsem z jakési touhy poznávat svět.

Odchod z vlasti byl ve Vašem případě pro mnohé překvapením. Nebyl jste zde totiž umělec uzavřený a zatrpklý, ale člověk společenský a družný, pro známé svérázný nadšenec a kumpán staroměstských hospod, člen Křížovnické školy a účastník celé alternativní kultury. Už jste tedy – na počátku 80. let – měl zkrátka dost planého vzdoru a přestal jste věřit na tento způsob přežívání?

Přežívání já se oddávám v obraznosti dodnes.

Jak jste se během 70. let živil? Nemohl jste příliš vystavovat, prodej obrazů nebyl asi taky valný…

Během let sedmdesátých jsem vystavovat nemohl nejenom „příliš“, ale vůbec ne. Živil jsem se prací a to svých vlastních dvou rukou.

Mnohé se ve Vídni zřejmě změnilo. Měl jste nebo máte svého galeristu či obchodníka s obrazy?

Momentálně nespolupracuji s žádným galeristou/obchodníkem.

Od roku 1981 jste členem Kunstlerhausu ve Vídni. Co tato skutečnost pro umělce znamená?

Členství v Kunstlerhausu se frapantně podobá členství v jiných uměleckých spolcích. Kunstlerhaus má krásný dům, kam chodím dvakrát týdně malovat akty.

Je si české a rakouské umění tak blízké jak se soudí? V historii existovalo skutečně mnoho styčných bodů: středověká Dunajská škola a její vliv, historismus a jeho architekti v 19. století, secese atd. Znáte situaci a povahu z obou stran. Jak naše podobnosti vnímáte Vy osobně? Jaké má dnes v Rakousku umění ve společnosti postavení (kredit, podporu, pozornost)?

České výtvarné umění je mnohem ambicioznější. V Rakousku se primárně podporuje hudba, hudební divadlo a divadelní umění, které mají enormní tradici a publikum. Filmové a výtvarné umění, až na výjimky, nejsou středem pozornosti.

Váš projev je v rámci českého umění poměrně neobvyklý. Se svou umanutou cestou jste se od počátku vymykal zdejším tradičním představám a šel jste si přes různé módní vlny za vlastní představou. Zvláště v raném období Vám nebyl cizí konstruktivně zaměřený projev (u nás dlouho přehlížený a nedoceňovaný), vždy jste byl bytostný figuralista (i v dobách rozkvětu informelu či konceptualismu) a také náramný kolorista (v zemi kde byla v oblibě spíše nebarevnost a decentnost). Čím si vysvětlujete tuto svou odlišnost?

Malování pro mne není spekulací, ale životem .Odlišnost  zřejmě vznikla tím, že na mne ve slunečním svitu kdysi vrhla stín jakási blankytná postava, o které jsem ale později slyšel, že byla temně šarlatová.

Po studiích na kamenické škole v Hořicích jste absolvoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, která měla své renomé. Bylo zde několik výrazných profesorů i studentů. Dlouhou dobu zde vyučoval dnes světoznámý Zdeněk Sýkora. Ovlivnila Vás v době studií (1953 – 55) jeho tvorba či názory?

Zdeněk Sýkora a Karel Lidický byli z těch nejlepších možných pedagogů na fakultě. Mým mentorem se ale stal Martin Salcman, který mne od sochařství přivedl k malířství a umění, a u kterého jsem měl pocit, jako bych něčemu porozuměl.

Kromě nepřehlédnutelného smyslu pro kvalitu barvy a určitou racionální organizaci obrazové plochy (struktury, rastry), je vám oběma vlastní pozitivní a symbolických podtextů zbavená vize (ve Vašem případě ne tak ortodoxní). V období nástupu Křižovatky(od 1963) a výstavy Nová citlivost (1968) byla česká scéna zjevně rozdělena na dva tábory: pozitivní racionalisty a chmurné existencionalisty. Jak jste spolu (ne)vycházeli? Volba „stylu“ není zřejmě ani tak rozhodnutím uměleckým jako spíše tíhnutím k určitému světonázoru…

Pro mě je samozřejmé, aby měl obraz stavbu a řád, myslím, že Zdeněk Sýkora cítí zcela totožně. Situace v českém umění té doby se nedá zredukovat na dva tábory.

Od poloviny 60. let se na Vašich obrazech objevují převážně figury (či jejich fragmenty, torza, znaky) – postavy lidských bytostí osamělých (výjimečně početnějších) ve více či méně abstraktním prostředí. Barevnost se začíná projasňovat, rozehrává se do širokých harmonií – je ještě plošná a respektuje řád s opakujícími se vzorci (kruhy, kotouči), které se pro Vás staly na dlouhé období typické. Jak jste k nim došel a jaký měly význam?

Figuru nemaluji. Figura musí vzniknout  během procesu malování. Moje původní průprava k sochařství v Hořicích, Bratislavě a u pana profesora Lidického mi až samovolně poskytla téma lidské postavy.

Do roku 1973 jste namaloval řadu projasněných kompozic. Struktury a důraz na optickou hodnotu barvy se prolínal s dalším plánem – lidskou postavou. Docílil jste tím zvláštního projevu narušujícího zažitá schémata abstrakce i figuralismu. Avšak touhou akceptovat na obraze hloubku tajemství lidské existence jste se odlišoval od racionalistů (geometrů). Řekl bych, že jste nechával stále větší průchod emocionálním projevům…

V průběhu zrání dochází k údobí nedočkavosti, které je plné elánu a samozřejmého jasného myšlení, projasněných cest k přesvědčení o snadném dosažení uměleckých tužeb. Mnozí poutníci odpadnou, jiní zahynou. Někteří , očištění útrapami, dospějí ke spasení. Ale Slavík se vymluví na svoji lásku k růži.

V roce 1970 jste na výstavě ve Špálovce představil obrazy opírající se ještě o konstruktivní hodnoty barvy (také pod vlivem Vašich oblíbenců Cézanna a Seurata). V následujících letech pevnější rastry postupně mizí a proměňují se v souvislejší plochy. Také barevnost se mění. Přicházejí ke slovu obrazy více dramatické a temnější – „barokní“… Jsou tyto změny vědomou reflexí ponuré politické „normalizace“ nebo se jedná jen o další umělecký krok?

Body i rastry mi sloužily jako stavební prvky k dosažení hranatého obrazu, který se měl bez jakýchkoli narativních implikací přeměnit v ovál. Doba tvorby je doba života a vice versa. Zcela jí nikdy nelze utéci.

V letech 1973 – 75 jste prožíval krizi. Co bylo příčinou, smím-li se zeptat?

Bylo to údobí pozitivního uměleckého růstu na bázi netvůrčích principií.

Figura ve Vašich obrazech opouští neutrální pozice (neidentifikovatelný prostor) a ocitá se v jasněji definované situaci (Sedící, Svlékající se, Stojící apod.). Objevuje se nové výrazné téma. Od roku 1976 jste vytvořil celou řadu Provazochodců. Čím Vás tento akrobatický výkon (výjev, okamžik) zaujal?

Provazochodci mne navždy zaujali možností dělání kotrmelců nad propastí.

Pane Slavíku, prý hodně přemalováváte. (Vznikají tím navrstvené „patláky“ – až barevné reliéfy). Domníváte se tedy, že obraz není nikdy dokončen? Neobáváte se jistého „přetažení“ a zastření lehkosti prvotního záznamu?

Nemohu žít s mnoha obrazy, se kterými jsem se nevyrovnal. Udusily by mě.

Vy si neděláte přípravné skici podle kterých pak malujete? Nekreslíte si ani „nápady“?

Základní je pro mne práce sama. V tom smyslu nemám přesný či předem připravený plán o postupu a ultimativním dokončení obrazu.

Známé bylo Vaše velké přátelství s Václavem Boštíkem, malířem ticha a jemných splývavých mlžných kompozic. Vaše malba je naproti tomu robustní a šťavnatá, plná rázných gest a hledačství. Diskutovali jste spolu o své práci?

S Václavem jsme měli stejný názor na problémy malby. Samozřejmě jsme o práci spolu diskutovali  a pokud jsme byli rozličných  názorů, nevedlo to k roztržkám, naopak ještě k usilovnějšímu ujasnění problematiky.

Boštíkovo dílo se proměňovalo jen minimálně, spíše jednou dosažené precizoval – jeho minimalistické tvarosloví diváka odkazuje k věčnému kosmickému řádu. Lišíte se i v tomto ohledu: Vaše cesta je proměnlivá, plná zvratů, měníte rukopis, barevnost, téma… Někdo v tom spatřuje nevyváženost, jiný to naopak chválí jako u nás vzácnou nedogmatičnost (ostatně postmoderní malíři jako např. Jiri Georg Dokoupil či Jiří David to berou jako nespornou přednost). Někdo se do změn nutí, aby upozornil na svou kreativitu, jiný s tím zkrátka nemůže nic dělat a jen se otevírá novým impulsům a jejich adekvátnímu zpracování. Co Vás motivuje ke zmíněným změnám v projevu?

Smyslem mé činnosti je problém malby, nikoli dosažení cíle a výsledku. Změny projevu jsou pouze vedlejším produktem. Způsob malování není důležitý, je to pro mne pricip mnoha cest, které by ideálně měly dovést až do Říma. Jsou to cesty rozličné k nalezení kamene mudrců, i když absolutní pravda není dosažitelná. Kdybych problém vyřešil, nemusel bych v malování pokračovat. Opravdoví geniové malby s velkými předpoklady neukázali ani  cíl, ani cestu; staletími se všechny principy neustále měnily. Jde o snahu pochopení a splynutí , o iluzi zázračného okamžiku.

Vaší konstantou je lidská figura, která slouží jako jakýsi „most“ ( kotva) spojující (držící) na obraze objektivní skutečnost a barevné abstrahující experimenty pohromadě. Jednou nohou jste tedy stále v běžně nahlížené realitě a druhá nakračuje do neznáma. Neláká Vás pustit setohoto těsného kontaktu se srozumitelným výjevem a poddat se neomezeně abstrakci?

Jsem figurou determinován, ať se mi to zamlouvá, či ne, přestože  mnohé z mých obrazů jsou nefigurativní.  Pro mne je výtvarné umění něco uchopitelného, proti například hudbě, která je vzdušná. Proto je figura monumentem, hmatatelným kořenem výtvarného projevu, zatímco  abstrakce, která je  v univerzu omniprezentní, má zcela odlišnou bázi.

Člověk je na Vašich obrazech  bytostí „an sich“ (obecným typem, idejí) nebo konkrétní (skutečnou) postavou?

Člověk v mých obrazech je pouhou mírou mého vidění.

Zobrazeným postavám zpravidla chybí konkrétní znaky. Záznam není popisný, ilustrativní… V čem tedy spočívá ona jedinečnost (nezaměnitelný portrét)? Hledáte na každém příznačné rysy, pohyby, gesta nebo spíše atmosféru a to co z něho „sálá“?

Metaforicky: kytice složená z těch nejrůznorodějších rostlin, které se ustavičně v nekonečnu variací přeměňují, stále konstituuje kytici.

Nenapadlo Vás někdy spolupracovat s někým, kdo je schopen zahlédnout na člověku jeho auru – jakési barevné vyzařování?

Znám se důvěrně s jednou šamankou. Podařilo se mi ji přemluvit, aby mi sdělila jakou vlastně barvu má moje aura. Šamanka řekla, že bílá s červenou vytvářejí barvu těla, a hlava že je jako zlato ryzí.

Barva je pro Vás klíčovým výrazovým prostředkem. Měnilo se s vývojem nějak její užití, případně její význam, symbolika apod.?

Barva je opravdu klíč k tajemství.  Od velké jásavosti  vede až k utrpení. Nemohu, než se znovu pídit po kameni mudrců, po nějakém základním seskupení barev, které by ujasnilo princip života.

Volbu barevnosti řešíte až přímo „na place – v procesu“ nebo si pro daný obraz stanovíte určitou barevnou náladu (akord, akcent, komplement)?

Jedna barva je barvou samotnou i místním prostorem. Myslím si, že by mi někdy mohla ukázat místo, kde byly ukryty drahocenné kovy.

Vaše obrazy jsou spíše dynamické, nespoutané, pulsující. Připomínají mi Herakleitovo vidění podstaty světa, jeho „vše plyne, nic netrvá“ či myšlenku „pra-ohně tedy pra-energie“ a „jednotu protikladů“. Máte svého oblíbeného filozofa či celé učení?

Jak Herakleitos, tak i já věříme tomu, že naše duše jsou stvořené ohněm, jehož část vyhasla. S Friedrichem Nietzschem musím říci, že moje humanita je neustálé sebepřemáhání.

Řekl bych, že ustavičné balancování je Vaším malířským osudem. Hledáte rovnováhu mezi rozumem a citem, abstrakcí a figuralismem, hédonismem a disciplínou, konkrétní situací a obecným étosem, formální estetikou a existenciálním neklidem… Je těžké udržet zamýšlenou rovnováhu (onu jednotu protikladů) každý den?

Kotrmelce nad propastí někdy rezultují v debaklu, ale veselé pobíhání po laně i časté přemety mi stále slouží k ohromnému pobavení.

Ve Vídni se zrodila psychoanalýza, její zakladatel Sigmund Freud  nachází v potlačené sexualitě a vztahu k opačnému pohlaví hybatele našeho počínání. Sám často malujete ženy. Pomohla Vám tato intenzívní zkušenost poznat lépe ženy a jejich svébytné vidění světa?

Mé ženské figury netrpí ani úzkostní neurózou, ani hysterií. Jsou ovšem často bez hlavy.

Erotismus, který je patrný na některých Vašich kompozicích bývá spojován s instinktem smrti, se snahou na okamžik se vymanit z vědomí pomíjivosti lidské existence. Stejně jako nás alkohol zavádí mimo zakoušení všednosti a předvídatelnosti. Díky slasti – vstupu do „zahrady rozkoší“, zapomínáme chvílemi na plynoucí čas a blížící se konec. Jste vyrovnán se smrtí? Myslíte, že po ní „něco“ přijde?

Musím zde citovat Talmud: Pokud člověk přemýšlí o čtyřech věcech – o tom, co je nahoře, co je dole, co předchází času a co bude po smrti – bylo by pro něj lépe, kdyby se vůbec nenarodil.

Jaký smysl má podle Vás (pro Vás) malířství, respektive umění?

Umění je umění

A to se nemění.

A jestli se mění,

Tak to pro mne není.

Radan Wagner

psáno pro Revue Art, 2006