Hans Arp (1887 – 1966) byl sochař, malíř, autor koláží a básník ze Štrasburku, který se stal jednou z klíčových postav umění 20. století. Účastnil se příprav almanachu Der Blaue Reiter a v únoru 1916 zakládá v Curychu s Tristanem Tzarou hnutí dada a následně se podílí na surrealistickém hnutí. Byl jedním z mála tvůrců těchto směrů, jenž překročil pouhá gesta a zanechal trvalou uměleckou skutečnost.
Roku 1914 ujížděl při vypuknutí války posledním vlakem ze Štrasburku do Paříže, aby se později uchýlil do Švýcarska. Zde poznává svou milovanou budoucí manželku Sophii Tauber-Arp (1889 – 1943) – tanečnici a výtvarnici, se kterou následně úzce spolupracuje. Mnohdy však jezdili Evropou, hnáni poznáním, tvořením i politickými událostmi.
V roce 1928 si manželé pořizují a upravují vlastní dům na předměstí Paříže. V tomto kouzelném stavení žijí a pracují několik šťastných let. Dnes se v tomto domku nalézá Fondation Arp s jejich veřejně přístupnými díly.
Přinášíme v obraze nynější podobu domu spolu se vzpomínkovým textem básníka a překladatele Ludvíka Kundery.
V červnu 1946 se konala v Paříži velká výstava mladého českého a slovenského výtvarného umění… výstavu provázelo asi čtyřicet malířů a sochařů a mezi nimi i pět básníků či kunsthistoriků. Byl jsem mezi nimi… Jako nenasytný požírač umění chodil sem v Paříži z jedné výstavní síně do druhé. V jedné z nich jsem spatřil muže, který mi byl povědomý. Vybavila se mi šachovnice miniaturních portrétů z antologie, kterou jsem znal od svého kamaráda Bohdana Laciny: Petite anthologie poétique du surréalisme, 1934. V prvé řadě byly mladistvé portréty budoucích klasiků 20. století: Breton, Ernst, Dalí. Ve čtvrtém políčku konečně muž, jenž stál nyní přede mnou. Přesvědčen o zákonitostech surrealistické náhody, nezapochyboval jsem ani na okamžik, že by to mohl být někdo jiný nežli Hans Arp.
Byl to on. Oslovil jsem ho, napřed špatnou francouzštinou, poté lepší němčinou. Byl vlídný a věcný, otevřený a nechytrácký a hlavně: bez sebemenšího náznaku protivného exhibicionismu některých velikánů. Ihned vzpomněl si na malíře Františka Foltýna (ze skupiny Abstraction-Création) a zaradoval se, že je živ a zdráv a že (další náhoda!) bydlí u nás v Brně „za druhým rohem“. Byl pln zájmu o naší zemi a její nové umění.
Za několik dní jsem šel, Arpem pozván, rue des Chataigniers, číslo 21. Nemusel jsem dlouho hledat. Kolem malé vilky (dnes prý je rozšířená a odklopená vysokými domy) svítily v zahradě obliny jeho plastik. V domě – vidím vše ještě dnes jak oživené obrazy – přecházelo sem tam pět nebo šest lidí obojího pohlaví, zdálo se, že jsou velmi zaměstnáni – nad pokreslenými papíry, se sádrovými fragmenty v rukou, něco hledajíce v knihách. Arp nás představil: „Mladí přátelé,“ pravil. A pak ještě, šelmovsky, s lehounkou ironií: „Anebo žáci?“…Naprosto nečekaně pak začal s oproštěnou něhou vyprávět o nečekané smrti své ženy Sophie Tauber – jak ji v Curychu 13. ledna 1943 ráno našel na lůžku…
Plynule začal klást otázky: jaké je naše nové umění, jaké tendence sleduje, jak to vypadá s knižní kulturou. Nebyly to jen formální otázky. Arp zvládal perfektně umění naslouchat svému partnerovi v rozhovoru znenadání přešel k otázkám o mých rodinných poměrech a o možnostech existence jako umělce na volné noze. Do jeho lehce melancholických slov se vloudil náznak laskavého humoru… Potom Arp opět zmizel a přenechal mě těm ustavičně pracujícím a kolotajícím mladým lidem. Když jsem za šerosvitu letního večera opouštěl jeho dům, vtiskl mi do ruky poslední dárek: malou koláž – čtyři čtyřhranné tvary, na nichž bylo hnědě vytištěno pět oblých „praznaků“. Kaštanové fantómy, mezi nimiž jsem kráčel na meudonské nádraží, vidím neustále.
Ludvík Kundera
Foto: Fondation Arp. Photo J.-P. Pichon, Droits Fondation Arp a archív
Diskuze k tomuto článku