Nietzsche hlásal, že snad jen umění či estetický prožitek naší existence jsou schopny překlenout temnotu a nesmyslnost veškerého počínání. Měl vliv nejen na dekadenci, ale vesměs na všechny přemýšlivé mladé lidi kolem přelomu 19. a 20. století. Jeho „filozofování kladivem“ se stalo inspirací napříč jednotlivými moderními proudy: secese, expresionismus, futurismus, kubismus, ale i „nová věcnost“ po první světové válce vděčí tomuto filozofovi za mnohé.
Umělec a filozof se nikdy nesetkali, ale Munch byl oddaným obdivovatelem Nietzscheho a vytvořil tuto slavnou uměleckou interpretaci filozofova ducha a myšlenek.
Munch měl společnou duchovní spřízněnost s Nietzschem. Oba trpěli osamělostí a strachem z šílenství.
Edvard Munch, který četl velkou část Nietzscheho díla, vložil do tohoto Portrétu Friedricha Nietzscheho velkou část svého ducha.
Nietzschem byli okouzleni umělci nejrozmanitějších směrů: Mahler i Picasso, Rodin a Chopin, Klee, Strindberg, Hesse, Marinetti, Apollinaire; u nás nejvíce Březina, Šalda a Ladislav Klíma. Do českého výtvarného umění Nietzschův kult naplno vlétl s legendární výstavou Edvarda Muncha v Praze roku 1905 (sám norský malíř namaloval zřejmě dle fotografií jeho podobiznu o rok později). Filla, Kubišta, Procházka a další z nastupující generace byli okouzlení a posíleni ve svých odvážně novátorských snahách opouštějících tradiční „zavedené pořádky“.
Umění bez Nietzscheho by vypadalo jinak. V jeho osobě se pojí myšlenky s vlastním životem, filozofie s uměním i bořící energie s hlubokým obsahem bez příkras a iluzí. Je však jasné, že ne všichni jeho ctitelé jej také četli. Nietzsche to předvídal, totiž že „všichni budou o něm mluvit, ale nikdo ho nebude znát.“ A opakovaně se ptá: „Bylo mi porozuměno?“ Již v předtuše budoucího nepochopení dokonce odhadoval, že jeho „doba přijde tak za sto let.“ A to je čas, ve kterém se už nějakou dobu nacházíme. Zájem o jeho nauku, respektive osobu tomu odpovídá – stále vycházejí znova jeho knihy, ale rovněž i více či méně komplikované rozbory. A taky naštěstí i literatura, která se skutečně snaží nadčasové myšlenky přiblížit, interpretovat a současně vysvětlit.
Nyní v českém překladu vyšla jedna z nejlepších knih o tomto filozofovi: Rüdiger Safranski – Nietzsche / Biografie jeho myšlení (Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2021). Je vynikající – a nelze než souhlasit s úvodní anoncí, hlásící, že je to „nezbytná četba pro každého, kdo se zajímá o filozofii jednoho z nejzáhadnějších a nejproslulejších světových myslitelů.“ A čteme dále, že „žádný jiný filozof moderní doby není tak vlivný jak Friedrich Nietzsche (1844 – 1900) a žádný tak špatně chápán.“
Safranski napsal nejen knihu o velkém filozofovi, ale rovněž je znám jako autor podobně pojaté literatury například o Goethovi (v českém překladu beznadějně rozebrána). I zde uplatňuje své mimořádné znalosti, empatii i čtivý styl bez zbytečné intelektuální exhibice.
Nietzsche je filozofem metafyziky, kterou završuje. Až postupně a s odstupem byl podroben historicko-kritické analýze a jeho renesance byla ve 20. století podrobena interpretaci zvláště francouzských myslitelů (Delauze, Derrida, Lyotard) se neprostupně zatěžujícími manýry.
U nás se Nietzschov dílo naopak dostalo skvělého rozboru, a to zvláště v knižní studii Mojmíra Hrbka (1924 – 92) pod názvem Smrt Boha v Nietzschově filozofii. Kniha (nyní již vyprodaná) však mohla oficiálně vyjít (původně disertační práce) v roce 1997: „Na rozdíl od některých starších výkladů… charakterizuje Hrbkovu práci snaha hledat příčiny filozofových postojů a postihnout ´ skryté jádro´ myšlenek… vniknout do světa, který ´už nemá smysl´ a jehož morálka padla s Bohem… a svět i život není zde už dán jinak než jako lidský tvůrčí čin.“ A o Hrbkově skvělém počinu píše další filozofův znalec Ivan Dubský O Nietzschovi (Revolver Revue, Praha 2016).
Nyní tedy máme prozatím na trhu dostupnou další (dokonce aktuálnější a ucelenější) mimořádnou knihu. Rüdiger Safranski (1945).Psal již o zmíněném Goethovi, ale také Schopenhauerovi, Schillerovi, Heideggerovi a dalších zásadních myslitelích – a to stylem hluboce reflektovaných životopisů (biografií jejich myšlení). O Nietzschem píše: „Jeho myšlení si můžeme představit jako laboratoř, ve které experimentuje s provokativními a někdy až riskantními argumenty.“ Safranski postupně a přehledně sleduje život, vývoj, vlivy (Schopenhauer, Wagner) a smělé práce, zrod filozofových konstant (vůle jako základní hybatel, věčné návraty, apollinské a dionýské, zrození antické tragédie, smrt Boha, jedinec a stádnost, nadčlověk, mimo dobro a zlo, transcendence, výlučnost umění).
Nietzsche: „Bytí a svět jsou ospravedlněny jen jako estetický fenomén… velké osobnosti nezlepšují lidstvo, ale ztělesňují jeho lepší možnosti a ukazují na ně… hluboké vrstvy života jsou dionýsko-hérakleitovského druhu,kruté, vitální a nebezpečné, jiné, než si představuje jemný humanismus… a pravdivé jako dionýská moudrost… Nesmírnému životnímu procesu bychom se neměli přibližovat bez zaištění obrany, tedy bez následujících prostředků: náboženství, poznání, umění… Kolik pravdy snese člověk, aniž by ho to zničilo? Kultura je permanentní úsilí o překonání lhostejnosti světa – alespoň v niterné oblasti.“
Safranski: „Nietzsche ve snaze odpoutat se od tísnivého břemene minulosti vytvořil jedinečnou filozofii založenou na sebeuvědomění a neustálé seberevizi,“ píše autor brilantního a mnohovrstevnatého portrétu neobyčejné osobnosti.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku