Alberto Giacometti v Národní galerii v Praze

Giacometti krátce před smrtí osvětlil své vytrvalé i drásající směřování: „Nevidím zároveň tvář i profil. Jestliže se zahledím na oči, ostatní už nevidím, a tak dál. Klasikové věřili, že tenhle problém vyřešili. Ve skutečnosti se hlavy Řeků a Římanů nepodobají hlavám, ale sochám. Jsou to sochy soch.“

U Alberta Giacomettiho máme, co dočinění spíše s nebarevnou malbou a netvarovou sochou. A přesto je tato tvorba prosycena hloubkou, přesvědčivostí a naléhavostí. Jeho letošní souborná výstava v londýnské Tate Gallery potvrdila nejen tyto kvality, ale také ukázala, jak nadčasové pojetí se zde ukrývá (bližší vročení nebylo ani pro samotného Giacomettiho důležité – řada jeho děl tak zůstala bez bližší datace). Zanechal za sebou životní dílo zahrnující 90 skulptur, 40 maleb a 60 kreseb. Jako celek bývá poněkud přibližně spojováno se surrealismem, existencialismem, abstraktním expresionismem, a dokonce i kubismem. Zvláště díky svým bronzovým figurám je ale v každém ohledu Giacometti považován za jednoho z nejvýjimečnějších sochařů 20. století.

REKLAMA

Někdy se soudí, možná překvapivě, že své pověstné a tolik vyzáblé postavy přenesl z portrétů a skic Egona Schieleho… Kolem roku 1932 se stal nepřehlédnutelným ba vůdčím surrealistickým sochařem ještě „podivného“ tvarosloví. Jeho pronikavá a hlubokomyslná tvorba však již odpovídá širší reflexi člověka a konvenuje s myšlenkami – filozofickými směry pokročilé a nejednoznačně vyznívající moderní doby. V ní se nachází jedinec poněkud osamocen, již bez opory slábnoucího náboženství – nelítostně odkázán na vlastní podstatu, cestu, tíhu i odpovědnost.

Své protáhlé postavy začal Giacometti (1901 – 1966) tvořit v roce 1946 a tím rázně vykročil z tradičního pojetí sochařské nápodoby. Reálná (hmatatelná) podoba světa, jakou vnímáme jen podle vizuální zkušenosti, byla potlačena. Jsme zde tedy svědky nového – komplexnějšího pojetí lidské existence – akcentace zvýšeného vnitřního pnutí, redukce tělesných tvarů a ve výsledku rozhodného důrazu na samu podstatu bytosti, na „surovinový výtažek lidského organismu.“ (A samozřejmě, že tato tísnivá, do morku pronikavá vize měla rovněž své kořeny v nedávných válečných hrůzách drasticky popírajících jakýkoliv humanismus). Giacomettiho díla se však průběžně stávala především manifesty osamoceně niterných zápasů při vědomí křehkosti a podmíněnosti naší „moderní“ existence. A toto poznání se promítalo nejen do soch, ale také do obrazů, jejichž modelem se mnohdy stal umělcův bratr Diego.

Čtěte také

Zbyněk Sedlecký: Inscenace v Telegraph Gallery

Před 5 dny

Kolik vrstev má dnes realita? / Galerie Rudolfinum

Před 7 dny

Zpravidla bývají Giacomettiho lidské typy osamoceny (a působí takto izolovaně i ve skupinách) jako „individua odkudsi z neznáma“. Zjevují se nám jednou v životní velikosti, jindy zas coby zmenšeniny, jakým se věnoval zvláště ve čtyřicátých letech. Vždy však stojí či kráčejí vstříc neznámému osudu v civilních či až scénických situacích. Absence osobitých rysů každé z postav podtrhuje atmosféru osamoceného uzavření. Přesto jsou tito obnažení a zvrásnění jedinci vztyčeni a čelí / odevzdávají se dalším zkouškám.

Kolem roku 1933 sochař rozšířil okruh pařížských surrealistů (sám pocházel ze švýcarské Stampy), spřátelil se zvláště s Georgesem Bataillem, který řídil revue Documents… společenstvím vzdalujícím se André Bretonovi. Nicméně Giacomettiho díla z let 1929 – 33, zejména Klece, Nepříjemné objekty, Zavražděná žena s další odpovídala aktuální koncepci „symbolicky fungujícího objektu“, kterému surrealisté obecně připisovali velkou váhu. Šlo o jakousi materializaci snových přízraků (předmětů, postav, fragmentů) nesoucích v sobě varovné předtuchy či magické formy podvědomí tak, jak to například maloval René Magritte, který se v této době také připojil k surrealistickému hnutí. (Stejně jako Méret Oppenheim, který pod patronátem Giacomettiho a Mana Raye konstruoval ironické a nejednoznačné kompozice).

Jeden z nejpůsobivějších objektů však vytvořil Giacometti, a ten v Tate Gallery na nedávné retrospektivní výstavě nemohl chybět – totiž Žena s proříznutým hrdlem (vytvořen byl v roce 1932 a odlit o osm let později). Hledíme-li na tuto tvarovou skrumáž nalézající se na pomezí abstrakce a podivně rozevřeného symbolu, vnímáme zde různé protiklady, deformace, tvary a jejich propletence. Především pak směs sexu a násilí, rozkoše i animálnosti, odevzdání i poživačnosti (ne náhodou plastika evokuje kudlanku a její pověstné kopulační „manýry“).

Vedle samostatných místy vykročených figur vytvořil Giacometti známé strnulé akty se syrově vyhlížejícím povrchem – postavy s prázdnými výrazy, podivné a vyzáblé až na pokraj odhmotnění. Umělcovým cílem bylo postihnout celek výjevu („holou kolmost“) tak, jak to demonstroval na slavném Kráčejícím muži z roku 1949. Zde je postava příkladně osamocená, bez podružných detailů a konvenčních proporcí, zvenčí „ohlodaná“ a držící si ve svém prostoru distanci k divákovi. Giacometti se následně pokoušel postupovat v tomto duchu dále a dotýkal se snad nemožného – totiž tradičními sochařskými prostředky postihnout lidskou pomíjivost.

Surrealismus vznikl jako široké intelektuální hnutí počátkem dvacátých let 20. století. Vévodil meziválečné době a ožil v menší míře i po 2. světové válce, ale postupně časem vyprchal. Do jisté míry tak připravil půdu existencialismu a poněkud absurdnějšímu nazírání světa bez zjevných ideálů. Sartrovo nelítostné prohlášení že, „člověk není ničím jiným než tím, čím se udělá“ konvenovalo s jistým pesimismem a individualismem, jaký nakonec sdílel i Giacometti. Typickým příkladem takové atmosféry se stala divadelní hra Čekání na Godota od Giacomettiho přítele Samuela Becketta. A není jistě náhoda, že pro obnovenou premiéru v roce 1961 vytvořil pro tuto scénickou absurditu pověstný objekt: osamělý „strom“, symbol života v poněkud neduživé podobě.

Retrospektiva v Národní galerii v Praze mapuje vývoj Giacomettiho tvorby napříč pěti desetiletími. Sleduje vývoj od času dospívání přes avantgardní experimenty v meziválečné Paříži až po slavné sochy lidských protáhlých postav, jimiž se umělec proslavil nejvíce. Díky spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti mohou návštěvníci pražské výstavy shlédnout více než sto sochařských děl včetně vzácných originálů ze sádry. K vidění jsou také Giacomettiho klíčové malby a kresby v pestrém tematickém záběru. Ve Veletržním paláci jsou vystavena Giacomettiho díla jako Kráčející muž, Stojící žena nebo Ženy z Benátek, jež zaujaly publikum na slavném italském bienále v roce 1956. Přítomná jsou i další ikonická díla, jako jsou Žena-lžíce, Žena s vozem, Nos i vzácné drobné plastiky, intimní portréty členů umělcovy rodiny a přátel, kteří po celý život představovali Giacomettiho oblíbené modely