Kamil Lhoták - Muž z periférie, který chtěl létat...

Neškolený samouk, který byl v dětství stižen obrnou a vyrůstal bez otce… ale také znalec městské periférie, zašlých časů a melancholických příběhů. To byl Kamil Lhoták, malíř, grafik a ilustrátor, jehož 120. výročí narození si v těchto dnech připomínáme.

Kamil Lhoták: Jindřich Chalupecký, 1946

Byla to zvláštní a přelomová doba, kdy ani ve válečných letech múzy nemlčely. Jednou v zimě s blížícím se rokem 1940 seděli mladí adepti umění v kavárně Opera naproti Těšnovskému nádraží. Smutný večer v potemnělé Praze náhle prozářily nové plány. Teoretik Jindřich Chalupecký s malíři Františkem Grossem a Františkem Hudečkem, ocitli se, aniž to možná tušili, na cestě ke zrodu legendární Skupiny 42.

V atmosféře ohrožené humanity se úvahy nastupující generace obracely přímo k člověku. Moderní směřování zde nečekaně dostalo civilnější podobu vzdalující se minulému surrealismu, ale i odtažitým průzkumům abstraktního malířství. „Umění bylo pro nás především věcí soukromou – to, čemu se říká ´kulturní svět´, pro nás proto zůstalo věcí dosti lhostejnou… moderní člověk potřebuje být vrácen životu…“, hlásal Chalupecký, autor pověstného programového článku nazvaného Svět, v kterém žijeme.

Kamil Lhoták: Nádraží, druhá polovina 40. let

Potřeba těchto umělců byla jasná: dostat se ze světa imaginace k optické zkušenosti, respektive nové fantastice tkvící ve „skutečnosti samé.“ Okruh podobně smýšlejících jedinců se začal pravidelně scházet. Stále více než o válce mluvilo se o tvorbě nejen výtvarné – k malířům se připojili také básníci Jiří Kolář, Jiřina Hauková nebo Ivan Blatný. A pak se objevil v této společnosti také „nový člověk“ Kamil Lhoták. Vše do sebe začalo zapadat, věci spolu nějak souviset, uspořádala se první výstava u Topiče v Praze na Národní třídě.

Zájem byl veliký. Dosud soukromé seskupení začalo být veřejným pojmem – „kulturní institucí“, která si dala do názvu první rok pravidelných schůzek. Zrodila se Skupina 42 , formulující dobové rozpoložení.

Kamil Lhoták: Krajina Českého středohoří, 1955

Kamil Lhoták, František Gross nebo Karel Souček byly rozdílné individuality, které se však respektovaly. To podstatné jim bylo společné: „Obraz má mít vážný důvod v životě… v umění nejde o to, učinit svět hezkým a příjemným, nýbrž velikým a krásným.“ Tato Chalupeckého slova platila i do budoucna, i když se skupina ještě před rokem 1950 rozpadla. Civilizace jako aktuální námět se však stala trvalým poznávacím znakem všech zúčastněných.

Kamil Lhoták a František Hrubín

Kamil Lhoták: Básník František Hrubín, 1951

A právě Kamil Lhoták se jevil v očích širší veřejnosti známým a nejdůslednějším autorem obrazů s „mytologií moderního světa.“ Toto vnímání v něm rostlo přirozeně už od dětství. Rodák z pražských Holešovic žil jen s babičkou a matkou, po které zdědil umělecké nadání a touhu navštěvovat zajímavé výstavy. Jeho přání nastoupit po maturitě na Akademii výtvarných umění v Praze však vyslyšeno nebylo, začal se tedy věnovat studiu práv. Jeho trvající dilema o další budoucí kariéře to však zatím nevyřešilo. Vše se však mělo brzo dát do pohybu.

Kamil Lhoták: Hráč basseballu, 1947

Rozuzlení nakonec přišlo náhle a bez vlastního rozhodnutí. Nástup protektorátu a zavření vysokých škol, kdy Lhotákovi chyběla už jen poslední rigorózní zkouška, vše změnil. Podpořen nedávným prodejem několika svých obrazů, vydal se na tvůrčí a svobodnější dráhu. Sám na tento důležitý, i když riskantní krok později vzpomínal: „Neměl jsem pak už chuť ani motivaci zbývající zkoušku dokončit, a nikdy mě toto rozhodnutí nemrzelo.“

Nyní umělec – samouk si hledal ve své pečlivé, ale spontánní malbě okruh témat i vzorů. Zřejmá je zvláště inspirace podobným „amatérem“ Henri Rousseauem, „naivně malujícím celníkem“. Jeho již slávou opředenou tvorbu viděl Lhoták v mládí, když v roce 1923 s matkou navštívili v Obecním domě jeho podmanivou výstavu. Svérázný Pařížan, objeven a veleben Picassem a jeho suitou, maloval své pohádkově laděné džungle, aniž by exotické kraje někdy navštívil. Fantazíroval, vymýšlel a stvořil si vlastní, ale čímsi obecně přitažlivý svět. Podobně Lhoták: pražské periférie, které se mu v jeho obrazech objevovaly, znal sice důvěrně, ale nikdy je přímo na místě nemaloval. Až ve svém ateliéru skládal vybrané díly, které mísil s osobitou představivostí do konečného výjevu. K „profesionálnímu“ předběžnému skicování se nikdy nedostal. Procházel svým oblíbeným prostředím, toulal se po periférii, vnímal. O to více byly jeho malby či ilustrace magicky svěží.

Kamil Lhoták: Muž zbavený tíže, 1942

Lhoták byl okouzlen dobou nenávratně zmizelou, epochou na přelomu 19. a 20. století. Co tedy rád maloval? Figurální náměty to byly jen zřídka, dobové recenze zmiňují, že „malíř ukazuje stopy člověka, jenž právě odešel, ale který je stále přítomen.“ K velkým krajinám se dopracoval až později. Nejčastěji se tedy zkoumavě zabýval vším, co souviselo s technikou. Balóny, vzducholodě, letadla, stará krásná auta i motocykly, lodě a ponorky, kola a další výdobytky nedávného technického pokroku. Zabýval se také papírovými draky, špičatými stany, pruhovanými barely, maloval barevné terče, opuštěné jehlany, ale i odložené věšáky či reklamními tabule pod modrým nebem. V nejrůznějších podobách a variacích se tomuto pestrému, ale ustálenému tématu věnoval pak po celý život.

Na okamžik být v roce 1904..., 1978

Atmosféru svých děl spřádal kombinací snivé zasmušilosti, vším prostupující tesknoty, také osvobozující radosti i kdesi zasutých nejednoznačných vzpomínek. I zdánlivě všední místa tak v jeho imaginaci ožívají v jakémsi lyrickém civilismu. Bylo to jedinečné ohlížení, prožívání i vzhlížení. Když Lhoták mluvil o své tvorbě, připomínal nostalgii strojů, které dosloužily. Vyprávěl o krajině inspirované či ozvláštněné technikou, o dětském zaujetí nádražím, o kouzlu, jímž na něho působil „konec velkoměsta“ i pěstovaný vzhled nedalekých parků a skleníků.

Z výstavy Nostalgie periférie v Liberci

Na jeho obrazech se tak snoubila doba současná i minulá. Skutečnost se měnila v poetické snění. Odkaz poetismu dvacátých let byl zřejmý stejně jako obdiv k malíři Antonínu Chittussimu nebo Josefu Šímovi. Opojení velkoměstem Lhoták vylíčil takto: „Pražská předměstí, zejména Holešovice, krajina, kde omšelé zdi s dehtem impregnované ohrady továrních objektů nahrazují stromořadí. Hubené akáty se kupí kolem telefonních budek. Květiny tam rostou toliko na střechách moderních činžáků, v umělých zahrádkách, třicet metrů nad zemí. Je to velkolepá podívaná… ulice, železobeton, cihly, kandelábry, prkenné ohrady, vítr, déšť, kouř, mlha. Holešovice, Nusle, Michle, Žižkov. Obrovský park v bezprostřední blízkosti současných továren – Stromovka.“

S postupem času se od města stále častěji přikláněl ke krajině. „Svět, ve kterém žijeme“ se ztišil. Ke klasickému plenéru se však neuchýlil, to bylo jaksi generačně zapovězeno a odvrženo coby nemoderní. Nicméně realitě, na rozdíl od svých druhů, se nikdy zcela nevzdálil. Vycházel z konkrétních míst, která však ozařoval vlastním pohledem a fantazií. Jako samouk byl svérázný.

Měl dar metaforou zobrazit jemná hnutí a prchavé chvíle. Ve svých obrazech uměl zastavit čas, vyjevit prázdnou, a přesto čímsi obydlenou scenérii. Samotářem však nebyl. Jako nemanželské dítě, postižené navíc následky obrny, byl pokorný a citlivý, rád se družil a vášnivě diskutoval.

Ze současné výstavy Aviatika v Oblastní galerii Vysočiny, Jihlava, kde je zastoupen i Kamil Lhoták

Významným datem pro Lhotáka stal rok 1954, kdy se setkal se spisovatelem Adolfem Branaldem . Oba sdíleli nadšení ke všemu „co má kola a vrtule“ a začali spolupracovat – nejslavnější byla kniha Dědeček automobil, podle Lhotáka „nejlepší, jakou kdy udělal“ . To mu otevřelo cestu k dalším ilustracím. Následovalo Dobrodružství Toma Sawyera od Marka Twaina, Hrdinové táhnou do boje Karla Poláčka nebo Pražské obrázky Jana Nerudy. Kamil Lhoták se stával legendou.

S Ančou, 1967

V šedesátých a sedmdesátých letech jeho umělecká aktivita vrcholila. Maloval doslova jeden obraz za druhým. V této intenzivní době potkalo Kamila Lhotáka další osudové setkání. Anna Endrštová, kterou již jako kluk nakreslil do školního sešitu, se stala jeho modelem, a nakonec i životní družkou. Stejně jako malíř, který celý život kulhal, byla i ona poznamenána fyzickým handicapem. A možná i proto se v její přítomnosti cítil nebývale uvolněný. Anča, jak jí přátelé říkali, se stala Lhotákovou hospodyní, kuchařkou a také jakousi tajemnicí, která vytvářela pro malířovu práci tolik potřebný klid a zázemí.

Lhoták byl originální malíř, ale i člověk se svérázným humorem: „Pro Kamila začínala Asie za karlínským viaduktem v Praze, s výjimkou rodných Holešovic, které kladl někam na periferii Chicaga. Češi mu byli přímí potomci Keltů, kteří nás zapomněli vzít s sebou do jeho milovaného zeleného Irska, takže jsme se nemohli naučit včas anglicky a museli vzít zavděk rakouštinou, kterou jsme poslovanštili. V husitech spatřoval první bolševiky, kteří začali znárodňovat ženy (adamité), protože už nic jiného k rozkrádání neměli,“ dočítáme se v umělcově monografii. Jinou polohu se dozvídáme z dalšího svědectví : „Otec byl trochu duchařský, jeho zajímalo všechno tajemné,“ prozradil jeho syn v nedávném celovečerním dokumentu Muž zbavený tíže od Josefa Císařovského o Kamilu Lhotákovi.

Kamil Lhoták, Favorit speciál, 1970

Během normalizace neměl slavný umělec problémy s vystavováním, režim ho nechal pracovat a StB mu na rozdíl od padesátých let dala pokoj. Závěrečné roky se u Lhotáka vyznačují poklesem typické produkce s přetrvávající kvalitou. Změny režimu v roce 1989 uvítal, ale svobody si moc užít nestačil.

V roce 1990 namaloval, již těžce nemocný, poslední obraz se symbolickým názvem: Meteor padá do moře. Zemřel 22. října téhož roku. Urnu s popelem rozprášil jeho syn z kopce Číčov u Libčevsi. Kamil Lhoták si přál splynout s krajinou.

Radan Wagner

Kamil Lhoták (25. července 1912 Praha – 22. října 1990 Praha) byl malíř, grafik, ilustrátor a spoluautor animovaných filmů. Na přání matky studoval práva. Jako umělec byl autodidakt. Stal se zakládajícím členem Skupiny 42 (1942 – 48), sdružením malířů, básníků, sochaře, fotografa a teoretiků (F. Gross, F. Hudeček, J. Kotík, J. Chalupecký, J. Kotalík, I. Blatný, L. Zívr a další). Jeho raná tvorba je pod vlivem výstavy Poezie 1932, později Josefa Šímy či Bohumila Kubišty. Umělecky ztvárňoval poezii městského folklóru a moderní civilizace. V roce 1938 se Lhoták oženil s krásnou židovkou Herthou Guthovou, která byla stejně jako on v dětství postižena obrnou. O rok později uspořádal již svou první samostatnou výstavu – a během války začal tvořit v nebývalém tempu, které mu až na výjimky vydrželo po celý život. V 60. letech poznal svou budoucí ženu, múzu a hospodyni Annu Endrštovou. V jeho později osobitém díle plynule rozvíjel své představy magické reality, od které se nikdy nevzdálil, přestože držel krok se současnými trendy (pop art, op art, nová figurace). Lhoták byl také ilustrátorem známých knížek, nejznámější z nich je Dědeček automobil od Adolfa Branalda. Jeho neznámější malířská díla jsou Parníky v Lovosicích (1938), Nostalgie letního odpoledne (1939), krajina 20. století (1942), Zeď vzpomínek (1954), Závodní motocykly (1957), Terč a motocykl (1966), Jablko a modrý stan (1973), Park večer (1974), Loď (1975), Velké reklamní jablko (1977), Naftová nádrž v moři (1977). Do dějin českého malířství se zapsal jako vrcholný představitel lyrického civilismu či magického realismu, autor známý a oblíbený odborníky i širokou veřejností. Odkaz Kamila Lhotáka je fenoménem šťastně proplouvajícím časem změn i proměn obecného vkusu.

(psáno pro Pátek LN)

Kamil Lhoták ve sbírkách Národní galerie Praha ZDE .

Kamil Lhoták – Muž z periférie, který chtěl létat…

Špargl Édouarda Maneta a příběh Charlese Ephussiho

Naděžda Plíšková – autentické dílo syrové existence

Relevantní články

Obrazy z městské periférie v dílech Skupiny 42 / OGL

Nový film Josefa Císařovského o Kamilu Lhotákovi

Diskuze k tomuto článku

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?