• O Artrevue
  • Redakce
  • Pro média
  • Kontakt
Pondělí, 27 března, 2023
  • Přihlásit
  • Registrace
ArtRevue
Nic jsme nenašli :-(
Zobrazit všechny výsledky
  • Výstavy
  • Téma
  • Příběhy
  • Výročí
  • Rozhovory
  • Art cesty
  • Dílo
  • News
  • Knihy
  • Videa
  • Výstavy
  • Téma
  • Příběhy
  • Výročí
  • Rozhovory
  • Art cesty
  • Dílo
  • News
  • Knihy
  • Videa
Nic jsme nenašli :-(
Zobrazit všechny výsledky
ArtRevue
Nic jsme nenašli :-(
Zobrazit všechny výsledky
Alberto Giacometti v Národní galerii v Praze

Alberto Giacometti v Národní galerii v Praze

Autor: - red -
Před 4 roky
v rubrice Výstavy
Doba čtení: 3 min
0
Sdílejte na FacebookuSdílejte na Twitteru

V​ současné době probíhá v Národní galerii v Praze unikátní retrospektiva švýcarského sochaře a malíře Alberta Giacomettiho, jehož tvorba patří k nejvýznamnějším uměleckým počinům 20. století. Jaký byl a o co usiloval?

Giacometti krátce před smrtí osvětlil své vytrvalé i drásající směřování: „Nevidím zároveň tvář i profil. Jestliže se zahledím na oči, ostatní už nevidím, a tak dál. Klasikové věřili, že tenhle problém vyřešili. Ve skutečnosti se hlavy Řeků a Římanů nepodobají hlavám, ale sochám. Jsou to sochy soch.“

U Alberta Giacomettiho máme, co dočinění spíše s nebarevnou malbou a netvarovou sochou. A přesto je tato tvorba prosycena hloubkou, přesvědčivostí a naléhavostí. Jeho letošní souborná výstava v londýnské Tate Gallery potvrdila nejen tyto kvality, ale také ukázala, jak nadčasové pojetí se zde ukrývá (bližší vročení nebylo ani pro samotného Giacomettiho důležité – řada jeho děl tak zůstala bez bližší datace). Zanechal za sebou životní dílo zahrnující 90 skulptur, 40 maleb a 60 kreseb. Jako celek bývá poněkud přibližně spojováno se surrealismem, existencialismem, abstraktním expresionismem, a dokonce i kubismem. Zvláště díky svým bronzovým figurám je ale v každém ohledu Giacometti považován za jednoho z nejvýjimečnějších sochařů 20. století.

REKLAMA

Někdy se soudí, možná překvapivě, že své pověstné a tolik vyzáblé postavy přenesl z portrétů a skic Egona Schieleho… Kolem roku 1932 se stal nepřehlédnutelným ba vůdčím surrealistickým sochařem ještě „podivného“ tvarosloví. Jeho pronikavá a hlubokomyslná tvorba však již odpovídá širší reflexi člověka a konvenuje s myšlenkami – filozofickými směry pokročilé a nejednoznačně vyznívající moderní doby. V ní se nachází jedinec poněkud osamocen, již bez opory slábnoucího náboženství – nelítostně odkázán na vlastní podstatu, cestu, tíhu i odpovědnost.

Své protáhlé postavy začal Giacometti (1901 – 1966) tvořit v roce 1946 a tím rázně vykročil z tradičního pojetí sochařské nápodoby. Reálná (hmatatelná) podoba světa, jakou vnímáme jen podle vizuální zkušenosti, byla potlačena. Jsme zde tedy svědky nového – komplexnějšího pojetí lidské existence – akcentace zvýšeného vnitřního pnutí, redukce tělesných tvarů a ve výsledku rozhodného důrazu na samu podstatu bytosti, na „surovinový výtažek lidského organismu.“ (A samozřejmě, že tato tísnivá, do morku pronikavá vize měla rovněž své kořeny v nedávných válečných hrůzách drasticky popírajících jakýkoliv humanismus). Giacomettiho díla se však průběžně stávala především manifesty osamoceně niterných zápasů při vědomí křehkosti a podmíněnosti naší „moderní“ existence. A toto poznání se promítalo nejen do soch, ale také do obrazů, jejichž modelem se mnohdy stal umělcův bratr Diego.

Čtěte také

Zbyněk Sedlecký: Inscenace v Telegraph Gallery

Zbyněk Sedlecký: Inscenace v Telegraph Gallery

Před 5 dny
Kolik vrstev má dnes realita? / Galerie Rudolfinum

Kolik vrstev má dnes realita? / Galerie Rudolfinum

Před 7 dny

Zpravidla bývají Giacomettiho lidské typy osamoceny (a působí takto izolovaně i ve skupinách) jako „individua odkudsi z neznáma“. Zjevují se nám jednou v životní velikosti, jindy zas coby zmenšeniny, jakým se věnoval zvláště ve čtyřicátých letech. Vždy však stojí či kráčejí vstříc neznámému osudu v civilních či až scénických situacích. Absence osobitých rysů každé z postav podtrhuje atmosféru osamoceného uzavření. Přesto jsou tito obnažení a zvrásnění jedinci vztyčeni a čelí / odevzdávají se dalším zkouškám.

Kolem roku 1933 sochař rozšířil okruh pařížských surrealistů (sám pocházel ze švýcarské Stampy), spřátelil se zvláště s Georgesem Bataillem, který řídil revue Documents… společenstvím vzdalujícím se André Bretonovi. Nicméně Giacomettiho díla z let 1929 – 33, zejména Klece, Nepříjemné objekty, Zavražděná žena s další odpovídala aktuální koncepci „symbolicky fungujícího objektu“, kterému surrealisté obecně připisovali velkou váhu. Šlo o jakousi materializaci snových přízraků (předmětů, postav, fragmentů) nesoucích v sobě varovné předtuchy či magické formy podvědomí tak, jak to například maloval René Magritte, který se v této době také připojil k surrealistickému hnutí. (Stejně jako Méret Oppenheim, který pod patronátem Giacomettiho a Mana Raye konstruoval ironické a nejednoznačné kompozice).

Jeden z nejpůsobivějších objektů však vytvořil Giacometti, a ten v Tate Gallery na nedávné retrospektivní výstavě nemohl chybět – totiž Žena s proříznutým hrdlem (vytvořen byl v roce 1932 a odlit o osm let později). Hledíme-li na tuto tvarovou skrumáž nalézající se na pomezí abstrakce a podivně rozevřeného symbolu, vnímáme zde různé protiklady, deformace, tvary a jejich propletence. Především pak směs sexu a násilí, rozkoše i animálnosti, odevzdání i poživačnosti (ne náhodou plastika evokuje kudlanku a její pověstné kopulační „manýry“).

Vedle samostatných místy vykročených figur vytvořil Giacometti známé strnulé akty se syrově vyhlížejícím povrchem – postavy s prázdnými výrazy, podivné a vyzáblé až na pokraj odhmotnění. Umělcovým cílem bylo postihnout celek výjevu („holou kolmost“) tak, jak to demonstroval na slavném Kráčejícím muži z roku 1949. Zde je postava příkladně osamocená, bez podružných detailů a konvenčních proporcí, zvenčí „ohlodaná“ a držící si ve svém prostoru distanci k divákovi. Giacometti se následně pokoušel postupovat v tomto duchu dále a dotýkal se snad nemožného – totiž tradičními sochařskými prostředky postihnout lidskou pomíjivost.

Surrealismus vznikl jako široké intelektuální hnutí počátkem dvacátých let 20. století. Vévodil meziválečné době a ožil v menší míře i po 2. světové válce, ale postupně časem vyprchal. Do jisté míry tak připravil půdu existencialismu a poněkud absurdnějšímu nazírání světa bez zjevných ideálů. Sartrovo nelítostné prohlášení že, „člověk není ničím jiným než tím, čím se udělá“ konvenovalo s jistým pesimismem a individualismem, jaký nakonec sdílel i Giacometti. Typickým příkladem takové atmosféry se stala divadelní hra Čekání na Godota od Giacomettiho přítele Samuela Becketta. A není jistě náhoda, že pro obnovenou premiéru v roce 1961 vytvořil pro tuto scénickou absurditu pověstný objekt: osamělý „strom“, symbol života v poněkud neduživé podobě.

Retrospektiva v Národní galerii v Praze mapuje vývoj Giacomettiho tvorby napříč pěti desetiletími. Sleduje vývoj od času dospívání přes avantgardní experimenty v meziválečné Paříži až po slavné sochy lidských protáhlých postav, jimiž se umělec proslavil nejvíce. Díky spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti mohou návštěvníci pražské výstavy shlédnout více než sto sochařských děl včetně vzácných originálů ze sádry. K vidění jsou také Giacomettiho klíčové malby a kresby v pestrém tematickém záběru. Ve Veletržním paláci jsou vystavena Giacomettiho díla jako Kráčející muž, Stojící žena nebo Ženy z Benátek, jež zaujaly publikum na slavném italském bienále v roce 1956. Přítomná jsou i další ikonická díla, jako jsou Žena-lžíce, Žena s vozem, Nos i vzácné drobné plastiky, intimní portréty členů umělcovy rodiny a přátel, kteří po celý život představovali Giacomettiho oblíbené modely

  • Alberto Giacometti, Kráčející muž, 1960, © Estate Giacometti (Fondation Giacometti + ADAGP) Paris, 2019
  • Alberto Giacometti, Černá Annette, 1962, © Estate Giacometti (Fondation Giacometti + ADAGP) Paris, 2019
  • Alberto Giacometti, Zavěšená koule, 1930–1931, © Estate Giacometti (Fondation Giacometti + ADAGP) Paris, 2019
  • Alberto Giacometti, Žena-lžíce, 1927, © Estate Giacometti (Fondation Giacometti + ADAGP) Paris, 2019
  • Instalace v NGP
  • Instalace v NGP
Tagy: Národní galerie

Relevantní články

Národní galerie Praha otevírá tři nové výstavy
News

Národní galerie Praha otevírá tři nové výstavy

Před 6 měsíců

Národní galerie Praha dnes zahajuje podzimní sezónu slavnostním otevřením tří výstav ve Veletržním paláci. Nejzásadnější výstava nazvaná V kroužcích dýmu:...

Jak slyšet čáru aneb výstava Milana Grygara v Národní galerii
Výstavy

Jak slyšet čáru aneb výstava Milana Grygara v Národní galerii

Před 3 roky

​R​etrospektivní výstava v Národní galerii v Praze třiadevadesátiletého Milana Grygara, uměleckého experimentátora je jistě jedním z lákadel podzimní sezóny. Zavítáme-li...

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

ArtRevue

© 2019 ArtRevue

Spolupráce

  • O Artrevue
  • Redakce
  • Pro média
  • Kontakt

Sledujte nás

  • Přihlásit
  • Registrace
  • Košík
Nic jsme nenašli :-(
Zobrazit všechny výsledky
  • Výstavy
  • Téma
  • Profil
  • Příběhy
  • Výročí
  • Rozhovory
  • Art cesty
  • Dílo
  • Knihy
  • Videa

© 2019 ArtRevue

Vítejte zpět!

Přihlásit se přes Facebook
Přihlásit se přes Google+
nebo

Přihlaste se do svého účtu níže

Zapomněli jste heslo? Registrace

Vytvořit nový účet!

Registrovat se přes Facebook
Registrovat se přes Google+
nebo

Prosím vyplňte pole níže, heslo Vám bude automaticky vygenerováno.

*Registrací a přihlášením na naši stránku souhlasíte s podmínkami o zpracování / ochraně osobních údajů Zásady ochrany osobních údajů
Všechna pole jsou povinná Přihlásit se

Vložte heslo

Prosím vložte své uživatelské jméno nebo email pro reset hesla.

Přihlásit se

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Jen hodnotné informace ze světa umění, žádný spam. Kdykoliv se můžete z odběru novinek odhlásit.

Are you sure want to unlock this post?
Unlock left : 0
Are you sure want to cancel subscription?