Angličtí prerafaelisté malovali v 19. století pozoruhodné obrazy… Na nich se žena stává zosobněním vášně i trýzně, snem i skutečností, životem i smrtí. Inspirovali se příběhy Danta nebo Shakespeara – dramatické odkazy prolínali s osobně prožívanými příběhy. Mystika, erotika, víra i dekadence se ukazují v různých rovinách a vzájemně se umocňují. Prerafaelité… zpočátku tajné „bratrstvo“ mělo také navrátit umění ztracenou vážnost i zbožnost – zpodobenou přímost a prostotu jakou mladí tvůrci spatřovali v rané renesanci před „vyumělkovaným“ Rafaelem. Ve stále zjitřenějších výjevech se ale intenzivněji projevoval rodokmen navozující spíše démonického E. A. Poea a mysticko – sexuálního W. Blakea, ke kterým se prerafaelisté také hlásili.
Utonulá Ofélie – ikonický obraz prerafaelisty J. E. Millaise v divákovi evokuje prostřednictvím realistické malby pravděpodobný příběh lásky, osudu i šílenství. Ani po smrti neztrácí zde tato mladá žena magickou přitažlivost – její plavé vlasy, pootevřená ústa a oči étericky hledí k paměti času či vstříc jiným světům. Jako by snad vnímala dávný, a přeci tak podobný osud předčasně zesnulé Dantovy Beatrice. Zobrazená Ofélie ve slavném shakespearovském dramatu doplatila na vlastní váhavost, a tak zakoušela bolest z nenaplněných citů. Doplatila, jak známo, na neschopnost rozhodnout se konečně mezi láskou k otci Polóniovi a kralevici Hamletovi. A tak Shakespeare nechal tuto dívku raději zešílet a utonout.
Modelkou k obrazu připomínajícím tuto tragickou událost se Millaisovi stala roku 1852 Elisabeth Siddal, jedna z klíčových femme fatale estétsky rozcitlivělých prerafaelistů. A podle méně frekventovaných studií a závěrů jí měl tento obraz stát život, který vyhasl v jejích 32 letech. Elizabeth totiž „ležela“ malíři modelem celé dny ve vaně, pod níž plály hořáky ohřívající napuštěnou vodu. Jednoho zimního dne se tak ovšem nestalo a trpělivá žena ve chladné lázni fatálně prochladla, čímž urychlila postupující tuberkulózu. Jinou verzi tohoto skonu však nabízí Bill Bryson ve své nedávné knize: Siddal byla později otrávena požíváním arseniku, který býval součástí léčebné medicíny pod názvem Fowlerův roztok.
U příležitosti památky – prvního výročí od úmrtí této „Ofélie“ vytvořil její muž – slavný malíř Dante Gabriel Rossetti obraz Beata Beatrix s průhledem na florentský Ponte Vecchio. Umělec poznal svou budoucí ženu roku 1849 coby modelku malíře Deverella, a od té doby jí zpodoboval na stovkách studií. Dionýsky nespoutaný Rossetti – onen „nábožný tvůrce čistých citů“ – pokračoval však i po sňatku v bohémském životě. Nezištně si vzal již vážně nemocnou Elizabeth, avšak své „zvyky“ nezměnil. (Ostatně v prostředí „bratrstva“ to bylo běžné, volné a neskonale propojené). Jako stále přesvědčenější dekadent, ovlivněný zvláště pařížským Salonem Rose a Croix, nahlížel do hlubiny duše. Neklidné a vášnivé rodinné soužití a mrtvě narozená dcera, anorexie a zhoršující se vleklá nemoc – to vše zřejmě urychlilo stupňující se Elisabethiny deprese. Kdesi zasuté sklony lákaly a umožnily stále silnější dávky opia – landannu. Po druhém otěhotnění použila již dávku smrtelnou.
Zdrcený Rossetti vložil své zesnulé ženě do vlasů vlastní zápisník plný erotických básní, zavřel víko rakve a nechal jí pochovat. Malířovo hoře, trvalá melancholie a zoufalá snaha čelit takovému osudu se začaly topit v alkoholu. Pokoušel se však stále malovat. Nejznámější z tohoto období je právě obraz Beata Beatrix. Toto vizuální zpřítomňování ztracené lásky však pomáhalo jen částečně a dočasně. A tak se po 7 letech Rossetti odhodlal roku 1869 k radikálnímu kroku – zoufalému setkání – s mrtvou ženou. Požádal totiž o exhumaci – vzal si k sobě zpět z rakve své červy prolezlé básně, aby je opět intenzivně prožíval. Pohled na mrtvou Elisabeth jej však zasáhl natolik, že ho pronásledoval až do konce života. Nakonec žil ve společné domácnosti s dávnou hospodyní, s níž se stýkal intimně již za probíhajícího manželství. Krásná, ale prostá Fanny Cornfort se stala jeho novou múzou.
Avšak ještě jiný – a to zásadní – vztah potkal Rossettiho. Jeden z nejkrásnějších obrazů této pozdní doby se jmenuje Persefona, kterou představuje Jane Burden. Tato malba z roku 1874 (dnes v Tate Gallery) ukazuje ji coby bohyni podsvětí, černou labuť s dlouhou šíjí a havraními vlasy, uhrančivýma očima – bytost záhadnou a podivně mlčenlivou.
Rossetti rozpoznal její archetypální sílu a kultivovanou enigmatičnost již roku 1865, a proto také požádal fotografa J. R. Parsonse, aby ji podle připravených instrukcí zvěčnil. Tak vznikla slavná a ojedinělá série 18 snímků z Rossettiho zahrady. Od té doby se odvíjel v různé míře vášní jejich hluboký vztah, který trval až do malířovy smrti roku 1882. Tato Jane Burden, manželka slavného W. Morrise a matka dvou dětí, představovala emancipovanou individualistku viktoriánské doby a estetický kánon anglických prerafaelistů. Také ona však trpěla nemocí (páteře) a návykem na zklidňující preparáty – tentokráte na chloral hydrate.
Na známém obraze je mimořádná žena, coby Persefona držící zde jeden z atributů – granátové jablko podané lstivým manželem – antickým bohem podsvětí Hádem. Naplňuje se zde věčný ženský archetyp aktivující nás od nepaměti v různých podobách: Isis, Persefona, Deméther, Kybelé atd. Možná byla prozřetelnost k Rossettimu milosrdná. Poslední roky svého bouřlivého a hédonistického života přestával vidět a slepnul – nemohl malovat, věnoval se jen poezii. A tak mohl ve své nerušené vnitřní imaginaci také on procházet různými světy bez omezení, a snít, stejně jako Dante o své Beatrici v Božské komedii… o věčné lásce. A lze jen parafrázovat Dantovo toužebné zvolání: „Tak daleko, a přece tak blízko…, tak pohleď na své srdce, milovaná.“ A s věčným Platónem – učitelem všech mystiků – na závěr: „Vše, co kdy bylo prožito a promyšleno, se v paměti kosmického ducha uchovává – nebo snad, přesněji řečeno, žije v jakémsi věčném teď…“.
P. S. Příběh malíře Rossettiho a jeho ženy Jane je románově líčen i v soudobé literatuře ZDE nebo filmech. Také prestižní galerie se vrací k hnutí prerafaelistů coby viktoriánské avantgardě / novoromantismu 19. století. Velká výstava byla uspořádána v londýnské Tate Brtitan v roce 2013.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku