„Mami, já vidím jenom tmu!“ Desetiletá Mona ztratila náhle a bez varování zrak, přišla „nenadálá tma“… Po šedesáti třech minutách ten atak odezněl, avšak spustil v životě běžné pařížské rodiny nevšední události. Kromě následných lékařských vyšetření a nejasných prognóz vstupuje do příběhu nová situace, která se stává osou a tématem celého vyprávění. Hlavním hrdinou se stává holčička Mona a její milovaný dědeček – osmdesátník v dobré fyzické i duševní kondici.
Právě on se rozhodne, aby zavčas jeho vnučka spatřila a pochopila krásu či sílu umění, které jí navždy bude formovat a zůstane v hlavě, paměti a srdci. Oba tedy začnou – před rodinou tajně – namísto slíbeného psychologa navštěvovat pravidelně Louvre, Muzeum Orsay a Centre Pompidou (Beaubourg). Každou středu zde zasvětí jednomu z vybraných obrazů, soch či objektů.
Společně pak žasnou a diskutují nad slavnými artefakty světového významu – od Sandro Botticelliho, Jana Vermeera přes Marcela Duchampa nebo Fridu Kahlo až po Jean-Michela Basquiata a řadu dalších. Právě tento vzácný poklad si Monin dědeček s mimořádnou pamětí a empatií přeje navždy uložit do jejího nitra. Autorem tohoto „zasvěcovacího“ románu je THOMAS SCHLESSER – francouzský historik umění, který poskytl ART REVUE následující rozhovor u příležitosti českého vydání jeho nejnovější knihy.
Moniny oči (Les yeaux de Mona, 2024) váš druhý román, byly za krátkou dobu po vydání přeloženy do 38 jazyků včetně Braillova písma. Čekal jste takový úspěch?
Rozhodně ne, takový úspěch jsem absolutně nečekal – především proto, že až na jednoho či dva blízké přátele věřilo tomuto projektu v mém okolí zpočátku jen velmi málo lidí. Bod obratu nastal, když mi Nicolas de Cointet z nakladatelství Albin Michel dodal sebedůvěru tím, že mi sdělil, že podle něj je ta kniha absolutně překrásná. Dnes je pro mě nesmírně uspokojivé sledovat, že Mona cestuje po celém světě – a zvlášť to, že se dostala i do České republiky, země, k jejíž kultuře a historii chovám nezměrný obdiv.
Vaše kniha přináší kromě hluboce lidského příběhu také trefnou a srozumitelnou analýzu mistrovských děl vybraných z posledních pěti století dějin umění. To je mimořádný výkon, při kterém otevíráte oči nejen malým čtenářům. Kde jste přišel k takové schopnosti psaní?
Nejsem si jistý, jestli mám nějaký zvláštní talent pro popis nebo interpretaci – ale je od vás milé, že to tak podáváte. Já jen mohu říct, že už více než dvacet let učím, a samozřejmě stojíte-li před studenty, neustále si kladete jednu zásadní otázku: Jak jim mohu pomoci posunout se vpřed? Protože to je to, co dělá dobrého učitele – ryzí zájem o to, jak pomoci studentům, aby se, krok za krokem, rozvíjeli.
Tohle je neuvěřitelně cenná zkušenost, pokud jde o psaní. Učení neodpouští nesrozumitelnost. Můžete být spokojený sám se sebou, ale pokud vám studenti neporozumí, nepomohl jste jim posunout se dál, selhal jste. Takže i když pocházím z velmi intelektuálního prostředí, formovaného teorií a vědeckým výzkumem, odmítám jakoukoli formu žargonu nebo sebestředného myšlení. Pro mě je předávání vědomostí především aktem ozřejmění.
V románu se proplétá příběh vnímavé holčičky a obdivovaného dědečka na pozadí loučení s dětstvím a přechodem k dospělosti. Tento univerzální oblouk je však také prokládán jedinečným popisem uměleckých děl i rozpravou starého muže a dospívající dívky. Navíc kniha obsahuje přibalené reprodukce zmiňovaných artefaktů. Je to tedy doslova manuál o tom, jak vnímat a chápat umění – mít ho rád. Vycházel jste z osobní zkušenosti z dětství nebo se jedná o fabulaci?
Román není vůbec nijak autobiografický. Neměl jsem dětství jako Mona a neměl jsem ani dědečka, který by byl jako Henry. Nicméně pravdou je, že kniha je naplněná – zcela naplněná – pocity z mého dětství. Čerpal jsem ze všech pocitů, které jsem si dokázal vybavit z doby, kdy mi bylo deset let: naději, frustraci, radost, melancholii. Mám štěstí, že si dobře pamatuji emoce, to se při psaní ukázalo jako neocenitelné.
Jádrem románu je krása a jedinečnost pouta mezi prarodiči a vnoučaty. Proto také kniha začíná věnováním „Všem prarodičům světa“. Velmi často – ne vždy, ale často – tento vztah s sebou nese neuvěřitelný smysl pro vynalézavost a představivost, něco, co otevírá mimořádné možnosti jak pro nejmladší, tak pro ty, kteří žijí mnohem déle.
Francie hrála v minulosti v dějinách umění významnou roli, ve 20.století Paříž dokonce určovala světový vývoj… Učí se dnes ve vašich školách tato historie, nebo je spíše potřeba „kouzelného dědečka“, který vystupuje ve vašem příběhu?
Francie je samozřejmě nesmírně hrdá na to, čím přispěla umění. Přesto, stejně jako v dalších zemích, je i zde v současnosti uvnitř kulturní sféry přítomna silná vlna sebekritiky, Francie není výjimkou. Řekl bych, že v tomto ohledu prožíváme poměrně složité období.
Zároveň zde existuje, a zcela oprávněně, sebeoslavný prvek – protože ve Francii skutečně vznikla neuvěřitelně inovativní umělecká scéna, která čerpala z mnoha kulturních vlivů. I mnoho českých umělců zásadně obohatilo francouzskou kulturu, mimo jiné např. František Kupka, Toyen, Josef Šíma, nebo dokonce Terry Haass. Tato diverzita je součástí umělecké životaschopnosti země.
Zároveň mnoho současných intelektuálů a spisovatelů rozviřuje diskuze o možných úskalích kulturní dominance. Nacházíme se tedy v době hluboké kritické reflexe – která je jednak srozumitelná a jednak široce sdílená.
Chodí do Louvru a dalších muzeí či galerií běžně domácí publikum, nebo bývají návštěvníky spíše (jenom) zahraniční turisté?
Francie je zemí, kde lidé pořád rádi navštěvují galerie. Samozřejmě je zde mnoho turistů – stejně jako v Praze – a to někdy vytváří napětí. Ale Francie není jen Paříž. I v dalších městech jsou výborné výstavy – v Lyonu, Rouenu, Montpellier a jinde. Rád to vnímám tak, že Francouze stále těší objevovat vlastní kulturní dědictví a velmi živou současnou uměleckou scénu.
Krásně jste v knize vystihl v této souvislosti „dusivou“ atmosféru, kdy v Louvru většinou návštěvník ani pořádně neví, co by chtěl vidět, a šíří tak kolem sebe „stagnující, váhavou a mírně znepokojivou energii“. Těkavost a snaha vidět všechno ve výsledku přináší jenom pocit, že prostě „viděli vše, a vlastně nic pořádně“. Protagonisté vaší knihy však zvolili jinou metodu – pravidelné návštěvy…
Vaše otázka míří k problémům spojeným s overturismem a faktem, že Louvre byl původně navržený tak, aby mohl přivítat kolem jednoho milionu návštěvníků ročně, ale později přicházely takřka tři miliony lidí a v současnosti se jeho výstavními síněmi hemží téměř deset milionů návštěvníků ročně. To samozřejmě není bez následků.
V románu mají Henry a Mona coby fiktivní postavy možnost odpoutat se od této atmosféry a zvolit spíše meditativní přístup. Příběh naznačuje, že člověk může strávit mnoho minut, dokonce hodin v tichosti před uměleckým dílem. Nejsem si úplně jistý, jestli by to bylo možné v Louvru, ale v jiných, méně přeplněných galeriích je ve skutečnosti celkem snadné najít si mistrovské dílo, které k vám promlouvá, a pokusit se o tento druh zážitku. Může to být skutečně výjimečné – protože je to cesta, jak se spojit s uměleckým dílem dříve, než si je necháte vysvětlit. Platí to jak pro figurativní, tak abstraktní umění.
Například můžete docílit skutečně hlubokého prožitku přemítáním nad vznášejícími se barvami maleb Marka Rothka či nad kapající technikou Jacksona Pollocka. Je fascinující, jak některé malby, které se díky své gestické abstrakci zdají být vytvořeny velmi rychle, ve skutečnosti vybízejí k dlouhému rozjímání. Například Hans Hartung – umělec, jehož dílo pro mne znamená opravdu mnoho, neboť řídím nadaci, která spravuje jeho odkaz – pracoval v pozdější fázi života ve velké rychlosti, přesto jeho malby mohou navodit pozoruhodně hlubokou a dlouhou meditaci.
Jaké ingredience jsou potřeba, aby člověk plněji vnímal umění? Musí například znát širší souvislosti, dobovou atmosféru, řeč symbolů (ikonografii a ikonologii) a umělecké „úkoly“ dané doby?
Skutečně vnímat umění souvisí s tím, o jakém umění mluvíme. Hudba například v sobě má cosi hluboce bezprostředního a řekl bych, že není nezbytně nutné rozumět kontextu či filozofickému poselství, abychom si ji mohli užít – ačkoliv znalost určitě může zážitek obohatit. Například vědomí toho, že Smetana, jeden z velkých skladatelů klasické hudby, byl v době, kdy psal některé ze svých nejkrásnějších skladeb, hluchý, je pro mě velmi dojemné.
Jako učitel mám přirozeně reflexy historika umění. Podle mého názoru žádné umělecké dílo neexistuje mimo svůj kontext. Zaslouží si být chápáno ve všech svých dimenzích – technické, estetické, historické, kulturní, a dokonce i politické. Umělecké dílo je také klíčem k porozumění mnoha aspektům světa a samotného života. Zůstat na povrchu, užívat si pouze barev a tvarů, není jen poněkud povrchní, ale také do určité míry klamné, protože naše mysl tímto způsobem nefunguje. Lidský mozek se neustále pohybuje mezi intelektem a emocí, mezi myšlenkou a pocitem.
Tím chci říct, že nemám jen jednu metodu a nikdy bych nechtěl vzbuzovat dojem, že nějakou vnucuji. Před uměleckým dílem by se měl každý cítit zcela svobodný.
Mění se s věkem diváka jeho preference? Někdy se oceňuje spíše forma (jak dokonale je to udělané), jindy zas obsah, jednou harmonie, podruhé provokace a novátorství…
Naše vnímání umění se nemění jen s věkem; mění se z okamžiku na okamžik. Všichni jsme to zažili: něco, co nám kdysi bylo lhostejné, nás najednou hluboce zasáhne, nebo dílo, které jsme před lety milovali, na nás už nepůsobí stejně. Pro mě je to jedna z nejkrásnějších věcí na lidském bytí – tato schopnost proměny. Každá změna vkusu otevírá malá okénka do toho, kým se stáváme, a k dalším stránkám naší citlivosti, které ještě neznáme. Umění nás provází těmito proměnami a tiše odhaluje, kdo jsme – a kým se teprve můžeme stát.
Historická díla přitahují pozornost spíše provedením, řekněme až divadelní nadsázkou, která je zpracovaná spíše realisticky. Od počátku 20. století se však začíná řešit více individuální než společenský aspekt. Na pořadu dnes je relativismus, senzualita a novota. Jak se s tím návštěvníci či studenti, podle vašeho názoru, vyrovnávají?
Nejsem si jistý, zda na takovou otázku mohu odpovědět přímo, protože všechny předpoklady, které obsahuje, by samy o sobě zasloužily dlouhou diskuzi. Dějiny umění málokdy probíhají takto lineárně. To, co se zdá být posunem od teatrality k introspekci nebo od realismu k relativismu, velmi závisí na tom, jaký rámec dodáme každému období a jeho intencím.
Může a má dnes umění ještě šokovat, nebo čím má dnes zaujmout? Počínaje Pablem Picassem a Marcelem Duchampem se začaly odvíjet dvě rozdílné cesty. V čem se od sebe liší?
Nemyslím si, že je mojí rolí rozhodovat o tom, co by umění mělo nebo nemělo dělat – umělci jdou vlastní cestou, a protože jich je tolik, někteří nevyhnutelně provokují, zatímco jiní ne. Osobně dávám přednost pohledu na umění z perspektivy těch, kdo ho prožívají. Hluboce mě zajímá, jak může tvorba reagovat na konkrétní potřeby komunit, spíše než jen vnitřní nutkání umělce. V tomto smyslu je ve Francii obzvlášť inspirativní program Noví zadavatelé (Les Nouveaux commanditaires): umožňuje občanům zadávat umělecká díla, reagující na specifické lokální situace, a přitom plně zachovávat svobodu umělce. Od renesance se umění podařilo dobýt dvě velká vítězství – osvobození forem a potvrzení jedince. Možná se dnes rodí třetí: opětovné propojení tvorby se společností, aniž by se ubralo z pravomocí umělce.
Mezi moderní a inovativní umělce patřily rovněž osobnosti z bývalého Československa či zkrátka z našeho území. Vedle secesního Alfonse Muchy je to průkopník abstraktního umění malíř František Kupka, také surrealistka Toyen z úzkého okruhu André Bretona nebo Josef Šíma, který byl svého času spoluzakladatelem skupiny Vysoká hra (Le Grand Jeu). Jsou tito jmenovaní vnímáni jako součást francouzského, respektive světového umění?
Čeští moderní umělci, kteří přišli do Francie, jsou především vnímáni s hlubokým respektem k jejich původu. Jejich česká identita– kulturní i duchovní zázemí – není vymazána ani asimilována, ale uznávána s opravdovou úctou k její specifičnosti. Zároveň se Francie pyšní tím, že pro mnohé z nich byla vstřícnou hostitelskou zemí — místem, kde jejich talent mohl volně růst a nalézt uznání. Svým způsobem tak tito umělci patří jak své rodné zemi, tak širšímu příběhu světového umění.
Vedle spisovatelské činnosti působíte jako ředitel umělecké Nadace Hartung-Bergman v Antibes. Tato dvojice měla v Praze nedávno výstavu ve zdejší Kunsthalle. Podílela se vaše nadace na jejím uspořádání?
Ano, naprosto – Nadace Hartung-Bergman byla do pořádání výstavy v Kunsthalle Praha velmi úzce zapojena. Zapůjčili jsme významný počet děl od Hansa Hartunga i Anny-Evy Bergman, stejně tak archivní materiály, které pomohly osvětlit jejich tvůrčí dialog. Naše role však spočívala především v podpoře a důvěře. Vždy se snažíme dát kurátorům naprostou svobodu při vytváření vlastní interpretace. Věřím, že to je zásadní: cílem nadace není vnucovat nějaký narativ, ale zpřístupnit tato mimořádná díla a podpořit vznik nových perspektiv, z nichž budou nazírána.
Výstava v Praze byla nádhernou zkušeností – překrásně koncipovaná, důkladně zrešeršovaná a hluboce citlivá k vizím obou umělců. Potvrdila to, čemu jsem už dlouho věřil: že Hartung a Bergman oslovují současné publikum napříč generacemi a hranicemi. Nadace je z tohoto důvodu skvělým místem – živým prostorem umění, architektury a přírody – a velmi si přejeme, aby tato spolupráce s Kunsthalle Praha byla jen první z mnoha dalších v nadcházejících letech.
Jak byste odpověděl na otázku: co je (a není) umění, případně jaké jsou dnes jeho pozice a kam směřuje?
Nemám žádnou definici umění – možná s výjimkou nádherného výroku Roberta Fillioua: „Umění je to, co činí život zajímavějším než umění“. To mi připadá jako jediná definice, která stále platí. Co se týče toho, co umění je nebo není, raději zůstávám pozorovatelem než soudcem.
Čeho si však všímám, to jsou tři dominantní témata mezi mladší generací umělců dnes: gender, rasa a životní prostředí. Jedná se o hluboce angažované umění, které odráží silnou etickou a politickou uvědomělost. Možná časem uvidíme návrat k formálnějšímu zkoumání – historie má tendenci se opakovat – ale prozatím uměleckou krajinu jasně formuje odhodlání a aktivismus.
Děkuji Vám za rozhovor
Radan Wagner
kniha: Moniny oči, Thomas Schlesser, překlad: Šárka Belisová, nakladatelství Metafora, Praha, koupit zde
foto: nakladatelství Metafora
Diskuze k tomuto článku