Cyklus obrazů Jiřího Davida nazvaný Síla tváře nepředstavuje konkrétní tváře, portréty lidí, tak jak s nimi umělec pracoval dříve (fotografické cykly Skryté podoby nebo Bez soucitu). Jedná se o více než stovku magických tváří připomínajících hrůzostrašné masky, které se neodbytně a nezastavitelně začaly drát na povrch z umělcova nevědomí začátkem roku 2023. Mohou nám připomínat šamanské či pohřební masky, démony, přeludy, přízraky strašící nás ve snech…
Jiří David a jeho úvodní slovo na vernisáži: Nebudu vám lhát, byl bych spíš spokojený, kdyby se vám tyto moje obrazy vlastně nelíbily, ale přitom aby v sobě nesly tu neustálou přítomnost přitažlivosti a odmítání, která je nikdy nepřestává definovat a zároveň rozkládat.
Možná vás tedy spíše zneklidní, znejasní, protože tu nejsou, aby se líbily, ale pro odhalení vnímání. Neboť ve své podstatě nejsou stvořeny pro uhlazenou ozdobu, či příjemný dekor. Nejsou předmětem ani intelektuálního rozjímání. Nevstupují ani do řádu okrasnosti, ale do sebezkoumání prostoru touhy. Nepředstírají libost. Nejsou nástrojem vkusu. Nemají ani úmysl těšit. Nepohybují se v klamu okázalosti určené k manipulaci smyslu. Protože líbit se — to znamená podřídit se očekávání. Jejich forma se tak vědomě nesnaží o různé formální efekty o malířské fígle, naučené manýry či technickou obratnost, zručnost, ale o vycítěnou autentickou syrovost bez líbivě vlezlého lesku přiklášení. Patrně vznikly tak, že nemohly jinak. Jako kdyby se samy snažily uniknout ze své vlastní podoby.
Jako stíny archetypů, které si naše implicitní paměť uchovává. Pravděpodobně tak nejsou ani tím, čím by měly být, ale tím, čím nemohly nebýt. Tyto obrazy nejsou na ozdobu — jsou to škrábance z vnitřku mé lebky, co se derou ven, protože jinak by mě sežraly zaživa. Nechci, abyste je obdivovali. Chci totiž více, abyste na ně nemohli z jakéhokoliv důvodu zapomenout a tím si uvědomit co vlastně znamená skutečně vidět a být viděn. Neboť to co už máte v očích, je to, co vám zůstane. I proto jsem se v nich pokusil zrušit mnohé mentální dekorace, balastakulturní vrstvy, jež nás ve svých pohyblivých vrstvách obklopují. Je to tedy drzý pokus o mentální pustinu, tedy o přímé, nezkreslené vnímání, v níž se zjevuje jen to, co je skutečné samo o sobě — bez filtrů, bez příběhů, bez kulturního šumu, tam kde končí iluze. Možná jako když potkáte v cizím městě někoho, kdo vám připomene vás samotné – ale v jiném životě.
text: Jiří David
foto: archiv Jiřího Davida
Výstava: Jiří David – Síla tváře, AJG Hluboká, do 12. října 2025
Diskuze k tomuto článku