Tři patra Galerie Villa Pellé v Praze-Bubenči naplňuje čtyřicítka vybraných obrazů různých rozměrů, komorních i monumentálních. Exkluzivní kolekce pochází z tvorby umělců, kteří osobitým způsobem pracují s iluzí a překračují ji. Z tvorby autorů starší generace jmenujme například tvorbu Theodora Pištěka, Zdeňka Berana, Bedřicha Dlouhého nebo Pavla Nešlehy, kterou doplňují zástupci střední nebo mladší generace, kteří jsou již ve svém oboru etablovaní. Všem exponátům je společný zájem o „fotografický“ hyperrealismus založený na mistrovsky zvládnuté malířské technice a vizuální iluzi. K výstavě, kterou kurátorsky sestavila Martina Vítková, pořadatel uvádí:
Média se zdají vševidoucí a vševědoucí. Svět už nepoznáváme skrze smysly, čteme ho z obrazovek. Jsou nám předkládána fakta zesílená, deformovaná, animovaná, detailně prokreslená, šokující, opatřené superlativy a vykřičníky. Ve srovnání s tím se realita jeví šedou, mdlou, nedostačující. Upřednostňujeme iluze a zhuštění, posílení, zvýraznění všeho, hrůzy, nenávisti, krutosti, násilí, manipulativní dominance. Post-tarantinovský svět zamíchal kartami. Volíme si vlastní verze příběhů, jsme přitahováni nebo se naopak vyhýbáme tomu, co bývá označeno: violence, sex, language+.
Výstavní projekt Violence+ ohlašuje konec představ o hyperrealitě, pokud ji chápeme jako umělecký zájem o mediální moc obrazů. Hyperreálné je teď všechno.
Misí umělců pracujících s mimesis – nápodobou, je zkoumat existenci. Už jejich nástup v roce 1997 skrze výstavu Mileny Slavické Poslední obraz v Rudolfinu byl násilný. Návštěvníci zvyklí na rozvařenou abstrakci a krotkou postmodernu si u vstupu ulevovali slovy: To je teror! Měli na mysli teror zobrazení, tu ukrutnou sílu iluze, figur, až bolestnou přirozenost vcítění se. Výstava Violence+ divákovi umožňuje rozkrýt vrstvy významů a těšit se z diskusí a úvah o smyslu, kontextu, etice a kráse nebo ne─kráse zobrazení. Jak říká klasik: Malba nikomu nic nedluží.
Post-tarantinovský svět zamíchal kartami. Volíme si vlastní verze příběhů, jsme přitahováni nebo se naopak vyhýbáme tomu, co bývá označeno, violence, sex, language+. Dokážeme si v takovém prostředí udržet vědomí dobra, pravdy a lásky? Violence+ označuje zesílenou realitu. Výstavní projekt téhož názvu ohlašuje konec představ o hyperrealitě, pokud ji chápeme jako umělecký zájem o mediální moc obrazů. Všechno je teď hyperreálné.
„Hyperrealismus a hyperdoba, ve které se nacházíme, vycházejí z podobného pocitu: reality je dnes ,příliš´. Příliš informací, obrazů, krutosti a násilí. Detail nahrazuje prožitek a skutečnost se mění v obraz, který je někdy ,skutečnější´než realita sama. Spojnicí je tedy hyperrealita: násilí je všudypřítomné a dokonale viditelné, ale zároveň zbavené lidského rozměru. Oba fenomény tak nepřímo kritizují dobu, v níž se člověk ztrácí v přemíře reality a přestává ji skutečně cítit,“ přibližuje ideu skupinové výstavy ředitelka Galerie Villa Pellé Vladana Rýdlová.
Obrazy reprezentovaných malířů přirozeně přesahují původní žánry portrétu, zátiší, krajiny, historické malby směrem ke konceptu a sociální fresce. Galerie se zaměřením na ilustraci hostí výběr ze soudobé české malby často považované za ilustrativní. Ale je tomu tak doopravdy? Výstava divákovi umožňuje rozkrýt vrstvy významů a těšit se z diskusí a úvah o smyslu, kontextu, etice a kráse nebo ne-kráse zobrazení. Jak říká klasik: Malba nikomu nic nedluží.
„Svět nepoznáváme skrze primární zdroje, jako jsou naše smysly a příroda, čteme ho skrze média. Od dětských encyklopedií v dopoledních televizních pořadech přes zpravodajství, kvízy a cestovatelskou publicistiku až k dramatickým seriálům online platforem. A jako by nám realita sama nestačila, dáváme přednost iluzi, zhuštění, posílení a zvýraznění všeho, hrůzy, nenávisti, krutosti, násilí, manipulativní dominance,“ podotýká Martina Vítková, kurátorka výstavy Violence+.
Výstava: Violence+, skupinová výstava představitelů současného hyperrealismu, vystavují: Theodora Pištěka, Bedřicha Dlouhého, Pavla Nešlehu, Zdeněka Berana, Karla Balcara, Blanku Valchářovou, Richarda Štipla, Jana Mikulku, Jan Uldrych, Daniela Pitína, Jana Petrova, Zdeňka Daňka, Adolfa Lachmana, Leoše Suchana a Michala Ožibka. Kurátorka: Martina Vítková, Galerie Villa Pellé Praha, do 22. března 2026
foto: Galerie Villa Pellé, Tomáš Rubín, Oto Palán a archivy umělců
Diskuze k tomuto článku