Ondřej Basjuk: Přes současný kontext filtruji, co mě zajímá...

Rozhovor Petra Vaňouse s Ondřejem Basjukem

Ondřej Basjuk (nar. 1983 v Domažlicích), studoval Design knižní kultury v Ústavu umění a designu v Plzni (2002-2004), Mediální a didaktickou ilustraci tamtéž (2004-2007) a Akademii výtvarných umění v Praze (2006-2012; ateliér Grafika II, prof. Vladimír Kokolia). V roce 2013 obdržel druhé místo Ceny kritiky, první nebylo uděleno. Pravidelně vystavuje od roku 2006, mezi jeho výstavy a projekty patří Explorerista (Galerie OFF/Formát, Brno, 2012), Magnet 7/69 (Nau Gallery, Praha, 2013), Kultovní výstava (Fait Gallery, Brno, 2014), Podprahově (společně s V. Kokoliou, Galerie Jelení, Praha, 2014), Díra ve vzduchoprázdnu (GAVU Cheb – Malá galerie, 2015), Papírová zeď (Galerie Vyšehrad, Praha, 2015), nebo Legendy Grafiky 2 / Basjuk (Galerie Havelka, Praha, 2015).

Z přehledu tvé dosavadní tvorby je patrné, že kresba je pro tebe velmi důležitá, dalo by se říci, že z hlediska obrazu a jeho konstituce je to zakládající výrazový nástroj. Co pro tvou práci tedy znamená kresba?

Kresba je nejpřirozenější zhmotnění imaginace, kde je propojena ruka a mozek v nejčistší formě. Je zajímavé, že i u filmu lze poznat, jestli umí jeho tvůrce kreslit. To si často vůbec neuvědomujeme, ale Jacques Tati, Tim Burton, Juraj Herz a mnoho dalších to dokazují. I když kresbu vnímám, jako základ pro vše, neznamená to, že bych si všechno předkresloval a kreslil. To není nutné, naopak to někdy může vypadat artistně, myšleno pejorativně. Nakreslit se to může třeba jenom v hlavě...

Nežli si se hlásil na pražskou AVU, prošel jsi studiem ilustrace. Jakou roli pro tebe hraje ilustrace dnes? Jaký je vůbec tvůj vztah ke knihám?

Je to pro mě stejně tak zátěž jako výhoda. Každá zkušenost navíc je skvělá. Knihařinou, ilustracemi začínali i František Kupka, Neo Rauch, Josef Váchal... Výhodu vidím především v možnosti navození atmosféry třeba pouhou skvrnou. To by mělo být know how ilustrace, nalezení průsečíku obsahu a formy v nejdokonalejší rovnováze. A uvažování nad použitím odpovídajících prostředků, je někdy v podstatě konceptuálním procesem.

Knihy jsou pro mě velmi důležité, jak textově, tak i obrazově. Přestože jsou možná v době Googlu archaismem, prosedím u nich denně několik hodin. Třeba jen u obrazových publikací o buddhistických sochách, chatách, okultismu ad. Možná proto je pořád sbírám a obklopuji se jimi. Je jen málo věcí, které mě stimulují, jako textura knihovny.

Proč jsi volil při zkouškách na AVU ateliér grafiky v čele s Vladimírem Kokoliou?

Popravdě jsem se k Vladimírovi nehlásil. Já ho poznal až v druhém kole přijímaček. Nechodil jsem na předběžné konzultace a z AVU jsem prakticky nikoho neznal. Proto jsem si řekl.: „Co ti víc jde, na to se tam dostaneš!“ Tak jsem se přihlásil na Kresbu k Jitce Svobodové, ale vzal si mě právě Vladimír a tak jsem se na AVU dostal napoprvé, bez konzultací úplně z „voleje“.

Jak bys přiblížil to, co je specifické pro Kokoliův ateliér a pro způsob jeho výuky?

Je to Cesta Bojovníka, především v buddhistickém slova smyslu... (je to trochu legrační, když to takto pojmenovávám, protože Kokoliu všichni znají jako taichistu, ale to s tím nemá nic společného!) Popravdě si myslím, že je to jeden, z nejnáročnějších atelierů. V ideálním případě Vladimír studenta dovede k vlastní totální introspekci, sebezavržení a následné nové definici hodnot. Tak nějak to asi bylo u mě.

Vnímáš malování rituálně, nebo spíše jako prostor pro určitý, řekněme výzkum prováděný s odstupem a s chladnou hlavou?

Nemám jednotnou metodu ani přístup k práci. Většinou se přizpůsobuji tématu, které zpracovávám, někdy je obraz nebo výsledný artefakt produktem promyšlené reakce, někdy se prostě „sám stane“. Nepotřebuji být za každou cenu, v každém obraze, hyperrealista nebo naopak formální abstraktní malíř. Jeden obraz vzniká čistě spontánně, další je několikadenní nebo i měsíční konstrukt. Tím sice přicházím o prvoplánovou čitelnost, podle které se často lidé orientují, ale zase získávám více potenciálu pro nezabřednutí do vlastní formy, nebo uvažování. To je podle mě velmi důležité, aby bylo poznat, že umělec má potenciál přinášet stále nové podněty, nové obrazy...

Zdá se mi, že se zajímáš především o to, co je samotný „jazyk obrazu“, o způsob, kterým lze výrazově abstrahovat od věcnosti, nebo naopak věcnosti používat k názornosti a vtažení diváka do umělého světa „za plátnem.“ Je obraz manipulace? Pokud ano, proč vzniká? Co je na ní přitažlivého?

Uměním se dá určitě manipulovat. Bohužel manipulace většinou mívá pejorativní konotace. Takovou nemám na mysli. Moje supervize je, že samotná výstava vytváří takový jeden komplexní obraz, který diváka obklopuje ze všech stran. Tím ho „manipuluje“, navozuje atmosféru, vyvolává otázky k diskuzi, odpovídá na otázky. Obraz se rázem stává komunikátorem a ne pouhou estetickou dekorací.

Pracuješ s rozkladem malířských žánrů? Lze tento postup vnímat jako tradici modifikovanou současností? Nebo jinak, jako způsob tvůrčí destrukce a přepracování minulosti?

Mohu potvrdit obě možnosti. Jsem současný umělec, současnost se mě velmi dotýká, a aniž bych si to předem nějak vymýšlel, přes současný kontext filtruji, co mě zajímá. Na druhou stranu, touha po tom objevit něco nového, co by mohlo změnit svět umění, ve mě přetrvává, jako u malého naivního kluka. Historie je proto dobrý zdroj, jak něco přetvořit, vymyslet, změnit něco, co už bylo, v něco skvěle nového, současného. Je to možná trochu naivní, ale kdo by nechtěl setrvat v bezpečí naivity?

Skoro v každém obrazu, ať už jde o náměty lovectví, sběratelství, her, vynalézání, vojenství, ostrahy hranic, dobyvatelství ad., lze nalézt jeden společný ekvivalent, kterým je „překračování hranic“. To ale většinou ihned neguješ formou obrazu v rovině výrazu nebo v rovině námětové ironie. V čem je pro tebe toto napětí plné rozpornosti důležité?

Je to asi moje podprahové celoživotní téma. Balancování. Myslím, že nejhorší co se v umění může stát je autorova nuda. Já se nudit nechci, ať už při samotné „výrobě“, nebo posléze při pohledu na obrazy, potažmo výstavu. Když dochází k balancování, nebo samotnému překročení hranice, dojde zákonitě k nějakému podvědomému napětí, zneklidnění, pro romantiky dobrodružství. Hledáním rovnováhy pro mě také určitě bylo už téma mé diplomové práce, v které jsem zpracovával téma pohraničí, v němž jsem prožil většinu svého dosavadního života. Život v komunistickém a porevolučním pohraničí, na sídlišti, kde byl pořád slyšet trénink střelby, je samo o sobě dost negativní prostředí. Ne ale v případě, když ho pozoruješ optikou kluka, co čte dobrodružnou literaturu a vlastně nemá jinou možnost než si své okolí trochu „ztajemnit“.

Jsi kritický i vůči samotné obrazové formě. Často s dávkou určitého podvratného humoru demaskuješ prázdné malířské konvence, iluze a efekty…proč?

Umělecká scéna je něco jako šapitó. Umělci přicházejí se svými nejlepšími kusy, na kterých pracují den co den a touží být ti nejlepší. Odměnou je pak údiv a potlesk diváků. Nakonec ale umí jen tu svou metodu, jen to své vycizelované kouzlo. Kdo je z nich ale nejlepší?? Nejlepší je klaun, který dokonale ovládá techniky všech ostatních. Musí je umět, aby je pak mohl ironizovat. Touto poučkou se občas inspiruji, především když se kolem mě začne dogmatizovat nějaký nový směr, ze kterého se uměle vytváří nový umělecký styl.

Některá díla vypadají jako parafráze historických dokumentů. Jako by tu byly zároveň ironizovány historické způsoby reprezentace paměti (např. formami černobílých fotografií, filmem, technickým nákresem, manuálem, promítačkou, půdorysem apod.), ale zároveň přítomnost úsilí o to, oživit je jiným vhledem, který minulost zaměřuje hledáčkem současného vědomí a obav z budoucnosti…

Ano, myslím, že to hodně vychází z manipulace. Motivy manipulace, kterou používají totalitní systémy, to tím snad trochu ve svých pracích nabourávám. Doufám, že nejen s těmito negativními konotacemi. Vždyť Hanka s Lindou a jejich Rukopisy, nebo divadelní soubor Cimrman používali/jí stejné metody pro pobavení. Někdy si představuji, že všechny dokumenty a „fakta“, kterými jsou učebnice napěchovány, mohou být smyšlené. Podle buddhistické filosofie jsou všechny věci, které se dějí, pouhým klamem. Stejně jako ve 20. století mohl vzniknout Cimrman, mohli v 16. století vymyslet z naprostého oblouznění antikou Homéra i Platóna. Je to přirozeně nesmysl, ale tahle možnost, že některý umělec renesance vytvořil imaginativní konceptuální umění, které jsme přejali jako fakt, tu je. Co se týče těch plánků a různých imaginárních dokumentů, můžu se odkazovat ještě k dětství, kdy jsem vyráběl podobné věci, když jsem zakopával poklady, a objevoval podzemní tajné chodby v hradech a pod rodným městem. Navíc přítomnost podobné „dokumentace“ na výstavě výrazně zvyšuje divákovu důvěru v moji skutečnou imaginaci a i kdyby z galerie odcházel jen s nejistotou plynoucí z nabourané všedností reality, budu šťastný.

Máš sběratelské zájmy? Jaké a proč?

Sbírám knihy, ne sice bibliofilie, které se sbírají pro jejich hodnotu, ale spíš bych chtěl jen tak, všechny. V různých etapách života vždy nasbírám knihy o jiné problematice. Zrovna to, co mě fascinuje, potřebuji o tom zjistit co je dostupné, přečíst všechno. Knihy mě provází prakticky celý život. Když mi bylo asi pět let, zdědili jsme vynikající obrovskou knihovnu převážně dobrodružné literatury. Myslím, že mi změnila pohled na svět. No, a pak sbírám lamaistické umění. To je moje velká, nejobrovštější vášeň, která mě také provází a inspiruje už patnáct let.

Často používáš jen černobílé barevné škály. Jindy je kombinuješ s barvou způsobem, který odkazuje na kritické přehodnocování toho, jak vidí technologie, např. fotografie. Lze v této souvislosti hovořit o parafrázích technoimaginace z pozic živé svobodné malby?

Dá se říci, že ano. Je velmi inspirující, když je na výstavě jeden, dva obrazy, které byli namalovány „jen tak rukama“, ale přitom vypadají, že vznikly pouhým technologickým, procesem. Teď nemám na mysli hyperrealistické obrazy českého typu, kterým často chybí ta složka „hyper“. Hyper obrazy jsou nerozeznatelné od jiného média, protože svou techniku malby překračují, a ruce autora se začínají měnit ve stroj.

Některá technická média stylizují paměť a takto ji reprodukují. Myslíš, že je na místě, obávat se dnes tzv. pseudopaměti, mystifikací, ideologizace a zkreslování paměti? Nebo i současnosti?

Těžko říct, pokud se budeme pohybovat na poli umění, tak mi nepřijde, že by mohla být třeba jen jedna z těchto věcí nebezpečná. Naopak se všechny tváří jako zajímavá témata pro výstavu, nebo pro nový způsob zacházení s malbou. Pokud se však odpoutáme od tvorby směrem k běžnému světu, který může ve jménu těchto slov umění zmanipulovat, je to samozřejmě problém. To je ale problém v jakémkoliv odvětví. Cokoliv v dobrých rukou nemůže být sebemenší hrozbou. Viz knihy geniálního Karla Čapka...

Často se mi při sledování tvých prací vybavují dva silné motivy. Jednak konfrontace člověka a živlů u Caspara Davida Friedricha, jednak heideggerovská premisa „čelit své vlastní konečnosti“ svou vlastní původností. I u tebe je něco z této vesele smutné marnosti, marného, ale nutného vzdoru, jehož úběžníkem je smrtelnost, fyzická konečnost. Jako by tu nadčlověk procházel dějinami svých vlastních nekonečných proher…

Je to především podprahová projekce vlastního Já do obrazů, než vymyšlené téma. Friedrich mě jednu chvíli velmi fascinoval, snad vlastním neukojeným romantismem. Já sám jsem možná romantik právě v té neustálé podvratné pozornosti, která mě nutí hledat poťouchlé mezery v kontextu našich životů i výtvarné scény.

Za specifický lze označit tvůj vztah k avantgardě. Co přesně je důvodem tvé kritiky? Co má tato kritika otevřít?

Nemyslím si, že by se můj postoj k avantgardě dal označit za kritický, to spíš právě naopak. To její stále rezonující citace z rukou některých malířů, tedy neoavantgarda, mi občas připadají jako pouhá stylovost a snadně uchopitelný názor. Sám se k avantgardě také často vztahuji, ale mám pocit, že by k podobným obrazům měly vést hlubší důvody než soudobá obliba, módnost a snadné provedení.

Poslední tvé obrazy jsou ovlivněny loňskou cestou do Itálie, konkrétně malbou italského quattrocenta. Renesanční víra v poznání a proniknutí světa se tu ale proměňuje ve svůj vlastní opak, ve skepsi, nevíru, místy až v modely jakéhosi nenávistného jednání. Renesanční formy jako by zpřítomňovaly současnost – touhu po pomstě a destrukci plynoucí z principů, které ještě nelze dost dobře pojmenovat. Co tě zneklidňuje v současném světě?

Mírou renesančního myšlení je člověk. V jakékoliv době se skrze uvažování o člověku samozřejmě nedostaneme jen k humanitě, ale přijde mi, že v té dnešní se to negativní lidství často díky médiím a sociálním sítím dostává do skutečně zavrženíhodných extrémů. Nejvíc se asi děsím neporozumění a neochoty naslouchání, respektive neochoty ke kompromisu, který často bývá strůjcem smíru. Zatím co v umění je vyhraněnost docela důležitá a může vést k zajímavé různobarevnosti, v běžném životě mi tato cesta přijde velmi nešťastná.

Petr Vaňous

psáno pro Revue Art, 2016

Ondřej Basjuk: Přes současný kontext filtruji, co mě zajímá…

Knižní ilustrace Eriky Bornové a fascinující R. M. Rilke

O plánech i situaci v Národní galerii Praha / rozhovor

Relevantní články

Ondřej Basjuk: Unreal Ruin / Karpuchina Gallery

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?