Pražské Vysočany přežívají v povědomí veřejnosti stále jako čtvrť s doznívající atmosférou průmyslové městské periférie. Teprve postupně se bude pro okolí jevit ve své současně omlazující tváři tak, jak to již dokázaly Žižkov či Karlín. Vysočany byly především podniky ČKD respektive Kolben a Daněk a také slavná Pragovka působící zde od roku 1909. Tato slavná automobilka dříve prvorepublikových osobních vozů, a později těch spolehlivých nákladních „vejtřasek“, postupně odrážela potřeby a preference proměnlivé doby. Nakonec však zanikla a zchátrala. Stala se nepotřebnou. Avšak poslední dobou znovu ožívá, byť v jiném oboru lidské tvořivosti. Z továrny zbyla legenda i rozlehlý areál nezajímavý již pro pásovou výrobu, lákavý však pro umělce zvláště mladé generace.

Pošmourný vysočanský den umocňuje nevábnou průmyslovou zónu, kde není pro krásu místa. Zkrátka periférie. Snad jen slavná Skupina 42 nalézala zde své malířské či básnické náměty a inspirace, ve válečné době tak oblíbené šedivě „obyčejné“ scény. A podobně její kouzlo pak opěvoval i Bohumil Hrabal a pár dalších postav bez pokřivených předsudků i nemístného třpytu. Zkrátka umění, které v těchto okrajových zónách jde a roste odspodu. 

„V Pragovce se něco děje,“ slyšel jsem v poslední době z několika stran. A tak jsem se vydal k pramenům této aktivity – do míst, která jindy moc nenavštěvuji. Jdu hlavní vysočanskou tepnou zvanou dnes Kolbenova, chodce téměř nepotkávám, zato provoz na silnici kolem čile pulzuje. Vydávám se pěšky směrem z centra ven. Po levici se mi zjevuje obří opuštěná a notně zdevastovaná architektura bývalé ČKD. Prý jí čeká lepší budoucnost, alespoň tak to před časem naznačil tiskový mluvčí této městské části: „Víme, že Star Group, která vlastní bývalý areál ČKD, přenechala jednu z budov za účelem vzniku multifunkčního uměleckého prostoru. Nový majitel tam bude mít svá umělecká díla, objekt ale má sloužit i dalším umělcům pro různé alternativní performance.“

Této stínové existence jsou si však nadále vědomi snad už jen přičinliví sprejeři a pravděpodobně i bezdomovci. Sousední otevřená plocha obřích rozměrů posloužila v roce 2004 prvnímu koncertu Paula McCartneye, a teď už snad jen občasným bleším trhům. Duch Beatles se zjevil v podivných končinách. Byl to mimořádný zážitek umocněný tímto podivným místem. Po 17 letech jsem byl na koncertě McCartneyho již v nablýskané vysočanské aréně. Časoprostorové salto bylo dokonáno. A tedy areál ČKD dnes? Nic zatím nenaznačuje skutečný pohyb plánované a proklamované změny. Na druhé straně Kolbenovy ulice se však věci údajně dávají už do pohybu už nějakou dobu.

Jdu tedy dále s jasným cílem: najít a projít si areál Pragovky, kde se prý „něco děje“. A skutečně: po chvíli se objeví hledaná adresa a s ní doširoka otevřený vjezd do podivně vyhlížející zóny. Že jsem již na místě, mi potvrzují hned u vstupu dvě nainstalované nákladní pragovky. Jsou bíle kompletně natřené ve stylu pověstného růžového tanku na Smíchově. Tak to bude ono! To by měl být ten areál, kde již nějakou dobu pobývají a pracují namísto dělníků umělci, tzv. rezidenti – výtvarníci. Převážně jsou to malíři či sochaři, ale i konceptuální či jinak méně definovatelní multimediální autoři. Syrové prostředí, rozlehlé prostory, levnější nájmy a letmá či cílená vzájemná komunikace, to jsou hlavní důvody a výhody zdejší zajímavé existence. Těchto nebývalých možností využívá v současnosti více jak osmdesát lidí.

Vcházím do podivně tichého až opuštěně působícího areálu. Občas lze zahlédnout odstavené či vystavené artefakty – sochy, billboardy, objekty. Pragovka je areál vskutku rozlehlý a pro neznalého též nepřehledný, zavinutý jaksi sám do sebe. Osamělý návštěvník to v těchto omšelých labyrintech nemá jednoduché. Ale přesto lze z dílčích stop i tušené atmosféry vycítit, že „něco se tady děje.“ Po vstupním bloudění a hledání nalézám konečně první stopy – plakáty navádějící mě směrem k výstavám současného umění.

Stoupám na betonovou úzkou rampu jednoho z továrních bloků. Konečně jsem taky natrefil na „živáčka“ – dvě brigádnice – studentky uměleckých škol. Hlídají zde po různu rozmístěné expozice, podávají mi pár informací, ale moc toho není. Až při doporučeném setkání s drobnou mladou a zjevně energickou ženou je mnohé jasnější. Zdejší „kafkárna“ se náhle jeví jako místo, kde se skutečně „něco děje“. Umělkyně, iniciátorka a duše zdejších aktivit – Lucie Nováčková – toho stíhá vedle svých čerstvých mateřských povinností víc než dost. „Pragovka začala dýchat svým novým životem v roce 2010, kdy se do opuštěného areálu přistěhovali první umělci po dohodě s majitelem objektu, tedy se zástupci společnosti Creviston. Tak se začala zaplňovat dočasná autonomní zóna svobodného umění. A když se toho nikdo neujal, začala jsem sama přemýšlet, jak dál. Měla jsem už zkušenosti s pořádáním workshopů z Hradce Králové, kde jsem studovala. A tak jsem začala shánět nějaké granty a sponzory. Začalo se to rozjíždět.“

Díky tomuto nadšení a pozitivní konstelaci se začalo obvyklé hledání a sdílení ateliérů měnit v jakousi komunu nezávislých, která začínala mít čitelnější tvář. Vzápětí proběhla první akce pod názvem „Kolben open“, tedy jakýsi zdejší „den otevřených dveří“. Nováčková k tomu dodává: „Chtěli jsme, aby okolí vědělo, co se tady děje, že to není nějaký nepředvídatelný squat, ale tvůrčí zázemí s jistým potenciálem.“

Areál Pragovka nabral druhý dech také díky vstřícným a světaznalým majitelům z Crevistonu, ať už jsou jejich další plány do budoucna jakékoliv. Vždyť umění nabírá svou energii nejen ze samotného mládí, ale i z podpory a vzájemné komunikace. Ostatně Pragovka není jediným takovým případem. Snad nejznámější obdobou byla u nás ještě nedávno pověstná a rovněž vysočanská Trafačka. Zde se zrodilo nejedno dílo osobností dnes již obecně respektovaných. Dokonce někteří z umělců byli osloveni, aby svou prací reprezentovali Českou republiku na mezinárodní úrovni. Tak tomu bylo například na Expo 2010 v Šanghaji. Trafačka, bývalá budova průmyslové trafostanice, však nakonec „musela“ ustoupit rozpínající se nové zástavbě v sousedství známé „arény“.

Ale jsou i další místa, a tam se nadále daří. Jmenujme například žižkovské alternativní centrum Solution, kde nadšený a movitý Švýcar Marc Paul Divo nabízí netušené možnosti v podobně svobodném duchu. A samozřejmě ve světě tomu naštěstí není jinak. „Art distrikty“ jsou v módě, respektive jejich smysl a výhody nalézají nejen tvůrci a návštěvníci, ale i samotní majitelé, zpravidla mocní developeři.

Avšak zpět k Pragovce. Její angličtí majitelé patří již k těm podnikatelům, kteří spatřují také význam nikoliv v nové, necitlivé a mnohdy nesmyslné výstavbě, ale v kultivaci a reprezentaci. Vysočanský areál je jim, zdá se, také dobrou „duchovní“ investicí a na mezinárodní scéně takto ceněným „píár“. Tento přístup upřesňuje akční a dobře informovaná Lucie Nováčková: „Majitelé Pragovky nemají v úmyslu vystěhovat zdejší umělce – rezidenty z jejich stávajících ateliérů. V tomto smyslu nechtějí nic měnit. Také naše výstavní akce tolerují, podporují a celkem do jejich podoby nezasahují. Naopak, vypadá to, že téma umění zde bude dominující. Naše hala „E“ nebude brzo jedinou, která je spojená s výtvarným uměním. Kousek dál, v hale číslo 19 má vzniknout reprezentativní výstavní prostor typu Kunsthalle. A do tohoto velkolepého projektu již vstupuje také město Praha, konkrétně pak v čele s primátorkou Adrianou Krnáčovou. Ostatně její původní profese je historička umění.“

Zdá se, že výtvarné, tedy z dnešního pohledu – vizuální umění – postoupí zase o krok dále na své cestě za divákem, do povědomí širší veřejnosti. Jeho obliba nebo řekněme „čitelnost“ potěšitelně roste. To, že přestává být jen výlučnou a mnohdy těžko stravitelnou (protože neznámou) záležitostí, má více důvodů: Stále více medializované úspěšné aukce moderního a současného umění, naléhavější potřeba doteku s živou, a nikoliv jen virtuální tvorbou, stále oblíbenější vlna „lidového“ streetartu; to jsou hlavní hybatelé nastalé situace.

Areál Pragovky má bezesporu svůj génius loci. To pocítí snad každý, kdo sem vejde. Rozlehlá nádvoří, haly, chodby, kanceláře či jídelna bývalých zaměstnanců – to vše jednotlivě i v celku chová dosud zvláštní atmosféru i energii, a dokonce i tušenou vnitřně logickou provázanost. Z této konstelace čerpají zde dlouhodobě pobývající umělci. A je to znát. Ale věci se musí či mají zákonitě hnout dále byť s jistým rizikem. To potvrzuje i Lucie Nováčková: „Nejprve byla Pragovka dobrým místem pro ateliéry mladých lidí. Pak jsem zkusila rozhýbat nějakou společnou akci, která by podpořila vnitřní komunikaci, ale také se otevřela ostatním. Proto minulý rok proběhla následná ´Kolben open´ a na ní přišlo již více jak 800 návštěvníků. To bylo povzbudivé překvapení.

„Zatím průběžně pořádáme každý měsíc jednu autorskou výstavu, ale to se má změnit či rozšířit na další projekty. Rozhodně nechceme působit jen jako ´umělci sobě´ a jsme otevření dalšímu vývoji, i když to má svá úskalí.“ Slova Lucie Nováčkové jsou nadějná i tiše varovná. Obezřetnost je na místě. Při nastíněném nadcházejícím vývoji je důležité udržet nejen „charisma“ tohoto jedinečného prostoru, ale i uměleckou svobodu, identitu a kvalitu tvorby.

Dosavadní aktivita v Pragovce byla přirozeně spojena především s mladou nastupující a nutkavě hledající generací. Dokonce mnozí z umělců jsou ještě studující. V blízké budoucnosti má však být tento areál místem, kde se budou vedle sebe či spolu prezentovat projekty a projevy napříč generacemi i žánry. V jaké podobě a s jakými výsledky, to ukáže již blízká budoucnost.

-rw-