Pozoruhodně uspořádaná „knížka do kapsy“ o Evy Kmentové (1928 – 1980) je na světě. Brněnské nakladatelství Host vypravilo krásnou, i když nevelkou publikaci, která zaujme svým textem, fotografiemi a dalšími dokumentárními mnohdy neznámými materiály, ale jistě i grafickou úpravou. Je to radostné, a v mnohém odlehčené – monograficky laděná práce se liší od zaběhnutých několika kilových tlustospisů, které se doslova nedají jednoduše prakticky konzumovat, respektive číst a používat. Autoři textů Tomáš Pospiszyl a Zuzana Jakalová se přitom nevyhýbají rozboru a interpretaci sledované tvorby, kterou navíc posouvají na pole současných souvislostí (nynější obliba východoevropských sochařek stejné generace na mezinárodní scéně, feminismus a genderové pohledy, odstup od až pietního pojetí, otevřený pohled na osobní život). /Knihu můžete zakoupit ZDE /.
Ostatně, kniha začíná překvapivou citací umělkyně: „Moc jsem toho v životě nenapracovala: většinu času jsem žila představami neskutečných příběhů. Hlavně milostných.“ Hned první kapitola příjemně pojaté knihy nese název: Čtení Evy Kmentové v perspektivě výtvarného života a života partnerského. Dočteme se však především o samotné tvorbě i konkrétní existenci odvíjející se jako příběh s různými ateliéry, díly a zakázkami, soukromím i politickou atmosférou normalizační doby, ve které sochařka žila. Zvláště zajímavou je kapitola nazvaná Tělesný otisk („jako nástroj poznávání“ či „umění v první osobě“). Stopy, papír, čtení je zas název kapitoly jakýchsi přesahů ve způsobu vystavování či tvoření (Špálova galerie a legendární sochařčina výstava, papírová prostorová díla z druhé poloviny sedmdesátých let a jejich zařazení jako plnohodnotný, nikoliv tedy z důvodu nemoci – jen „náhradní“ materiál. Například eroticky laděný objekt Štěrbiny „představuje v českém umění neobvyklý příklad otevřeně erotického motivu ženského pohlaví, ale nevyčerpávají se jím.“) Ostatně Jindřich Chalupecký, který tvorbu Evy Kmentové obdivoval, sledoval a vystavoval, vnímá obecně umění jako „lidský nástroj, jenž v každodenním světě umožňuje otevřít trhlinu do transcendentní úrovně bytí.“
V knize je to mnohem více… pro přiblížení přinášíme od Tomáše Pospizsyla závěrečnou kapitolu neboli: EPILOG
Lidské vejce je klíčovým dílem Evy Kmentové. Vzniklo v druhé polovině roku 1968, zápis v rodinném deníku je stručný: „Vajíčko. Negativ ze skrčeného těla.“ Víme, že práce vznikla ve spolupráci s Olbramem Zoubkem v Doupěti, v ateliéru na Žižkově. Eva Kmentová se skrčila a objala svá kolena rukama. Olbram Zoubek ji poté pokryl sádrou. Potom oba dvacet minut čekali, něž materiál zatuhne.
Jaké to asi bylo čekání? Před pár měsíci, v lednu 1968, Eva Kmentová vzájemný vztah s Olbramem Zoubkem zobrazila jako dvojici figur/terčů. Zraňovali se, ale žít bez sebe také nemohli. Teď byla ona znehybněna sádrou, v moci pomalu tuhnoucí hmoty. On stál u ní a dával pozor, kdy přijde čas vysvobodit ji. Sádra na těle je těžká, chladnoucí krunýř, z něhož se není snadné vyloupnout. Martina Pachmanová ve svém textu Lidské vejce vykládá jako symbol osamostatňování, zrodu nové identity. Při jejím vzniku asistoval Olbram Zoubek. Negativní otisk schouleného těla sochařka zasadila do vejčitého tvaru z nanášené sádry a domodelovala přechod mezi hladkou skořápkou a svým otiskem.
V galerii je Lidské vejce orientováno svým opuštěným vnitřkem směrem vzhůru. Na zemi spočívá v labilní pozici na křivce prasklé skořápky. Dílo je působivé kontrastem vnějšího hladkého tvaru a organického interiéru. Z dálky může připomínat spíše obrácenou lebku obra než záznam lidského těla. Je to současně jedno z nejosobnějších děl Evy Kmentové. Zblízka je jasné, že jde o jedinečný otisk jí samotné. Sochařské dílo zachycující místo, kde kdysi byla a jež tu po ní zbylo. Ta, která z něho povstala, je teď stále někde mezi námi.
Olbram Zoubek nechal v roce 1999 sádrové Lidské vejce Evy Kmentové odlít do bronzu. Vznikly čtyři odlitky, jeden z nich vlastní Slovenská národní galerie v Bratislavě. Je to jen jeden z mnoha příkladů, který ukazuje, jak se o její odkaz staral. Shromažďoval její díla, nechával je restaurovat, nezřídka se nechal slyšet, že z nich dvou byla ona tou se skutečným talentem, na nějž on nedosáhl. Odlitím sádrového Lidského vejce do bronzu chtěl stvrdit význam své ženy, zajistit mu hmotnou stálost, rozmnožit stopy do ušlechtilého materiálu a rozesít je po velkých galeriích a sbírkách.
Byl si vědom toho, že nahrazením efemérního, ale současně jedinečného materiálu měn význam díla? Jako sochař musel ten rozdíl vnímat: Z křehkého otisku v sádře se stal nezničitelný odlitek, z místa dotyku konkrétního těla obecný tělesný tvar. Bronzové lidské vejce si ponechává svou tvarovou působivost, ale ztrácí emocionální původnost stopy, jež je přímo spjata s tím, co označuje. Podobně vypjaté čtení ale Zoubek zřejmě potlačil, přehlušila jej potřeba Evě Kmentové pomáhat i po smrti. V dobré vůli Lidské vejce posunul od přímého znaku ke znaku odvozenému. Byla to daň za jeho delší a přístupnější život, kterou se rozhodl přijmout.
Slovo vydavatele: Sochařka, která v českém umění zanechala svůj otisk. Dílo Evy Kmentové (1928—1980) tvoří oblouk od realistických soch přes různé podoby figurativního modernismu až po polohu souznící se světovými projevy nového realismu. Sochy modelovala z hlíny a odlévala do sádry, pracovala s betonem, kamenem, cínem nebo hliníkem. V šedesátých letech se dotkla strukturální abstrakce a později se opakovaně vracela k otisku nebo odlitku těla či tělesného fragmentu. Často zachycovala momenty života nazíraného ženskou perspektivou. Samostatnou linii tvoří její kresby, jež můžeme považovat za jakési deníkové záznamy. Práce Evy Kmentové je nutno vnímat feministickou perspektivou a řadit ji k autorkám, které v českém umění předznamenaly zájem o genderové otázky. Souvisely s prosazováním umělecké i partnerské rovnoprávnosti, touhou po samostatnosti a v neposlední řadě s hledáním milostného naplnění.
Knihu: Eva Kmentová, autorů – Zuzany Jakalové a Tomáše Pospiszyla, vydalo nakladatelství Host, Brno, 2023 – zakoupit můžete ZDE.
P.S. Výstava Evy Kmentové probíhá do 19. listopadu 2023 v Domě umění Brno
-rd-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku