Josef Čapek, zvaný Peča, byl, jak známo, malíř, spisovatel či novinář – a spolu s bratrem Karlem jedním ze základních symbolů první republiky. Jako demokrat a pacifista byl trnem v oku nejen konzervativcům, ale i nastupujícímu fašismu. V atmosféře pronásledování se uchýlil Josef Čapek se svou ženou do obce Želiv poblíž známého kláštera. Ale i zde na Vysočině nebyl v bezpečí. Gestapo si pro něj přišlo hned první den války, kterou pak strávil v koncentračních táborech. „Jeho tělo bylo doslova rozežráno od hmyzu a mokvalo skoro dvaceti vředy. Biblický Job nemohl být zbědovanější, ale Job sachsenhausenský měl vyrovnaný úsměv na rtech, jiskrné i produševnělé oči,“ tak popsal Čapkův stav a návrat z kobek pod Berlínem spoluvězeň Ivan Herben. Čapek přes nevídané útrapy kolem sebe šířil nezdolný optimismus až do své smrti na konci druhé světové války.
Josef s Karlem měli možnost během roku 1938 vycestovat, oba však emigraci odmítli. „Odporuj zlu, nebo bys mu pomáhal. Odporuj zlu, budiž zlo trestáno, aby se necítilo I když měli pánem světa!“ napsal Josef v knize Psáno do mraků.
Svědectvím o letech, která Josef Čapek v koncentračním táboře strávil, jsou však také umělecká díla, která se podařilo propašovat ven. Dvě olejomalby, básně a také tzv. „dlaňovky“, malé obrázky, které dávají tušit, co malíř prožíval.
Asi už navždy zůstane tajemstvím, kdy a kde přesně Josef Čapek zemřel. Nejspíše to bylo v polovině dubna roku 1945 v koncentračním táboře Bergen Belsen, ale i to je s otazníkem.
Nepříliš známý Čapkův dramatický příběh – odehrávající se v letech 1939 – 45, přibližuje působivě či objevně pásmo Českého rozhlasu. O posledních letech života tohoto malíře a spisovatele si můžete komponovaný pořad vyslechnout ZDE.
Přinášíme zde i pozoruhodný text Josefa Čapka o přírodě, umění a moderním tvoření
Pokud se týká přírody, není nikterak v záměrech moderního výtvarnictví dopouštěti se na ní rouhavých urážek a dělat si z ní blázny. Moderní umělec vidí a oceňuje ji zrovna tak dobře, ne-li lépe než každý malující civilista, a odnáší si z ní svůj profit. Domnívá se však, že by udělal velmi málo, kdyby ji pouze napodobil, neboť skutečná voda nebo koroptev jsou rozhodně bytelnější než voda nebo koroptev napodobená. Je přesvědčen, že úlohou malování není imitovati přírodu, nýbrž utvořiti umělecké dílo. Umělecké dílo jest ovšem něco, co má zcela svou, z přírody nevypůjčenou kázeň a svůj řád. Proč má míti svou zvláštní kázeň a svůj řád? Proto, aby bylo něčím celým, nepolovičatým, aby bylo svou celou skutečností.
Tím nechci nikterak říci, že obraz e tím více svou skutečností, čím více je abstraktní. Naopak: umělcův výtvarný cit a výtvarný intelekt nejsou nic abstraktního, rovněž jeho linie, barvy a skladba nejsou ničím neskutečným. Jsou, či mají býti tak skutečné a organické jako země, květiny, stromy, lidé i oblaka, z nichž Stvořitel učinil svět. Z nich moderní umělec staví svou malbu, a tato malba chce býti dokonce jakýmsi druhem pasti, do níž on velmi horoucně jímá skutečnost. Snad se tam zdá být drobet skřípnuta a sevřena: ale je tam! Jde tu tedy malíř na to s jistým obmyslným úkladem; nenapodobí přírodu, ale jde na ni, na nepravidelnou, s hranatostmi, oblostmi a geometrickými čarami, chce ji chytit na nějakou divnou barvu, co ona je třebas pěkně pestrá, a on ji na to dostane! Je na t mnoho způsobů, dle toho, jaký je malíř, jak je založen, jak zachází s výtvarnými prostředky, a dle toho, co ze sebe a ze skutečnosti chce vyslovit, neboť vidění skutečnosti a její vnitřní prožití jsou nejsilnější pohnutkou pro malíře, aby se pokusil o její výraz. Nedokazuje tedy malíř svým dílem, že takhle vyhlížejí věci v přírodě, nýbrž že takové a takové jest umění. Není tu žádné vědy ani mystiky, než vytříbený výtvarný cit a smysl, a métier.
Všechno své jsem vynaložil na to, abych dokázal, že je nutno žíti daleko nad pouhý optický naturalismus, aby byl utvořen výtvarný výraz skutečně čistý, obsažný a živý. Nasadil jsem na to všechno, i svou malířskou existenci, i své pohodlí. Usiloval jsem dojíti výrazu co nejjednoduššího při maximu vydatnosti; netěšily by mne procedury složité a nečisté, žádná laciná výpomoc, jakou může poskytnouti naturalistická napodobivost nebo akademická konfekce. Přísně jsem se střehl vypustiti do své malby teple lepkavou smyslovost a smyslnost, pokud by do obrazu jistě a volně nevproudilo to duchovně podstatnější: výtvarný jas.
(Josef Čapek, K vlastní výstavě, katalog, Brno 1924)
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku