Když je ta chřestová sezóna… připomeňme si jednu zábavnou historku z dějin umění a také její protagonisty. Snad nejslavnější zátiší se svazkem chřestu namaloval Éduard Manet, který za něj chtěl 800 franků. Zájemce o tuto malbu – Charles Ephrussi – umělci však poslal celých 1000 franků. Za pár dní mu byl doručen ještě jeden „obrázek“ zachycující pouze jediný stonek této delikátní zeleniny. K zásilce byla připojena zpráva: „Zapomněl jste si u mě jeden chřest.“ A oba – sběratel i malíř – byli zřejmě pobaveni a spokojeni.
Éduard Manet je znám dostatečně svou revoluční tvorbou… ale kdo byl onen velkorysý Charles Ephrussi? Pocházel z jedné z nejvlivnějších židovských rodin v Evropě počínaje 19. stoletím. Jejich obrovské jmění se začalo navyšovat v jejich domovské Oděse díky distribuci obilí a ropnému průmyslu; později se rozšiřovalo aktivitami ve finančnictví. Stejně jako jejich vrstevníci Rothschildové rozšiřovali následně svou přítomnost v různých hlavních městech Evropy – ve Vídni založili banku a dosáhli rovněž značného společenského postavení. Rodina zde byla známa též pro svůj kulturní a intelektuální přínos. Na základě úspěšného podnikání si nechali postavit Palais Ephrussi – šlechtické sídlo na slavné Ringstrasse nebo vilu Ephrussi de Roshild na Francouzské riviéře.
Samotný Charles Ephrussi (1849 – 1905) byl jedním z významných členů této rodiny, avšak porušil tradici obchodníků a vykročil jiným směrem. Stal se významným uměleckým kritikem, historikem a sběratelem – nakonec redaktorem a posléze i majitelem pověstných Gezette des Beaux-Arts, které přály novému umění. V tomto prostředí se seznámil s osobnostmi umění – s Edgarem Degasem, Éduardem Manetem, s impresionisty, které podporoval, ale i literáty v čele s Marcelem Proustem (1871 – 1922). Ostatně Charles Ephrussi se stal předobrazem Charlese Swanna – hlavní postavy v jeho mistrovském díle a obrovském spisu Hledání ztraceného času. Ephussi se stal nesmrtelným také tím, že byl se svým cylindrem zobrazen na malbách Degase či na slavném obraze Renoira.
Ephussi se zapsal do dějin nejen sbírkou moderního umění, ale též – a snad především kolekcí japonských uměleckých a dekorativních předmětů včetně pověstných malých figurek zvaných netsuke. Jedná se o japonské miniatury ze dřeva či slonoviny, kterých Ephussi nasbíral 264 kusé a dodnes jsou vystavovány jako unikát.
Ephussiho encyklopedické zájmy, vytříbený vkus a touha poznávat nové jej zavedly tedy i do Japonska, kde se mu podařilo obnovit styky mezi touto asijskou zemí a Evropou, které byly přerušeny dlouhých 250 let! Okouzlení módním japanismem začalo se Světovou výstavou v Paříži v roce 1867 a pokračovala v podobném duchu od roku 1873.
Jako jedna z nejmovitějších židovských rodin se stali Ephussiové již na přelomu 19. a 20. století cílem antisemitismu. Druhá polovina 19. století byla ve Francii poznamenána úspěchy Židů, zejména ve finančnictví a bankovnictví, ale také v kultuře (Jacques Offenbach v hudbě; Sarah Bernhardtová v divadle) a politice (Adolphe Crémieux, vzdálený Proustův příbuzný, díky němuž bylo alžírským Židům uděleno francouzské občanství). Úspěch Židů vyvolal antisemitské reakce, jejichž vrchol přišel v Dreyfusově aféře v posledním desetiletí století. Jaký byl vztah Prousta k židovství, to se někdy diskutuje s nejednoznačným závěrem.Také Dreyfusova aféra (1894) zasáhla do tohoto ovzduší.
Konec jejich působení nastal dramaticky s nástupem fašismu. Během 2. světové války musela kosmopolitní rodina uprchnout do Anglie, Ameriky či Měxika; přišly komplet o obrovský majetek kromě jedné výjimky – tedy zmíněné sbírky japonských netsuke. Nyní z této kolekce bývají pořádány výstavy. Největší z nich byla samozřejmě ve Vídni.
Celý příběh záchrany je jak z románu. Když byl nacisty zabaven i rodinný palác ve Vídni a přeměněn ve vojenské ústředí, mohla v něm nadále působit jen služka rodinná Anna. Tato k Ephussiům stále loajální žena od března 1938 – den za dnem nenápadně čistila a v kapse postupně odnášela malé japonské skvosty. Po válce je v roce 1947 vrátila překvapeným a vděčným původním majitelům. V Paříži dodnes stojí dům – nyní hotel Ephrussi na rue de Moncea.
Charles Ephrussi hraje také významnou roli ve skvělé knize Edmunda de Waala “Zajíc s jantarovýma očima”). Zde se také dozvídáme, že Efrussi (aškenázské čtení jména Ephrati) pocházel z rodiny mezinárodních bankéřů, kteří konkurovali Rothschildům. Také že jeho bratr řídil obchod, avšak Charles se obrátil k umění a stal se známým sběratelem, přítelem impresionistických malířů a redaktorem uměleckého časopisu. Zdá se, že Proustův Swann vděčí za svou lásku k umění především díky Charlesi Ephrussimu.
P.S. Sbírka japonských miniatur se dostala do centra zájmu hlavně díky knižnímu bestselleru nazvanému: Zajíc s jantarovýma očima: Skryté dědictví (2010), o které se píše: „Jedná se o rodinné memoáry britského keramika Edmunda de Waala vyprávějícího příběh své rodiny Ephrussi, kdysi velmi bohaté evropské židovské bankovní dynastie, s centrem v Oděse, Vídni a Paříži, a vrstevníků rodiny Rothschildů. Efrussové přišli v roce 1938 téměř o všechno, když nacisté zkonfiskovali jejich majetek a po válce nebyli schopni získat zpět většinu zpět, včetně neocenitelných uměleckých děl; Dočasně ukrytá sbírka 264 japonských miniaturních soch netsuke byla zastrčená do matrace Anny, věrné služebné v Palais Ephrussi ve Vídni během válečných let. Sbírka byla nakonec zpět předávána – uchovávána pěti generacemi rodiny Ephrussi, která poskytla společnou nit pro příběh jejich bohatství od roku 1871 do roku 2009. V roce 2021 byl ve Vídni distribuován Zajíc s jantarovýma očima jako bezplatná kniha v nákladu 100 000 výtisků.
-rd-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku