Otakar Slavík (nar. 1931) žije se svou ženou Dunjou od roku 1980 ve Vídni kam odešel z Prahy po stále sílících mocenských perzekucích znemožňujících mu důstojné občanské i umělecké existování. Po podpisu Charty 77 byl tento svérázný malíř a vitální bouřlivák nucen chystat se k exilu. Na české výtvarné scéně vyčníval nejen svou svobodomyslností, přímostí a rázností, ale i svým tvůrčím projevem. Tento bytostný figuralista představil již v roce 1966 v pražské Galerii mladých svou vyhraněnou koncepci založenou na u nás nezvykle jasném koloritu. V průběhu sedmdesátých let se jeho známé kompozice s rastry mění v souvislejší plochy a celek nabývá na dramatičnosti. Figura – dosud v jakémsi neutrálním prostředí (Stojící, Sedící) se stává ústředním znakem existenciálních témat (Provazochodci). V exilové etapě, kdy byl již členem vídeňského Kunstlerhausu, se projevuje v dílech větší otevřenost, prozářenost (rozlévající se žlutočervený akord) – figury pobývají „na slunci“ a „ve vodě“. Stupňuje se ovšem také dramatický moment, jehož nositelem je vysoká barevná pasta – hmota nesoucí stopy soustředěného hledání i roznícených emocí. Hluboce procítěná témata, jsou vzdálená jakékoliv popisnosti a ilustrativnosti. Jeho kompozice jsou stále silně expresivní , ale i pevné, jasně konstruované a plné barevné energie. S Otakarem Slavíkem, pozitivně naladěným, jsme se sešli mezi jeho obrazy ve Vídni v slunných dnech počínajícího podzimu...
Pane Slavíku, v roce 1980 jste se rozhodl pro emigraci. Usadil jste se v nedaleké Vídni se středoevropskou atmosférou nám tak blízkou. Proč právě tam a ne například v Paříži jako obdivovatel francouzského umění?
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku