Galerie města Třince: Výjimečné centrum současného umění překračuje hranice regionu
Třinec bývá spojován především s průmyslovou tradicí, ocelí a železárnami. Jen málokdo by čekal, že právě v jeho srdci vznikne kulturní instituce, která je již jedenáctým rokem jedním z významných center současného výtvarného umění. Galerie města Třince je v tomto ohledu výjimečná. Vytrvale buduje dramaturgii, která by obstála i v mnohem větších městech.
To, co činí galerii výjimečnou, není jen výběr jmen. Je to především konzistentní kurátorská vize, která si zakládá na kvalitě, aktuálnosti a odvaze. Program galerie není podřízený komerčním tlakům ani líbivým trendům. Naopak – výstavy často nesou silný společenský, ekologický nebo politický přesah, nebo se věnují otázkám paměti, identity či vztahu člověka k přírodě a technologiím. Umělci, kteří v Třinci vystavují, bývají pravidelně zastoupeni nejen na české umělecké scéně, ale i v zahraničí. To vše za dlouhodobé podpory Ministerstva kultury.
Výstavní síň v kulturním domě TRISIA nabízí profesionální galerijní provoz zaměřený na současné vizuální umění. Ve spolupráci s kurátory a kurátorkami galerie usiluje o prezentaci inovativních autorů, mezi nimiž se za poslední roky objevili například Andreas Gajdošík a Karolína Rossi (laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého), Tomáš Moravanský (laureát ceny Oskára Čepana), Oto Hudec (reprezentant Slovenska na přehlídce současného vizuálního umění Benátské bienále 2024), Vojtěch Kovařík, Johana Pošová a Barbora Fastrová (autorky tapisérie zdobící sídlo Rady Evropské unie při českém předsednictví v roce 2022), Jan Vytiska, či Karíma Al-Mukhtarová.
V galerii vystavovali i etablovaní umělci spjatí s regionem, například Karel Adamus, Eduard Ovčáček, Bronislav Liberda, Jan Wojnar nebo Milan Lasota.
V roce 2025 galerie odstartovala výstavním projektem Čistá práce Karin Písaříkové, v němž se skrze práci s prostorem otevírá téma ženské práce. V současnosti galerii zdobí instalace polského autora Pavła Czekańského. V letošním roce nastala v Galerii Třinec změna na kurátorské pozici. Katarinu Qi vystřídala Tereza Sikorová. „Kurátorství v Galerii města Třince mi hlavně ukázalo, že všechny ty roky úsilí měly smysl — galerie opravdu otevírá oči a dává mladým lidem sebevědomí pohybovat se ve světě kultury i mezi vzdělanými lidmi. A třeba jednou díky tomu poznají, co má skutečnou hodnotu a rozhodnou se investovat do umění,“ ohlíží se za svým působením Katarina Qi. Tereza Sikorová do galerie přináší svěží přístup založený na respektu k autorům a autorkám: „Kurátorskou filozofii úplně nemám, co mi ale přijde důležité je, že ve výstavách neprosazuji vlastní vize, spíš se snažím citlivě podpořit záměry umělců, umělkyň nebo kolektivů, se kterými spolupracuji.“
Od 12. června se chystá kolektivní výstava umělců regionu pod kurátorským vedením Dáši Lasotové.
V regionu, který má jen několik málo výstavních institucí se srovnatelným zaměřením, se Třinec stává kulturním centrem, který stojí za to navštívit. Galerie města Třince tak plní svou funkci nejen jako výstavní prostor, ale i jako místo setkávání, dialogu a kritického myšlení. Na pozadí industriálního města v srdci Těšínska nabízí divákům pravidelný kontakt se současným uměním, ať už lokálním, nebo mezinárodním. O to více vyniká, že tato galerie je součástí Knihovny Třinec, což samo o sobě ukazuje na moderní chápání role veřejných institucí jako prostorů pro kritické myšlení, setkávání i estetický zážitek.
ROZHOVOR: Nová kurátorka třinecké galerie Tereza Sikorová: Tady se nehledá forma, ale smysl
Tereza Sikorová je neustále rozkročená mezi různými uměleckými obory a žánry – dělá bytové divadlo pro děti i dospělé, spoluzaložila intermediální uměleckou skupinu, se kterou vystavuje napříč Evropou, zároveň funguje individuálně jako performerka, choreografka a herečka a do toho píše dizertační práci na téma choreografie v současném vizuálním umění.
Kurátorskou filozofii úplně nemá, co ji přijde důležité ale je, že ve výstavách neprosazuje vlastní vize, spíš se snaží citlivě podpořit záměry umělců, umělkyň nebo kolektivů, se kterými spolupracuje.
Jaké umění vás osobně nejvíc oslovuje a proč?
To, které má nápad. Není generické a nenavazuje pouze na současné trendy.
Nesnažím se vymezovat na jedno médium nebo směr, ale naopak jsem otevřená všem různým formám zpracování, ať už po konceptuální stránce, tak po řemeslné. Pokud mám k něčemu větší sklony, tak jsou to práce, které obsahují humor.
Jak vnímáte roli kurátora dnes – je to víc dramaturg, producent, facilitátor nebo interpret?
Vnímám kurátora jako průsečík různých disciplín. Není pouhým „textařem“, ale měl by posunout dílo do dalšího způsobu čtení (estetického, kulturního nebo emocionálního). Kurátor může ovlivnit nejenom chápání nebo způsob vystavení uměleckých děl (a myslím tím fyzická díla i koncepty), ale také směřování samotné galerie. Kurátor je tedy dramaturgem, architektem, producentem, produkčním, facilitátorem, masérem,… No, tady by to mohlo končit. Zároveň by neměl kurátor sám na sebe tlačit, aby co nejsrozumitelněji tlumočil myšlenky umělce. Někdy je dobré nechat tuto roli na umělci a být tím parťákem hlavně pro něj/ni.
V čem vidíte největší potenciál třinecké galerie v rámci regionu – i v porovnání s institucemi jako Plato Ostrava?
Pro galerii v regionu je vědomá práce s veřejností zcela zásadní. Právě proto, že je galerie v menším prostoru, tak na své platformě může rozvíjet kondenzované umělecké narace.
Regionální galerie přináší umění především obyvatelům města a jeho okolí a hraje důležitou roli v utváření kulturního života – často ve spolupráci s dalšími místními institucemi. To, že v Třinci vůbec existuje galerie současného umění, je svým způsobem výjimečné – mnoho měst nemá žádné prostory pro výtvarné umění, a pokud ano, jen zřídka se věnují současné tvorbě.
Vést galerii v Třinci je pro mě nejen výzvou, ale i odpovědností – vést ji udržitelně, s ohledem na současné dění i specifika místního prostředí, kde pro většinu obyvatel tvoří kulturu především hokej. Ale právě spojení umění a sportu nemusí být tak vzdálené, jak se na první pohled může zdát!
V kurátorské práci mě vždy zajímala přímá interakce s lidmi a to, jak je zapojit – a právě v regionech je tahle práce nevyzpytatelnější, ale o to autentičtější. Ve velkých městech si vás publikum často najde samo, zatímco mimo ně za ním musíte vy – být aktivní, hledat cesty, jak současné umění přiblížit a udělat z něj společnou zkušenost.
Co by podle vás měla galerie dělat pro to, aby byla nejen místem prezentace, ale i místem dialogu?
Lidé se od pradávna scházejí na různých místech a vypráví si příběhy. Galerie by měla být otevřená a odvážná a poskytovat prostor dílům, které samy o sobě naplňují tuto charakteristiku. Místem dialogu se stává v momentech, kdy se uskutečňují vernisáže, workshopy či jiné přidružené akce navázané na výstavu. Lidé se zde potkávají, hovoří o dílech, přemýšlí o nich. Důležité také je, co se děje potom, až vernisáž skončí a lidé odchází domů. Ideje, obsahy i významy děl zůstávají v nich jako kódy, které nadále pracují. Lidé pak vedou mentální dialog se sami sebou. Ten může být podvědomý i vědomý. Vyjednávají významy o navštívené výstavě.
Jak vnímáte spolupráci s místními školami, komunitami nebo dalšími kulturními institucemi?
Galerie, muzea, školy a další instituce tvoří infrastrukturu, skrze kterou proudí obsah i vztahy, utvářející specifický ekosystém světa umění. Kurátorství je pak jednou ze specializovaných praxí, která se rozvinula, aby zajišťovala pohyb v této oběžné soustavě. Tyto mezi-institucionální spolupráce vnímám zásadně. Bez dalších aktérů by galerie byla jen uzavřená bublina. Třinec je malé, ale živé město, a právě díky těmto vazbám se umění dostává tam, kam opravdu patří — mezi lidi. Když škola přijede na workshop, nebo se komunita zapojí do nějakého projektu, galerie ožívá a přestává být jen strohým výstavním prostorem. Společně tvoříme prostor, kde se učíme naslouchat a ptát se. A to je přesně to, co kultura má dělat — spojovat, inspirovat a dávat smysl každodennosti. Galerie tak přestává být jen místem pro obrazy na stěnách a stává se prostorem, kde se rodí nápady, emoce a nová setkání, která posouvají společnost dál.
Věříte, že současné umění může oslovit i ty, kdo se s ním běžně nesetkávají?
Jde to dost těžko, ale může. Každopádně ten zájem vzniká v každém z nás individuálně. Role kurátora není oslovit všechny, ale vytvořit prostor pro zaujetí.
Jedním z konceptů, který bych chtěla do galerie přinést, je mezioborová spolupráce jako způsob, jak rozšiřovat rámec výstav směrem k širší veřejnosti. Pokud se výstava věnuje konkrétnímu tématu, vidím smysl v tom, přizvat ke spolupráci odborníky z různých oblastí – vědce, spisovatele, filozofy, historiky, antropology nebo třeba specialisty na technologie. Takové propojení může probíhat formou doprovodných textů, diskuzí nebo osobních setkání při vernisáži. Díky tomu se otevírají nové perspektivy a témata se přibližují i divákům, kteří k současnému umění běžně cestu nehledají.
Jakou roli by podle vás měla hrát galerie v době klimatické, společenské nebo politické krize?
Galerie by měla fungovat jako prostor pro reflexi, sdílení a imaginaci. Nevidím ji jen jako místo prezentace hotového umění, ale jako živou platformu, kde se mohou potkávat různé
perspektivy a kde je možné přemýšlet o budoucnosti jinak, než jak ji nabízí dominantní narativy. Právě v krizových obdobích je důležité otevírat otázky, tvořit nové významy a ukazovat komplexitu světa, nikoliv ji zjednodušovat.
Galerie může dočasně ztratit roli kulturního „komfortu“ a stát se citlivým, ale odolným prostorem, který unese i neshody, nejistoty nebo nepříjemná témata. Může vytvářet prostředí, kde se neprodukuje další hluk, ale kde je možné skutečně naslouchat.
Co byste si přála, aby si návštěvník z galerie odnesl – kromě vizuálního zážitku?
Taky pořádnou intelektuální masáž.
Děkuji za rozhovor.
Adéla Majerová
foto: Knihovna Třinec
Diskuze k tomuto článku