Svatopluk Klimeš v Galerii Morzin: "Trochu se červenám..."

V pátek byla vernisáží otevřena výstava Svatopluka Klimeše, známého svou experimentální a převážně “ohnivou” tvorbou. Nejnovější práce mohou návštěvníci shlédnout v renomované Galerii Morzin ve Vrchlabí. Potrvá do 27. září. Přehlídku zahájil Ivan Neumann:

Světelnými ohňovými znameními je stále provázena tvorba Svatopluka Klimeše. Oheň plane v jeho performancích, oheň utváří, formuje, perforuje, maluje a kreslí jeho obrazy, kresby, práce na papíře a s papírem. Plane a září v jeho instalacích. Stejně tak popel jako následek ohně se stává matérií, která spoluutváří, buduje prostor Klimešových prací na papíře i plátně.

REKLAMA

Proměnlivostí a nepolapitelností ohně jako by byl veškerý autorův projev vnitřně propojován. Jeho výtvarná práce se neodehrává v pojmech, kategoriích, které by mohly konstatovat stav a vytvářet klamný dojem zakotvené jistoty o věcech světa. Pohybuje se naopak v nejistotě plynutí, procesu, který neustále v mihotání plamene sleduje těkavost, pomíjivost času, dění se světa, který sám byl pro nejstarší řecké myšlení ohněm, plamenem pohasínajícím i planoucím. Jen v nazajištěnosti procesu existence se teprve Klimešovi vynořují skulinky porozumění tomu, jak se svět nabízí a zároveň skrývá. Klimešova výtvarná práce vyjevuje přesvědčení, že o stavu, o tom, co je za-stavené, neměně konturované, nelze nic pronést jako pevné tvrzení. Proces, proměna, vzplanutí i uhasínání je u Klimeše i tam, kde je výsledkem jeho práce materiální „dílo“, kterému má být určena stálost a trvání.

Svatopluk Klimeš pracuje velmi často s papírem v nejrozmanitějších podobách, tedy i v té tradiční, v podobě dvourozměrné plochy vyzívající k obrazu. Plocha obrazu se v jeho práci nestává nereflektovanou jistinou, ale polem zkoušky. Právě papír mu umožňuje volně se pohybovat bez vnímání hranic disciplín a druhů. Dělá tedy kresby – obrazy, ale vlastně nekreslí a nemaluje. Nebo kreslí a maluje – ohněm, kouřem, rozžhaveným železem, popelem, ale malířem vlastně být nechce. Stejně vážně a soustavně se zabývá prostorovými formami, v nichž důležitou roli vždy hraje světlo-oheň, ale tradiční socha nevzniká, nestal se sochařem. Kresba, obraz, objekt i performance jsou vlastně plynutím jednoho a téhož, přesto mnohotvarého vnímání světa. Integrující složkou jeho tvorby nejsou žádné formální předpojatosti, ale je to nejspíše, když si dovolíme užít výraz z časů, kdy se rodil jeden ze základů evropského vnímání světa, z časů, které hovořily o čtyřech základních živlech, ona řecká “theória”, tedy hlubší vhled do podstatných, božských dějů.