Vladimír Novák (1947), absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (1967 – 1973), podává s nezvyklou naléhavostí a obdivuhodným malířským přednesem věčně se navracející pochybnosti i toužebná očekávání člověka stiženého existenciálním nepokojem i neseného nadějným vzhlížením. Jako bychom se rázem stali svědky všeobjímajícího herakleitovského nekonečného plynutí a protichůdného sváření. Úzkost, zběsilost, roztříštěnost či bloudění je na obrazech vyvažováno (v poslední době stále zřetelněji) povznesením, kontemplací, spočinutím a nalézáním. Seděl jsem s citlivým malířem i člověkem v jeho ateliéru na periférii i ve vinném Montmartru na Starém Městě pražském. V jeho vyprávění nebylo ani stopy po laciných gestech či nepatřičné silácké samochvále. Jeho slova byla důvěryhodná a smysluplná, bez zbytečného balastu… ostatně stejně jako obrazy.
Každý z nás vnímá svět – ať si to uvědomuje či nikoliv – z poněkud jiného úhlu. Člověk je ponechán sám sobě, svému vnitřnímu hlasu a s dialogem s prostředím, ve kterém existuje. Projev každého z nás je věrným odrazem tohoto rozdílu v úhlu a poloze. Proto nás také vzrušuje nový pohled na naší společnou skutečnost, přitahuje nás umění, které tuto možnost nabízí. Posedlost nepřetržitými otázkami je nám vrozená… Jaké si, Vladimíre, kladeš Ty?
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku